Článek
Můj bývalý vztah skončil už před rokem, ale jeho táta se mi ozýval dál. Ne hned často, ale přece jen víc, než by bylo běžné. Nejprve jsem to brala jako zdvořilost, možná zvyk, který se po čase vytratí. Nepřestalo to ale ani po měsících. Pokaždé, když mi přišla zpráva s obyčejným „Jak se máš?“ nebo „Viděla jsi ten film, co jsme řešili?“, cítila jsem směs překvapení a nejistoty.
S jeho synem to skončilo ošklivě. Nešlo o žádnou dramatickou aféru, spíš se to mezi námi pomalu rozpadlo. Přestali jsme si rozumět, hádali se kvůli hloupostem, až se jednoho dne stalo jasným, že už to dál nemá smysl. Rozchod byl definitivní a já si říkala, že s jeho rodinou už se nepotkám. Jenže tchán, se kterým jsem si během vztahu docela rozuměla, mi začal psát dál. Ze začátku to byly nevinné věty, jen takové dotazy, jak se mi daří v práci nebo jestli se mi podařilo vyřešit problém s autem, který si pamatoval. Bylo mi to trochu zvláštní, ale vlastně i milé, protože ne každý má v bývalém tchánovi někoho, kdo si na něj vzpomene.
Jenže časem jsem si začala klást otázku, jestli to není už trochu moc. Přeci jen, já už byla jinde. Snažila jsem se posunout dál, neohlížet se. Zatímco on se vždycky ozval v nějaké nečekané chvíli, jako kdyby chtěl udržovat vazbu. Dokonce mi jednou napsal, že má nové recepty na guláš a že by mi je rád poslal, protože ví, že tohle jídlo miluju. Nebo že viděl krásné místo na výlet a hned si na mě vzpomněl. Nevím, jestli si uvědomoval, jak rozporuplné to pro mě je. Část mě byla potěšená, že se někdo stará, ale druhá část měla pocit, že se vracím do minulosti, kterou už jsem uzavřela.
A pak přišla zpráva, která mě překvapila asi nejvíc: jestli nechci zajít na oběd. Seděla jsem v kuchyni, koukala do mobilu a nevěděla, co odepsat. Bylo to nezávazné pozvání, bez nějakých narážek, ale přesto mi to přišlo zvláštní. Přemýšlela jsem, co by na to řekl jeho syn. Nejspíš by se mu to nelíbilo, ale proč bych se měla řídit jeho názorem? My už spolu nejsme, žádná pravidla mezi námi neplatí. Na druhou stranu, setkat se s jeho tátou, když jsem z jeho života zmizela, bylo přece jen na hraně.
Nakonec jsem kývla. Možná proto, že jsem chtěla uzavřít nějaké pomyslné kolečko, možná ze zvědavosti. Domluvili jsme se na malé restauraci u parku, kde jsme kdysi seděli všichni čtyři. Já, on, jeho syn a jeho máma, když jsme plánovali letní dovolenou. Tentokrát jsme tam byli sami dva. Byl to zvláštní pocit. On se usmíval, povídal o práci, o tom, co je nového, a docela rychle jsme se dostali i k tématu rozchodu. Nevyptával se na detaily, spíš chtěl vědět, jestli jsem v pohodě. Říkal, že mu je líto, jak to dopadlo, ale že si vždycky vážil toho, jak jsem se k nim chovala.
Bylo vidět, že mu ten kontakt chyběl. Možná to pro něj bylo něco jako přátelství, které nechce ztratit jen proto, že vztah se synem skončil. Bavili jsme se o filmech, o hudbě, o věcech, které jsme řešili už dřív. Místy to působilo skoro stejně jako dřív, ale někde v pozadí pořád viselo vědomí, že jsme na jiné lodi, že mezi námi zůstává hranice, kterou bychom neměli překročit.
Po obědě jsme se rozloučili u tramvaje. Řekl, že je rád, že mě viděl, a že doufá, že to nebylo naposledy. Neodpověděla jsem hned. Usmála jsem se a mávla na rozloučenou. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli to celé nebylo jen zbytečné otevírání starých kapitol. Na druhou stranu, nebyl důvod litovat. Byl to příjemně strávený čas s člověkem, kterého jsem měla ráda. Ale zároveň jsem si řekla, že pokud se ještě ozve, budu si muset ujasnit, kde je ta hranice, aby se z toho nestalo něco, co už by bylo nepříjemné.
Nevím, jestli je běžné, aby bývalý tchán zůstával v kontaktu i po rozchodu. Možná to svědčí o tom, že jsme spolu měli dobrý vztah, a že on mě vnímal spíš jako samostatného člověka, ne jen jako partnerku svého syna. Ale je otázka, jestli se taková vazba dá udržovat dlouhodobě, aniž by to bylo komplikované. Některé vztahy prostě skončí se vším všudy, jiné si nechají malou skulinku otevřenou. A možná to není špatně, pokud oba vědí, kam až mohou zajít. Já si ale nejsem jistá, jestli chci, aby tahle skulinka zůstala otevřená napořád.
