Článek
Táta žije sám od doby, kdy před pěti lety zemřela máma. Ze začátku jsem mu volala skoro každý den, protože jsem měla strach, že bude celé hodiny sedět doma a nebude mít důvod ani vyjít ven. Ukázalo se ale, že jsem ho trochu podcenila. Začal chodit na delší procházky, jednou týdně hrál s bývalými kolegy mariáš a v létě se staral o malou zahrádku za městem. Proto mě zpočátku nijak neznepokojovalo, když mi několik středečních večerů telefon nezvedl. Když jsem se mu ozvala druhý den, pokaždé se tvářil, jako by se nic nestalo.
Ve středu měl najednou vždycky nějaký program
„Cos dělal včera? Volala jsem ti asi třikrát,“ zeptala jsem se jednou. Táta chvíli hledal brýle, které měl celou dobu položené vedle hrnku, a pak jen řekl, že byl venku. Kde přesně, to už nevysvětlil. Další středu se situace opakovala. Kolem sedmé jsem mu chtěla připomenout kontrolu u zubaře, ale telefon měl vypnutý. Ozval se až po desáté a tvrdil, že neslyšel zvonění. Jenže můj táta patří mezi lidi, kteří si dávají mobil vedle talíře i při obědě.
Po několika týdnech jsem si z něj začala dělat legraci. Ptala jsem se, jestli nemá přítelkyni nebo jestli se tajně nepřihlásil do tanečních. Vždycky to odbyl mávnutím ruky. Jednou se ale nezasmál vůbec. „Člověk snad nemusí dětem hlásit, kde je každou hodinu,“ řekl a bylo poznat, že ho moje otázky začínají obtěžovat. Nechtěla jsem být dcerou, která sedmdesátiletému otci kontroluje program, a tak jsem se přestala vyptávat. Přesto mi bylo divné, že zrovna každou středu mizí přibližně ve stejnou dobu a vrací se domů až večer.
Jeho jméno jsem našla mezi lidmi, které jsem neznala
Odpověď jsem dostala asi o měsíc později. Šla jsem po práci kolem kulturního domu, protože jsem si v papírnictví vedle potřebovala vyzvednout objednané desky. Na nástěnce u vchodu visel velký plakát s pozvánkou na premiéru místního ochotnického souboru. Normálně bych kolem něj prošla, kdyby mě nezaujalo příjmení, které znám samozřejmě celý život. Mezi účinkujícími stálo: „František Marek – výpravčí Bohouš.“
Nejdřív jsem si myslela, že musí jít o shodu jmen. Pak jsem si všimla malé fotografie souboru dole pod textem. Táta stál úplně vzadu, měl na sobě kostkovanou košili, ruce zastrčené v kapsách a tvářil se trochu rozpačitě. Vedle něj stálo dalších osm lidí, které jsem nikdy neviděla. Premiéru měli mít za dva týdny a zkoušky, jak oznamovala menší cedulka na dveřích, probíhaly každou středu od půl šesté.
Večer jsem mu zavolala. Tentokrát byl čtvrtek, takže telefon zvedl okamžitě. „Tati, kdo je výpravčí Bohouš?“ zeptala jsem se. Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. Pak si povzdechl a řekl jen: „Tys byla u kulturáku, viď?“ Nepopíral nic. Spíš vypadal jako kluk, kterého někdo přistihl u něčeho, co měl dávno přiznat.
Jedna moje věta mu zůstala v hlavě skoro třicet let
Teprve tehdy mi připomněl rozhovor, na který jsem sama skoro zapomněla. Bylo mi asi sedmnáct a jednou při rodinném obědě vyprávěl, že chtěl po vojně zkusit přijímačky na hereckou školu. Jeho rodiče ho ale přesvědčili, aby si našel normální zaměstnání, takže nastoupil jako technik do strojírenského podniku. Tehdy jsem se tomu smála. Řekla jsem něco v tom smyslu, že si ho na jevišti vůbec neumím představit a že by nejspíš zapomněl text dřív, než by otevřel pusu.
Pro mě to byla hloupá poznámka puberťačky. Pro něj zřejmě ne. „Ty sis to pamatoval celou dobu?“ zeptala jsem se. Táta chvíli mlčel. Pak vysvětlil, že po mámině smrti našel při vyklízení skříně starý sešit, do kterého si jako mladý opisoval části divadelních her. V kulturním domě zrovna hledali nové lidi do ochotnického souboru, tak se šel jen podívat na jednu zkoušku. Nakonec mu dali malou roli výpravčího se čtrnácti replikami.
„A proč jsi mi to prostě neřekl?“ nechápala jsem. „Protože jsem nechtěl poslouchat, jestli se mi v sedmdesáti nezbláznily hormony,“ odpověděl. Řekl to s úsměvem, ale mně bylo jasné, že vtipem zakrývá něco, co mu nebylo úplně příjemné. Především nechtěl, abych jeho nový koníček hodnotila ještě dřív, než sám zjistí, jestli na něj má.
Na premiéru mě nakonec nepozval
Čekala jsem, že mi po našem rozhovoru nabídne lístek. Neudělal to. Datum premiéry jsem znala z plakátu, a tak jsem si vstupenku koupila sama. Stála 180 korun a v sále bylo sotva sto míst. Když jsem přišla, táta o mně nevěděl. Sedla jsem si do předposlední řady vedle staršího pána, který přišel podpořit svou manželku hrající pošťačku.
Táta se objevil asi po dvaceti minutách. Měl tmavou uniformu, červenou čepici a přes rameno starou koženou brašnu. Nehrál hlavní roli a rozhodně nepůsobil jako člověk, který celý život patřil na profesionální jeviště. První větu řekl trochu rychle, u druhé se musel nadechnout a při jedné scéně skoro shodil židli. Jenže bylo také vidět, že přesně ví, co má dělat. Lidé se několikrát zasmáli tam, kde měli, a když odcházel ze scény, slyšela jsem paní přede mnou šeptat manželovi, že „ten výpravčí je dobrý“.
Po představení jsem čekala u šatny. Táta vyšel ještě s trochou šedého líčidla ve vlasech a když mě uviděl, nejprve se zastavil. „Tak ses přišla podívat, jestli jsem nezapomněl text?“ zeptal se. Řekla jsem mu, že zapomněl zavřít dveře na nádraží, ale jinak byl docela použitelný. Tentokrát se zasmál.
Od té doby už ve středu nevolám
Divadlo mu zůstalo. Jednou týdně chodí na zkoušku a už dávno nehraje jen čtrnáct vět. Letos dostal větší roli v další hře a doma má na kuchyňském stole scénář plný poznámek obyčejnou modrou propiskou. Když se potřebuje naučit text, chodí prý po bytě a přednáší ho lednici, protože ta ho nepřerušuje.
Ve středu večer mu už nevolám. Vím, že kolem půl šesté stojí někde v zákulisí kulturního domu, převléká se nebo čeká, až na něj přijde řada. Občas mi po zkoušce pošle zprávu, že dneska to bylo hrozné, protože někdo nepřišel, nebo že se jim konečně povedla scéna, se kterou se trápili celý měsíc.
Nedávno jsem u něj byla na kávě a na stole ležel nový plakát. Táta ho tam nechal tak, aby nešel přehlédnout. „Premiéra je v sobotu,“ řekl, aniž by se na mě podíval. Tentokrát už jsem si vstupenku kupovat nemusela. Jednu měl schovanou pro mě.
Zdroje: autorský text
