Článek
Nevinné zastavení
Zpočátku jsem se jen usmál, ale než jsem se nadál, stála kolem nás menší skupinka lidí. Bylo vedro, konec července, a já se vracel z práce. Na koloběžce jezdím často, protože mě to baví víc než se mačkat v tramvaji. U obchodu na rohu jsem ji zaparkoval tak, aby nepřekážela. U zdi, mimo chodník. Myslel jsem, že dělám všechno správně.
Jenže hned, jak jsem slezl, ozvalo se zpoza lavičky: „Tohle není parkoviště pro koloběžky.“ Otočil jsem se a uviděl muže, mohlo mu být přes sedmdesát. Opíral se o hůl a měl na sobě vestu s kšiltovkou. Chvilku jsem si myslel, že si dělá legraci, ale ne. Pokračoval dál, že tohle není žádný cirkus, že to všude překáží a že kvůli nám mladým se prý nedá chodit po chodníku.
Nepříjemná scéna
Nechtěl jsem se hádat. Řekl jsem mu klidně, že koloběžka nikomu nevadí, a že se za pár minut vrátím. Jenže pán to vzal jako výzvu. Začal mi vysvětlovat, jak dnešní mládež nemá úctu, jak se všude rozjíždí ta „moderní mánie“ a že to skončí katastrofou. Lidé kolem nás zpomalovali a začali poslouchat.
Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. V hlavě mi jelo: Kvůli takové hlouposti? Kolemjdoucí paní se mě zastala, že koloběžka fakt nikomu nepřekáží. Ale pán se nedal. Zvedl hůl a ukazoval na ni, že prý to mám okamžitě odvézt. Nakonec jsem to vzdal, naskočil, přejel o pár metrů dál a zaparkoval u jiného vchodu.
Pocit trapnosti
Když jsem šel mezi regály, nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem udělal něco špatně. Ačkoli jsem věděl, že koloběžky mají povolené stání na veřejných místech, pokud nepřekážejí, cítil jsem se jako provinilec. Možná proto, že ten pán byl starší a mluvil tónem, kterým mě kdysi okřikovala učitelka.
Když jsem pak vycházel z obchodu, už tam nebyl. Ale zůstala po něm zvláštní pachuť. Jako by ten krátký konflikt nebyl o koloběžce, ale o něčem větším. O rozdílu mezi generacemi.
Dva světy, jeden chodník
Doma jsem o tom mluvil s kamarády. Všichni říkali, že podobné situace zažívají taky. Někdo s koloběžkou, jiný s mobilem nebo s hudbou ve sluchátkách. Starší lidé se na nás často dívají s podezřením, jako by všechno nové bylo hrozba. My zase máme pocit, že nám nerozumějí, že se odmítají přizpůsobit době.
A přitom bychom se asi měli potkat někde uprostřed. My bychom mohli víc respektovat, že někdo vyrostl v jiném světě. Oni by zase mohli pochopit, že technologie a nové způsoby dopravy nejsou zlo, ale jen jiná cesta, jak žít pohodlněji.
Lidská mezera mezi generacemi
Přemýšlel jsem, proč mě to celé vlastně tak rozhodilo. Vždyť to byl jen starší pán, který se asi rozčiloval z principu. Ale čím víc o tom mluvím s lidmi, tím víc chápu, že podobné drobné střety se dějí každý den a že za nimi bývá strach. Strach ze změn, ze světa, který se mění rychleji, než stačíme pochopit.
A možná i naše generace má svůj díl viny. Jezdíme, kam se nám zachce, zaparkujeme kdekoliv, fotíme všechno kolem sebe. Máme pocit, že svět je pro nás. Jenže není. Je nás víc a učíme se spolu vycházet na těch pár metrech chodníku, v tramvaji i online.
Malá lekce trpělivosti
Od té doby, kdykoliv zaparkuju koloběžku, rozhlédnu se kolem. Ne proto, že bych se bál dalších výtek, ale protože jsem si uvědomil, že to, co mně připadá normální, může druhého rozčílit. A že ne každý musí chápat, proč město vypadá jinak než před třiceti lety.
Někdy mám chuť se tomu smát, že mě kvůli koloběžce zastavil důchodce. Ale zároveň si říkám, že možná právě takové chvíle nás učí toleranci víc než stovky článků a diskusí. Možná kdyby si každý z nás občas poslechl toho druhého, bylo by na těch chodnících o trochu víc místa pro všechny.
