Článek
Přesto jsem se snažila. Kvůli partnerovi, kvůli dětem. Říkala jsem si, že to přejde, že si časem zvykneme. Brala jsem její drobné poznámky s nadhledem a její rady o výchově dětí brala jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nechtěla jsem dělat dusno.
Rodinné večeře jako zkouška nervů
Rodinné večeře u ní doma jsem přežívala se sevřeným žaludkem. Navenek všechno působilo normálně. Usmívala se, nabízela polévku, ptala se na práci. Ale pokaždé to sklouzlo k pasivnímu srovnávání: jak ona všechno stíhala, jak její syn dřív jedl jen domácí jídlo, jak mají děti dneska divné názory.
A já tam seděla a mlčela, protože jsem nechtěla být ta, která zkazí večer. Manžel si toho všiml. Jenže ho to spíš unavovalo. Vždycky řekl něco jako „však ji znáš“ nebo „to si neber“. A tak jsem mlčela i dál. Pro klid. Jenže to, co udělala naposledy, už nešlo přejít.
Jedna věta a ticho u stolu
Byli jsme všichni u jednoho stolu. Já, manžel, naše dvě děti, jeho rodiče, jeho sestra s partnerem. Běžná rodinná sešlost. Babička rozdávala knedlíky a povídalo se o všem možném. Práce, škola, dovolená.
A pak, úplně mimochodem, to řekla. „No jo, když jsi byl v těch Karlových Varech na léčení, to jsme tě ani nemohli poznat,“ pronesla s úsměvem, jako by mluvila o prázdninách.
Ztuhla jsem. Léčení? Jaké léčení?
Neřekl mi to ani jednou
Nikdy mi neřekl, že byl na léčbě. Nikdy nezmínil, že by měl problém s alkoholem nebo čímkoliv jiným. A přitom jsme spolu už sedm let. Vzali jsme se, máme dvě děti, prošli jsme si společným stěhováním, rekonstrukcí bytu, vším. A tohle mi zatajil?
Podívala jsem se na něj. Zbledl. Jeho oči těkaly po stole, ale na mě se nepodíval. Jen se napil vína. A pak řekl, skoro šeptem: „To jsem ti nechtěl říkat. Je to minulost.“
Proč mi to neřekl on?
Celý zbytek večera jsem tam jen seděla a přemýšlela, co všechno ještě nevím. Nešlo ani tak o to, že měl nějaký problém. Každý má minulost. Ale že o tom nemluvil, že přede mnou něco tak zásadního skrýval. A že to musela vytáhnout jeho máma, jako by mi chtěla dokázat, že mě drží v šachu.
Byl to pro ni ideální moment. Všichni u stolu, žádný křik, jen úsměv a věta, která padla jako bomba. Věděla, co dělá. A já najednou cítila, jak se mi hroutí důvěra nejen k ní, ale i k němu.
Mluvili jsme. Ale něco zůstalo
Doma jsme se pohádali. Nechápal, proč to řeším, když „to už je dávno za ním“. Řekl, že o tom nemluvil, protože se styděl. Že mě nechtěl odradit. A že je rád, že už to má za sebou.
Snažila jsem se pochopit. Řekla jsem si, že je to jeho bolest, jeho slabost, a že mám být ráda, že je dnes jiný. Ale pořád to ve mně hlodá. Ne kvůli tomu, co udělal kdysi, ale kvůli tomu, že mi nevěřil natolik, aby to řekl sám.
Už ji nikdy nebudu brát jako rodinu
S tchyní už to nedokážu mít jako dřív. Ne že by to předtím bylo růžové, ale aspoň jsem se snažila. Teď už ne. Nechci být součástí jejich her, jejich tajemství a jejich nenápadného šťouchání. Už nebudu chodit na večeře s předstíraným úsměvem. Možná to zní tvrdě, ale musím chránit sebe.
A on? Zůstává se mnou. Zatím. Ale důvěra, která se budovala roky, dostala trhlinu. Možná ji časem zalepíme. Ale bude to bolet.
Zdroj: Klára N., Jihlava
