Článek
Myslela jsem, že si jen pomáháme
Nikdy jsme se netvářili jako ideální rodina, ale snažila jsem se, aby to mezi námi fungovalo. Měla jsem radost, že naše děti budou mít babičku, která je aktivní, zdravá a ochotná s nimi občas trávit čas. První roky to i docela šlo. Když byly děti malé, občas pohlídala, když jsem šla k lékaři nebo když jsme s manželem potřebovali vyřídit něco bez nich. Nikdy jsem ji neprosila o víkendy nebo dlouhé prázdniny. Nechala jsem jí volnost, a naopak se snažila být vděčná.
Když jsem se po rodičovské vracela do práce, domluvily jsme se, že mi pomůže jednou týdně. Jen na odpoledne. Sama řekla, že to bude ráda dělat, že je to „její radost“ a že ji to udržuje v kondici. Já jí za to občas koupila kytku, pozvala ji na oběd nebo jí zaplatila masáž. Vždy jsem měla pocit, že jsme v rovnováze. Až do minulého měsíce.
Jedno ráno mi přišel e-mail
Zrovna jsem byla na poradě, když mi zapípal telefon. Otevřela jsem e-mail a zůstala zírat. Moje tchyně mi poslala vyúčtování. Normální fakturu, nadepsanou „Za péči o vnoučata“. Seznam dat, hodin a částka. Tři tisíce korun za poslední měsíc. V příloze stálo, že prý v rodině zavedli nový zvyk. Každá její snacha bude za hlídání přispívat. Prý to tak dělají i její známé a že za to nemám být dotčená.
Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip. Nebo test. Něco jako prověrka toho, jestli si vážím jejího času. Ale když jsem jí zavolala, řekla naprosto klidně, že to myslí vážně. Že hlídání dětí je práce jako každá jiná a že prý nejsem první, kdo si „příliš zvyknul“. Dodala, že už to probrala s manželovým bratrem a jeho ženou, a že ti už prý taky souhlasili.
Cítila jsem se poníženě
Nepřeháním, když řeknu, že mě to urazilo. Ne snad ta částka i když tři tisíce za pár hodin týdně není úplně málo, ale ten způsob. Že mi nikdo nic neřekl, že mi místo rozhovoru přišla faktura. Že se to prezentuje jako „rodinná tradice“, ale přitom jsem o ní do té chvíle nikdy neslyšela. Že místo vděčnosti a vztahu je z toho obchod.
Když jsem se o tom bavila s manželem, jen pokrčil rameny. Prý je to můj čas, moje rozhodnutí. A že to není tak strašné, že babičky přece nejsou povinné zdarma hlídat. Jenže mě víc než peníze trápí, co to udělá s našimi vztahy. Jak se mám teď tvářit, když přijde na návštěvu? Co mám dětem říct?
Začala jsem hledat jiná řešení
Zkusila jsem si zařídit paní na hlídání přes agenturu. Jenže když jsem viděla tu sazbu a uvědomila si, jak málo nám pak zůstane, bylo mi do breku. Nechci, aby moje děti vyrůstaly v napjaté atmosféře, kde každý kontakt s prarodiči bude vyvažovaný penězi. Ale zároveň mám pocit, že se mi převrací svět.
Maminka mi řekla, že kdybych já poslala jí fakturu za každý pomocný den, nedoplatila bych se. A že když si člověk hraje na rodinu jen do chvíle, než přijde „účtenka“, tak je něco špatně. Ale co mám dělat, když babička, která tvrdí, že má děti ráda, najednou nastaví takhle ostrá pravidla?
Zvažuju, že pomoc odmítnu
Nějakou dobu si s tím lámu hlavu. Platit jí mi připadá divné. Ale říct jí, že už hlídání nechci, taky není lehké. Bojím se, že tím přeruším vztahy úplně, že se urazí, přestane k nám chodit, odcizí se vnoučatům. A přitom mi celou dobu šlo jen o to, abychom byli jako rodina. Vzájemní, normální, trochu soudržní. Bez tabulek a faktur.
Je mi třiatřicet a připadám si, jako bych selhala v základním nastavení mít normální rodinu. A tak sedím, dívám se na ten e-mail a přemýšlím, jestli jsem opravdu tak moc chtěla pomoc… anebo jen na chvíli uvěřila, že rodina je víc než jen dohoda o službách.
