Článek
Ale s malým dítětem nic není rychlé a klidné. Ačkoli jsem zvyklá, že syn občas něco osahá, jindy něco někde přehází nebo vezme do ruky věc, která tam úplně nepatří, tentokrát to přehnal. A já, přiznávám, jsem si na chvíli myslela, že to tak nějak „přejdeme“ a z obchodu prostě odejdeme, jako by se nic nestalo. Jenže přišla prodavačka. A ta se mě zeptala, jestli si myslím, že kamery jsou tam jen na ozdobu.
Měla jsme ten den v plánu jen malý nákup. Pár rohlíků, máslo, šunku a něco sladkého na večer. Vzala jsem si košík a syn běhal kolem mě. Většinou ho v obchodech držím u sebe, ale tohle byl malý, známý obchod, kde není tolik lidí, a tak jsem mu dala trochu volnosti. V tu chvíli jsem se soustředila na výběr sýru. Byl otočený ke mně zády, hrál si s tím, co leželo v regálu hned vedle. Ani jsem si pořádně neuvědomila, že se blíží k části s těmi vyššími sklenicemi. Zavařeniny, marmelády, med. Slyšela jsem jen to typické křup a cinknutí střepů. Lekla jsem se, rychle se otočila a uviděla sklenici s medem, rozlitou na podlaze, střepy všude kolem a syn stál vedle, v ruce držel víčko. Neplakal. Jen se tvářil trochu vyděšeně a nechápavě. Klasika. Nevěděl, jestli udělal něco špatně, nebo se mu to jen tak nějak stalo.
V tu chvíli se ve mně mísilo několik pocitů. Naštvání, že jsem ho víc nehlídala, strach, že se řízne, a samozřejmě i ta klasická myšlenka, co teď? Zastavila jsem se, poslala ho ke mně a snažila se ho uklidnit. Řekla jsem mu, ať stojí vedle a ať se ničeho nedotýká. A pak jsem udělala věc, za kterou se teď trochu stydím. Koukla jsem kolem sebe, nikdo nikde, prodavačka za pultem zrovna něco řešila s jiným zákazníkem. Vypadalo to, že si toho nikdo nevšiml. A tak jsem si řekla, možná to projde. Prostě odejdeme, zaplatíme, nebudu to hrotit. I když jsem věděla, že by se to mělo řešit jinak, že bych měla někoho zavolat. Ale byl to jen med. Jedna sklenice.
Odešla jsem k pokladně, naložila nákup na pás a snažila se tvářit normálně. Syn stál vedle mě, trošku nervózně se ošíval, ale neřekl ani slovo. A pak to přišlo. Prodavačka, která do té chvíle poklidně markovala nákup přede mnou, si všimla, že něco není v pořádku. Přistoupila ke mně jiná, co předtím řešila zákazníka a s klidem se mě zeptala, jestli to dítě, co rozbilo sklenici s medem, je moje. Na vteřinu jsem ztuhla. Nevěděla jsem, co říct, ale nějak jsem zamumlala, že ano. Podívala se mi do očí a bez křiku, bez naštvání, prostě jen ukázala rukou na strop. „Koukáme se, co se děje. Máme kamery všude. Viděla jsem to na monitoru.“ Cítila jsem, jak rudnu. Ne proto, že mě někdo nachytal, ale protože jsem se cítila trapně, že jsem chtěla dělat, jako by se nic nestalo.
Omluvila jsem se, samozřejmě. Řekla jsem, že jsem to nechtěla nechat jen tak, že jsem jen nevěděla, jak správně zareagovat. Prodavačka ale byla v klidu, řekla, že se to stává a že jde hlavně o to, aby se nikomu nic nestalo. Jen mě požádala, jestli bych sklenici mohla uhradit. Prý je to slušnost. Souhlasila jsem. Zaplatila jsem ji, doplatila zbytek nákupu a odcházela jsem se sklopenou hlavou.
Doma jsem nad tím přemýšlela ještě dlouho. Nešlo o těch pár korun. Nešlo ani o ten med. Šlo o to, že jsem v první chvíli doufala, že to nikdo neuvidí, a chtěla jsem z toho nějak vyklouznout. A přitom bych sama byla první, kdo by v komentářích pod podobným příběhem napsal, že si za to může máma sama, že měla dítě hlídat a že se má přiznat.
Někdy si člověk myslí, že je slušný a poctivý, ale pak přijde situace, která ho donutí přemýšlet, jestli opravdu jedná správně. V tomhle případě jsem nakonec udělala to, co bylo potřeba, ale přiznávám, že až poté, co jsem byla konfrontována. A i když to prodavačka řekla klidně, cítila jsem se jako školák, kterého přistihli při opisování. Možná to byl nakonec větší trest než těch padesát korun navíc.
