Článek
Tak jsme s Katkou koupily levné letenky do Itálie. Prý „holčičí víkend“, jen my dvě, slunce, moře a prosecco. První večer jsme seděly na terase a dívaly se na západ slunce. Katka mluvila o svém rozvodu a já poslouchala. Uvědomila jsem si, že i já už měsíce přemýšlím, jestli takhle chci žít. Jen jsem se to bála vyslovit nahlas. Doma bych to neřekla nikdy. Tam se všechno měří podle toho, co se sluší a nesluší. Ale tady, s vínem v ruce a mořem na dohled, jsem měla pocit, že konečně dýchám.
Zapomenout na všechno
Druhý den jsme si půjčily skútr a projížděly pobřeží. Smály jsme se, fotily, koupaly se v ledové vodě. Na chvíli jsem zapomněla, že mám doma manžela, který si mě už skoro nevšímá, a dvě děti, které mě vídají hlavně s telefonem v ruce. Všechno se zdálo být tak vzdálené, že to skoro bolelo.
Katka říkala, že se po rozvodu konečně cítí svobodná. Já jí záviděla. Ne kvůli tomu, že je sama, ale kvůli tomu, že měla odvahu to rozhodnutí udělat. Já jsem pořád hledala výmluvy kvůli dětem, hypotéce, rodině, co by řekli. Jenže ve skutečnosti jsem se bála začít znovu.
Jeden večer, který všechno změnil
Třetí den jsme potkaly skupinu Čechů v malé restauraci u pláže. Přisedli si k nám, povídali jsme si o všem možném. Mezi nimi byl i on. Martin. Starší než já, rozvedený, s klidným pohledem a úsměvem, který mi připomněl, jaké to je, když se o vás někdo zajímá. Neříkal nic přehnaného, žádné fráze, prostě poslouchal. A já mluvila víc než za poslední rok dohromady.
Ten večer jsme šli všichni k moři. Bylo teplo, hvězdy nad hlavou, vítr ve vlasech. Katka se smála, že by se do mě konečně mohl někdo zamilovat. Já se smála taky, ale v srdci mě pálil zvláštní pocit. Jako by se něco ve mně probudilo. Po dlouhé době jsem se cítila živá.
Návrat do ticha
Po návratu domů jsem čekala, že mě to přejde. Jenže ten pocit zůstal. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na svého manžela, jak mlčky kouká do telefonu, a uvědomila jsem si, že mezi námi už dávno nic není. Žádná výčitka, žádná radost. Jen zvyk. A možná i strach být sami.
Začala jsem psát Martinovi. Nejprve pár zpráv, pak dlouhé večery plné povídání o všem, co jsme v životě nestihli. O práci, dětech, o tom, jak jsme se ztratili sami sobě. Nepadla ani slova o tom, že bychom měli něco začínat. A přesto jsem cítila, že už se to děje.
Rozhodnutí
Trvalo to tři měsíce. Tři měsíce mezi dvěma světy. Mezi životem, který jsem znala, a životem, který jsem si začala představovat. Jednoho večera jsem se vrátila z práce a zjistila, že manžel už zase zapomněl na naše výročí. Ne že by mi to dřív vadilo, zvykla jsem si. Ale tentokrát to bylo jiné. Otevřela jsem si víno, sedla na balkon a napsala mu dopis. Ne plný výčitek, ale pravdy.
Druhý den jsem mu ho nechala na stole. Odešla jsem do práce a věděla, že už se nevrátím do stejného domova. Byl to zvláštní klid, který jsem necítila roky. Žádné drama, žádné křičení. Jen ticho a rozhodnutí, že tohle není život, který chci dál žít.
Začátek bez jistot
Teď bydlím v menším bytě na okraji města. Děti máme napůl, všechno řešíme v klidu. Není to lehké, často po nocích přemýšlím, jestli jsem neudělala chybu. Ale pak si vzpomenu na ten výlet, na moře a na sebe tam. Jak jsem po letech cítila klid. A uvědomím si, že právě tehdy jsem poprvé po dlouhé době udělala něco pro sebe.
S Martinem si občas napíšeme, ale není to o vztahu. Spíš o vděčnosti. Možná se už nikdy neuvidíme, ale ten večer u moře mi ukázal, že život může být i jiný. Že i po čtyřicítce se dá začít znovu, i když to znamená ztratit všechno, co bylo známé.
Nový dech
Naučila jsem se být sama. Ráno si dělám kávu a neřeším, jestli je v lednici mléko pro dva. Učím se chodit na procházky, číst knihy, které jsem odkládala, a mluvit s lidmi bez strachu, že mě někdo soudí. Není to ideální, ale je to moje.
Ten výlet měl být útěk od reality, jen krátká dovolená. Ale stal se zlomem. A i když mě to stálo jistotu, rodinu a možná i pár přátel, získala jsem něco, co jsem ztratila dávno. Samu sebe.
