Článek
Byl to jeden z těch uspěchaných dnů. Ráno jsem odvedla Adélku do školky, pak jsem letěla na poštu zaplatit složenky, na oběd jsem měla deset minut mezi dvěma jednáními a cestou domů jsem si vzpomněla, že nemáme nic k večeři. Zajela jsem tedy do supermarketu na rychlý nákup, bez nákupního seznamu, jen s představou, že koupím něco na večeři a možná ještě pár věcí, které nám chybí.
Z „pár věcí“ se nakonec vyklubalo celkem solidní množství nákupu. Maso na večeři, zelenina, ovoce pro malou do školky, snídaňové cereálie, které byly ve slevě, toaletní papír, protože ten dochází vždy nečekaně, a ještě pár dalších drobností. U pokladny jsem zjistila, že všechny ty věci prostě v náručí neodnesu a nákupní tašku jsem v tom ranním spěchu nechala doma.
Pokladní byla mladá slečna, možná studentka na brigádě. Příjemně se usmívala, zatímco skenovala můj nákup. Když bylo všechno namarkované, podívala se na mě: „To bude tři sta osmdesát sedm korun.“
Zaplatila jsem kartou a pak jsem se zeptala: „Mohla bych prosím jednu igelitovou tašku?“
Ani jsem to pořádně nedořekla, když se za mnou ozval hluboký, podrážděný mužský hlas: „A co takhle si přinést svoji tašku a nezabíjet další želvy v oceánu?“
Otočila jsem se a spatřila postaršího muže v zelené zástěře – evidentně zaměstnance obchodu, který právě doplňoval zboží do regálu u pokladny. Měl nasazený znuděný výraz člověka, který už tenhle rozhovor vedl milionkrát a nikdy ho nebavil.
Zaplavil mě pocit zahanbení, jako kdyby mi bylo znovu patnáct a učitel mě přistihl při opisování. „Já obvykle nosím vlastní tašku, ale dnes jsem ji zapomněla,“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak se snaží ospravedlnit.
„To říkají všichni,“ odpověděl s odfrknutím. „Víte, kolik těchhle igelitek skončí v oceánu? Každý rok uhynou tisíce mořských živočichů, protože si někdo ,zapomněl' tašku.“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Částečně studem, částečně vztekem. Ano, zapomněla jsem si tašku. Ano, plastové tašky nejsou ideální pro životní prostředí. Ale tohle veřejné pokárání se mi zdálo přehnané.
Pokladní, která vypadala stejně nesvá jako já, mi rychle podala igelitku, kterou jsem si mezitím stejně koupila. „Pět korun přičítám, ano?“ řekla tiše, jako by se snažila celou situaci ukončit co nejrychleji.
Přikývla jsem, poděkovala a začala skládat nákup do té prokleté tašky. Ten muž stále stál opodál a významně si mě měřil pohledem. Nikdy jsem se necítila tak provinile kvůli koupi obyčejné plastové tašky.
Když jsem vycházela z obchodu, přistihla jsem se, že si v hlavě připravuji všechny argumenty, které jsem mu měla říct. Že třeba používám ty igelitky opakovaně. Že třídím odpad. Že jsem minulý měsíc podepsala petici proti plastovému odpadu v oceánech. Že ta jedna taška přece nemůže způsobit takovou katastrofu.
Ale zatímco jsem kráčela k autu, něco se ve mně změnilo. Ten muž měl vlastně pravdu. Ne v tom, jak se ke mně choval – to bylo neomalené a neprofesionální. Ale v tom, co říkal o těch taškách. Kolikrát jsem si sama pro sebe pomyslela něco podobného, když jsem viděla lidi odcházet z obchodu s hromadou plastových tašek?
Doma jsem vyskládala nákup a tu igelitku jsem pečlivě složila a uložila do šuplíku, kde už jich několik mám – používám je na třídění odpadu nebo když nesu něco vlhkého. A pak jsem vzala všechny své látkové tašky a rozložila je na sedadlo spolujezdce v autě, aby už se mi nemohlo stát, že je zapomenu.
Ten nepříjemný zážitek u pokladny mi vlastně připomněl, že i malá rozhodnutí mají svůj dopad. Že jedna igelitka se může zdát jako maličkost, ale miliony takových maličkostí dělají velký problém. A že občas potřebujeme někoho, kdo nám to připomene – i když by to mohl udělat mnohem taktněji.
Takže příště, až budu stát u pokladny bez vlastní tašky, možná si vzpomenu na toho nepříjemného muže v zelené zástěře. A možná mu v duchu i poděkuji, zatímco ponesu svůj nákup v látkové tašce, kterou už určitě nezapomenu.
