Článek
Zůstala jsem stát a nevěděla, co říct
Třídní procházel jména, mluvil rychle, měl to očividně naučené. U každého dítěte řekl pár vět, pochválil, občas něco vytkl. Když přišel na mého syna, chvíli se odmlčel. A pak pronesl: „Je šikovný, ale chybí mu jiskra. Nedokáže se radovat z maličkostí.“ V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Co tím myslí?
Zůstala jsem sedět, poslouchala dál, ale v hlavě mi pořád zněla ta věta. Jiskra. Chybí mu jiskra. Po schůzce jsem za učitelem zašla, zeptala se ho, co přesně tím myslel. Podíval se na mě a řekl tiše: „Je to hodný kluk, ale působí smutně. Jako by byl pořád někde jinde.“
Doma jsem se na něj podívala jinýma očima
Ten večer jsem přišla domů a pozorovala ho, jak sedí u stolu. Jedl večeři mlčky, občas se pousmál, ale jinak byl ve svém světě. A najednou mi došlo, že tohle vidím už delší dobu, jen jsem to odmítala pojmenovat. Není nešťastný, jen… prázdný.
Když byl menší, pořád se smál. Stavěl si z lega, běhal po zahradě, vymýšlel si příběhy. Teď tráví většinu času s mobilem v ruce. Učí se, dělá, co se po něm chce, ale bez nadšení. Když se ho zeptám, jak se měl ve škole, odpoví „dobře“ a tím to končí. Dřív mi vyprávěl všechno.
Začala jsem hledat chybu v sobě
Napadlo mě, jestli jsem někde něco nezmeškala. Možná jsem na něj byla moc přísná. Možná jsem mu vnutila, že musí být nejlepší, místo abych ho nechala být dítětem. Chodí na všechny kroužky, učí se cizí jazyk, sportuje. Jenže možná má toho všeho prostě dost.
Začala jsem si všímat i jiných věcí. Jak často jsem v poslední době unavená, podrážděná, jak moc mluvím o práci a o penězích. Jak často mu říkám: „Teď nemám čas.“ Možná tu jiskru ztratil proto, že ji nevidí ani u mě. Protože žije v domě, kde se všechno točí kolem povinností, ale radost nějak zmizela.
Zkusila jsem to změnit
O víkendu jsem ho vytáhla na výlet. Ne do nákupního centra, ale jen tak – do lesa, bez plánů. Zpočátku šel neochotně, koukal do země. Ale po pár kilometrech začal mluvit. O škole, o kamarádech, o tom, že ho nebaví pořád sedět u počítače. Řekl mi, že by chtěl dělat něco jiného, třeba fotografovat.
Byla jsem překvapená, jak se mu rozsvítily oči, když o tom mluvil. A tehdy jsem pochopila, co měl učitel na mysli. Jiskra není o známkách nebo výsledcích. Je to o tom, že člověk dělá něco, co ho těší. A já jsem mu to z jeho života pomalu vytlačila, aniž bych si to uvědomila.
Učitel měl pravdu
Ta věta mě nejdřív zabolela, protože jsem ji brala jako kritiku. Ale teď vím, že to byla pravda, kterou jsem potřebovala slyšet. Díky ní jsem si uvědomila, že můj syn nepotřebuje další plán ani kontrolu. Potřebuje vidět, že život může být i radost, ne jen výkon.
Začali jsme dělat malé změny. Jeden večer v týdnu bez mobilu. Společné vaření. Hudba místo televize. Jsou to drobnosti, ale začíná se zase smát. A já s ním.
Možná ta jiskra nikdy úplně nezmizela. Jen potřebovala prostor, aby znovu vzplála.
Zdroj: Lucie H., Plzeň
