Článek
V mém případě byl největší komplikací tchán. Muž, který se rozhodl, že jeho pohled na život je ten jediný správný. A i když jsem se dlouho snažil nad lecčím mávnout rukou, jednou se situace vyhrotila do bodu, kdy už jsem mlčet nedokázal. A kdy i on zůstal stát s otevřenou pusou.
Od začátku měl pocit, že nejsem pro jeho dceru dost dobrý. Ne že bych jí ubližoval nebo ji zanedbával, to vůbec ne. Spíš se mu nelíbilo, že nepracuju v klasickém zaměstnání, že nemám „stálý plat“ a že žijeme trochu jinak, než jak byl celý život zvyklý. S partnerkou jsme totiž začali podnikat, nějaký čas jsme jeli hodně skromně, šetřili jsme, řešili, jak s penězi vyjít. Občas jsme si místo oběda v restauraci dali rohlík s pomazánkou, ale přitom jsme věděli, proč to děláme. Stavěli jsme si vlastní život po svém a byli jsme v tom spolu. Jenže tchán to vnímal úplně jinak.
Na rodinných oslavách si neodpustil poznámky. Že by „někdo měl konečně pořádně pracovat“, že „některé rodiny žijí z ruky do huby, protože neumí hospodařit“, a podobně. Všichni věděli, že to míří na mě. Nikdy neřekl jméno, ale vždy se podíval mým směrem a ušklíbl se, jako by čekal, že se začnu hájit. Nezačal jsem. Partnerka mi říkala, ať si to neberu, že on je takový, ale víte, jak to je, když vás někdo shazuje opakovaně, jednou se to ve vás prostě nahromadí.
Aby toho nebylo málo, začaly nám do poštovní schránky chodit anonymní vzkazy. Nejprve jsem si myslel, že jde o nějaký omyl. Bylo to vytištěné na papíru, bez podpisu, bez obálky, prostě jen volně vhozené mezi letáky. Vzkazy měly podobný tón jako tchánovy řeči. Že bych měl přestat snít a začít něco dělat, že tímto tempem neuživím ani psa, natož rodinu. Bylo to osobní, trefné, ne úplně vulgární, ale dost jedovaté na to, aby mi to zkazilo den. V partnerce jsem měl oporu, řekla, ať to hodím za hlavu, ale já v duchu přemýšlel, kdo by mohl mít potřebu mi něco takového vzkazovat.
Vzkazy chodily každý týden, někdy dokonce dvakrát. A začaly být čím dál konkrétnější. „Tak kolik sis tento týden vydělal? Nezapomeň, že účet za plyn nepřijde s omluvou.“ Nebo: „Chlap, který neumí zabezpečit rodinu, by se měl stydět.“ Nejdřív jsem přemýšlel, jestli nás někdo nešpehuje. Soused, bývalý kolega, kdokoli. Ale čím dál víc mi to začalo smrdět. Styl psaní, obraty, tón… čím dál víc mi to připomínalo tchána. Jenže to bylo absurdní. Proč by něco takového dělal? Kdyby měl něco na srdci, řekl by mi to do očí, ne?
Jenže právě to bylo podezřelé. On mi všechno vždy říkal „nenápadně“, aby ho slyšeli ostatní, ale aby se mě to formálně netýkalo. Žádný přímý konflikt, žádné otevřené řeči. Jen jedovaté poznámky a narážky. A přesně tak působily i ty vzkazy. A tak jsem se rozhodl zjistit, co se děje. Nainstaloval jsem malou kameru nad schránku. Žádné velké bezpečnostní zařízení, jen malou nenápadnou věc, která by ukázala, kdo tam hází ty papírky. Čekal jsem týden, dva, nic. Třetí týden se to stalo. Když jsem si večer pustil záznam, málem mi spadla čelist. Byl to on. Tchán.
Stál tam v saku, v ruce papír, rozhlédl se a vhodil ho do schránky. Pak si upravil brýle a odešel. V ten moment jsem cítil vztek, ale i podivnou úlevu. Už jsem věděl, odkud vítr vane. Ukázal jsem to partnerce. Zůstala potichu, jen chvíli zírala na obrazovku. Neřekla nic, ale bylo vidět, že ji to mrzí. Druhý den jsme pozvali tchána k nám na kávu. Seděli jsme u stolu, chvíli bylo ticho, a pak jsem jen pustil video. Ani jsem nic neříkal. On na to chvíli zíral, ztuhl a pak jen vypravil: „No… já… já myslel, že ti to třeba otevře oči.“
Neotevřelo. Ale otevřelo oči jemu. Od té chvíle se stáhl. Přestal si brát moji osobu do úst, přestal komentovat naše finance, a hlavně, přestal se stavět do role vševědoucího rádce. Jestli ho víc zabolela hanba, nebo to, že jsme ho přistihli, nevím. Ale možná si konečně uvědomil, že když se do něčeho montuje, měl by aspoň mít odvahu mluvit přímo. A že hospodařit umí i ti, co nemají pravidelnou výplatu patnáctého. Jen to zkrátka dělají po svém.
