Článek
Že je to tanec mezi vděčností a zoufalstvím, mezi snahou vycházet a touhou utéct na opačný konec města. Ale když vám někdo denně sedí v kuchyni od rána do večera, dává vám „dobré rady“ ve stylu „tak bych to nedělala, ale je to tvoje volba“ a ještě k tomu má potřebu vám připomínat, že tahle kuchyň je vlastně její zásluha, i ten nejtrpělivější člověk jednou bouchne. A já nejsem ten nejtrpělivější člověk. Nejsem ani konfliktní, ale taky nejsem rohožka. A když už to začalo ohrožovat můj vlastní klid, museli jsme s mužem vymyslet, co s tím. Tedy – nakonec to vymyslel náš syn. A jeho plán byl tak geniálně jednoduchý, že se směju pokaždé, když si na to vzpomenu.
Začalo to vlastně celkem nevinně. S tchyní jsme nikdy neměly vztah, jaký vídáte v amerických filmech. Žádné společné pečení, výlety, žádné „jsi jako moje dcera“. Byly jsme dvě ženy v různých životních fázích, každá s jinou představou o pořádku, výchově a životě vůbec. Ale šlo to přežít. A pak jsme začali řešit rekonstrukci kuchyně. Byla to ta klasická socialistická kuchyň, kde se člověk bál otevřít skříňku, aby na něj nevypadl hrnec z minulého století. Rozhodli jsme se, že si vezmeme menší úvěr a zainvestujeme do prostoru, kde trávíme nejvíc času. Jenže pak přišla tchyně s tím, že přispěje. „Když vám můžu trochu pomoct, proč ne,“ řekla. „Stejně je to investice do rodiny.“ A my, v dobré víře, jsme kývli. Mluvila sice o „příspěvku“, ale realita byla trochu jiná.
Od chvíle, kdy se kuchyň dokončila, se změnila. Začala chodit častěji. Nejdřív jednou týdně. Pak třikrát. A nakonec se z toho stal téměř denní rituál. Ráno přišla, sedla si ke stolu, rozložila noviny, vyndala termosku s kávou a zkontrolovala, jestli mám náhodou neumyté nádobí nebo utěrku visící jinde, než byla zvyklá. Neptala se. Jen byla. A její přítomnost byla jako opar, který nejde vyvětrat. A když něco poznamenala, jakože „tahle linka se hned upatlá, viď“, nebo „já bych sem teda tyhle židle nedávala, ale chápu, že mladí mají jiný vkus“, věděla jsem, že to není o židlích. Bylo to o teritoriu.
Každý den jsem byla hostem ve vlastní kuchyni. A když jsem si stěžovala muži, krčil rameny. „Víš, jaká je. Myslí to dobře. A dala nám přece peníze.“ Jo. Dala. Ale spolu s nimi i právo na vstup kdykoliv, bez klepání. A pocit, že je to teď její. A já se cítila jako vetřelec. S každým dnem to bylo horší. A já začala být podrážděná, unavená, přetažená. Začalo to doléhat i na děti. A pak, jednoho večera, když jsme seděli u večeře, se náš dvanáctiletý syn zeptal: „Mami, a proč tu babička furt sedí, když nemá co dělat?“ A já se rozesmála. Ten smích byl zoufalý, ale taky osvobozující. A pak dodal: „Tak jí řekni, že v kuchyni straší. Že jsem slyšel, jak tam něco spadlo, i když tam nikdo nebyl.“
Nejdřív jsme se tomu smáli. Ale pak mi to došlo. Ona je pověrčivá. Extrémně. Bojí se duchů, znamení, hadů, pavouků, všeho. A tak jsme vymysleli plán. Ne zákeřný. Jen trochu nápomocný. Druhý den jsme nechali v kuchyni spadnout jednu plechovku. Syn to „náhodou“ viděl. Řekl, že se to stalo samo. Že slyšel hlasy. Že se mu nechtělo spát. Tchyně se zasmála, ale druhý den se zarazila u prahu. „Tady se fakt něco děje?“ zeptala se. My mlčeli. Jen jsme pokrčili rameny. A pak jsme jí opatrně připomněli, že je to pořád náš dům. A že i když si vážíme její pomoci, naše domácnost není veřejná knihovna. A že i my máme svoje hranice.
Začala chodit méně. Z kuchyně se stalo opět místo, kde můžu sedět v županu, s vlasy v drdolu, pít kafíčko a nemít pocit, že mě někdo hodnotí. Syn má doma klidnější mámu. A muž začal chápat, že „dobré úmysly“ někdy nestačí. A že právo na soukromí není drzost. Dneska už se smějeme. A když někdo zmíní babičku a kuchyň, syn se potutelně usměje. „Strašidlo pořád funguje?“ zeptá se. A já mu odpovím: „Už dávno zmizelo. A vzalo si sebou i babiččino vlastnictví.“ Protože peníze jsou fajn. Ale hranice jsou víc. A kuchyň, ve které se člověk bojí dýchat, není domov.
