Článek
Pracuji jako projektová manažerka v reklamní agentuře, kde jsem posledních sedm let budovala kariéru. Práce mě baví, mám skvělý tým a slušný plat. A hlavně jsem tam potkala jeho. Tomáš nastoupil jako nový kreativec před dvěma lety. Vysoký, s tmavými vlasy a tím druhem úsměvu, který roztaví ledy i v únoru. Na první pohled mě nezaujal – nebo jsem si to aspoň namlouvala. Byla jsem tehdy už třetím rokem s Michalem, žili jsme spolu v bytě na Vinohradech a plánovali jsme společnou budoucnost.
První jiskra přeskočila na vánočním večírku. Seděli jsme vedle sebe, smáli se hloupým vtipům a najednou jsem si všimla, jak se na mě dívá. Ne jako na kolegyni. Jako na ženu. Zčervenala jsem a raději odešla na bar pro další drink. Celý večer jsem se mu pak vyhýbala. Ne proto, že by mi byl nepříjemný, ale právě naopak.
V lednu jsme spolu začali pracovat na velkém projektu pro automobilku. Dlouhé porady, společné obědy, občas práce přesčas. Naše e-maily byly stále osobnější, naše pohledy delší. Jednou v pátek, když už všichni odešli, jsme zůstali sami v kanceláři dokončovat prezentaci. Seděli jsme vedle sebe, rameno na rameni, a když se naše ruce náhodou dotkly, oba jsme ztuhli. Podívala jsem se na něj a v tom okamžiku už nešlo couvnout. První polibek byl jako elektrický výboj. Vzrušující, nebezpečný a naprosto návykový.
„Tohle je hodně špatný nápad,“ zašeptala jsem, když jsme se konečně odtáhli.
„To určitě,“ souhlasil, ale jeho oči říkaly něco jiného.
A tak to začalo. Tajné schůzky po práci, vymyšlené meetingy, které nikdy neexistovaly, polibky ve výtahu, když nikdo nejel. Říkala jsem si, že je to jen poblázněnost, že to přejde. Jenže nepřešlo.
Michalovi jsem říkala, že pracuji přesčas nebo že mám firemní akci. Občas jsem předstírala pracovní víkend mimo Prahu, abychom s Tomášem mohli strávit noc v hotelu. Lhala jsem člověku, se kterým jsem žila. A přitom jsem si nalhávala, že nikomu neubližuji, protože se to nikdy nedozví.
V práci to bylo ještě komplikovanější. Předstírali jsme, že jsme jen dobří kolegové. Žádné dlouhé pohledy na poradách, žádné doteky, žádné společné obědy. Když jsme spolu museli mluvit před ostatními, byla jsem až přehnaně profesionální. Kolegyně Petra si jednou všimla, že se s Tomášem nebavím a zeptala se, jestli jsme se pohádali. „Ne, proč? Je to kolega jako každý jiný,“ odpověděla jsem možná až příliš rychle. Její pohled mi prozradil, že mi nevěří ani slovo.
Moje tajemství se začalo projevovat i na mém chování. Byla jsem neustále ve střehu, kontrolovala jsem dvakrát zamknuté šuplíky, vymazávala zprávy, měla jsem druhý účet na sociálních sítích. Jednou jsem se přistihla, jak si dělám selfie pro Tomáše v koupelně, zatímco Michal spal ve vedlejším pokoji. V tu chvíli jsem se sama sobě zhnusila. Kdo jsem se to stala?
Práce trpěla taky. Nedokázala jsem se soustředit, když byl Tomáš v místnosti. Při důležité prezentaci jsem se zakoktala, když vešel do zasedačky. Šéf si všiml, že nejsem sama sebou. „Je všechno v pořádku, Lucie? Poslední dobou působíš trochu roztěkaně,“ zeptal se mě jednoho dne v kanceláři. Předstírala jsem únavu a stres z nového projektu. Další lež na mém stále delším seznamu.
Nejhorší bylo, když se naše týmy promíchaly a já musela zadávat úkoly Tomášovi. Předstírat autoritu před člověkem, který zná vaše nejintimnější tajemství, je skoro nemožné. Kolegové si všimli, že jsem k němu mírnější, že mu dávám nejzajímavější části projektu. Nikdo nic neřekl nahlas, ale ty pohledy mluvily za vše.
Na firemním dni v létě jsme se s Tomášem téměř neviděli. Záměrně jsem se držela na opačném konci zahrady. Když kolegové rozehráli volejbal a donutili nás hrát v jednom týmu, byla jsem tak nervózní, že jsem nedokázala chytit jediný míč. „Kámoši, rozdělte ty dva, vždyť se nesnášejí!“ zavolal někdo a všichni se smáli. Jen já a Tomáš jsme věděli, jak moc vedle pravdy byli.
Po osmi měsících tohoto dvojího života jsem byla vyčerpaná. Nemohla jsem spát, zhubla jsem, vztah s Michalem se rozpadal, aniž by věděl proč. A pak přišel den, kdy se to všechno zhroutilo.
Zapomněla jsem se odhlásit z pracovního chatu na firemním počítači. Tomáš mi napsal zprávu, kterou si přečetla kolegyně, jež si půjčila můj notebook. Ten večer se to dozvěděla celá kancelář. Následující pondělí bylo nejhorší v mém životě. Pohledy, šeptání, náhlé ticho, když jsem vešla do místnosti.
Náš šéf si nás oba zavolal do kanceláře. „Nedělám si nárok na vaše soukromí,“ řekl, „ale když ovlivňuje práci celého týmu, stává se to mým problémem.“ Dal nám na výběr – jeden z nás musí odejít, nebo musíme vztah ukončit. Volba, před kterou jsem se měsíce snažila utéct, mě konečně dohnala.
Ten večer jsem řekla pravdu i Michalovi. Seděl tiše, poslouchal, a pak si sbalil nejnutnější věci a odešel. Nezlobil se, nenadával. To jeho zklamání a ticho bolelo mnohem víc než jakýkoli křik.
Rozhodla jsem se odejít z firmy já. Tomáš tam pracoval kratší dobu a potřeboval tu práci víc než já. Myslela jsem, že tím dáváme našemu vztahu šanci. Ale když zmizela vzrušující zakázanost, když jsme nemuseli nic skrývat, zjistili jsme, že toho společného vlastně moc nemáme. Po třech měsících jsme se rozešli.
Dnes, s odstupem času, se na to dívám jinak. Nelituji toho, že jsem poznala Tomáše. Ale lituji způsobu, jakým jsem to udělala. Ta tajemství, lži a předstírání mě stály víc, než jsem si dokázala představit. Ztratila jsem Michala, práci, kterou jsem milovala, a respekt – nejen ostatních, ale především sama k sobě.
Jestli mě ten vztah něco naučil, pak to, že některá tajemství jsou příliš těžká na to, abychom je nosili sami. A že pravda sice může bolet, ale lži bolí mnohem déle.
