Článek
Už od začátku jsem slyšela, že jeho syn je zvyklý na pořádné domácí jídlo, že žádná polotovarová kuchyně u nich nikdy nefrčela a že ženy v rodině vždycky vařily tak, že se u stolu jen mlaskalo. Upřímně, trochu mě to děsilo. Já sice vařit umím, ale nikdy jsem nebyla typ, co by trávil celé odpoledne u plotny. A svíčkovou, tu královnu české kuchyně, jsem nikdy nedělala.
Když padlo téma, že bych se to měla naučit, myslela jsem si, že mi tchán jen tak mezi řečí poradí, co a jak. Jenže on to vzal vážně. Jedno sobotní dopoledne mě pozval k nim domů, že mi ukáže, jak se vaří „pořádná svíčková, jak má být“. Přiznám se, že jsem měla nervy. Bylo to, jako kdybych šla ke zkoušce, kde se bude hodnotit, jestli jsem dost dobrá pro jeho syna. Samozřejmě to nikdo takhle nahlas neřekl, ale ve vzduchu to viselo.
Hned u dveří mě uvítal s úsměvem a mávnutím ruky mě zavedl do kuchyně. Na stole už měl vyskládanou zeleninu, maso, koření i smetanu. A začal výklad. Vysvětloval mi, že základ svíčkové není jen omáčka, ale trpělivost. Že to není jídlo, které vyčarujete za hodinu, ale že si žádá čas a péči. Seděla jsem, poslouchala a připadala si jako žákyně ve škole. Přitom měl tak příjemný styl, že jsem se postupně uvolnila a začala všechno pečlivě sledovat.
Nejvíc mě zarazilo, jak dlouho trvá příprava masa. Tchán mi ukázal, že se má pěkně osolit, opepřit a hlavně pořádně zatáhnout na pánvi, aby šťáva zůstala uvnitř. Pak přidával zeleninu, kořenovou i cibuli, všechno pěkně orestoval a podléval. Vysvětloval, že tohle je základ chuti a že se nesmí uspěchat. Učil mě, jak se pozná správně orestovaná zelenina, kdy přidat koření a jak doladit celé jídlo, aby chutě ladily dohromady. Bylo to až překvapivě zajímavé. Ačkoliv jsem se bála, že se budu v kuchyni nudit, najednou jsem zjišťovala, že mě to baví.
Celý proces se táhl celé dopoledne. Já krájela a míchala, tchán mě občas popichoval, že nesmím být tak opatrná s nožem, jinak nikdy nenakrájím pořádně tenkou mrkev. A když jsem to zvládla, uznale přikývl. Bylo to trochu zvláštní. Takové zvláštní spojenectví mezi námi dvěma. On, který mi dal najevo, že jeho syn má vysoké nároky, a já, která jsem se rozhodla dokázat, že se jich nebojím.
Nakonec přišla na řadu smetana a dochucování. Přiznám se, že v té chvíli jsem už byla nervózní, protože tohle je ten okamžik, kdy se ukáže, jestli je omáčka opravdu povedená. Tchán mi podal lžíci, abych ochutnala, a čekal. V puse se mi rozlila chuť, kterou jsem znala jen z restaurací a od babičky – jemná, ale výrazná, sladkokyselá a krémová zároveň. Srdce se mi rozbušilo, protože jsem věděla, že tohle se povedlo. Tchán se na mě podíval a poprvé řekl, že je spokojený. Že bych to mohla uvařit i sama.
A tak jsme svíčkovou společně dovařili a pak přišel i partner, který samozřejmě dostal první porci. To byl ten opravdový test. Seděl u stolu, nabral si kousek masa s omáčkou a knedlíkem, ochutnal a chvíli mlčel. Já se dusila napětím, tchán se tvářil, že nic nepozoruje, ale i on čekal na verdikt. A pak přišla věta, která mi úplně stačila: že je to nejlepší svíčková, kterou kdy jedl. V tu chvíli ze mě spadla všechna nervozita.
Od té doby jsem ji vařila ještě několikrát. Už ne s tchánem, ale sama, a vždycky se povedla. Partner má radost, tchán taky, a já se učím jednu důležitou věc, že někdy se i obyčejné vaření může stát zkouškou, která ukáže, jak moc někomu záleží na vztahu. Nebylo to jen o jídle, ale o celé té situaci, kdy jsem si připadala, že obstát znamená mnohem víc než zvládnout omáčku a maso.
Když se na to dívám zpětně, jsem ráda, že jsem do toho šla. Naučila jsem se nové jídlo, ale hlavně jsem získala něco navíc. Respekt tchána a jistotu, že zvládnu i ty jeho „vysoké nároky“. A že i když na mě ze začátku působil přísně, nakonec se ukázalo, že za tím vším byla jen snaha, aby jeho syn měl doma to, na co byl zvyklý. Já jsem se nenechala zastrašit a výsledek mluví za vše.
