Článek
Dovolená, na kterou jsem čekala roky
Byla to moje první pořádná dovolená po letech. Dva týdny v Egyptě, all inclusive, všechno zaplaceno dopředu. Konečně jsem si mohla říct, že žiju, ne jen přežívám. Pracuju jako zdravotní sestra, takže dovolenou jsem si musela zasloužit každou kapkou potu. Dvanáctihodinové směny, noční služby, někdy i tři víkendy po sobě.
Ale říkala jsem si vydrž, letos to stojí za to. Když jsme přistávali v Hurghadě, měla jsem slzy v očích. Ne z únavy, ale z úlevy. Slunce mě pálilo do tváře a já se poprvé po dlouhé době nadechla bez tlaku, že musím být silná. Těšila jsem se na moře, na klid, na to, že nebudu muset být pořád ta, která všechno zvládne.
Konečně klid. Aspoň na chvíli
První dny byly jako sen. Ráno snídaně, pak lehátko u bazénu, knížka, drink s ledem a večer procházka po pláži. Bez telefonátů, bez nočních služeb, bez výčitek, že bych měla být někde jinde. Dokonce jsem přestala kontrolovat mobil.
Jen občas, jestli se neozvala mamka, že je doma všechno v pořádku. Poslední rok byl pro mě náročný. Maminka po operaci, já mezi nemocnicí a prací, sotva jsem spala. Bratr bydlí daleko, takže všechno bylo na mně. Když jsem konečně odletěla, mamka mě objala a řekla, ať si to užiju, že si to zasloužím.
A pak to přišlo
Byl to čtvrtý den dovolené. Seděla jsem v lobby baru, v ruce drink, a plánovala výlet na lodi. Když mi zavibroval mobil, neřešila jsem to. Zpráva od bratra. Otevřela jsem ji bez obav. Myslela jsem, že mi píše něco vtipného. Jenže první slovo, které jsem uviděla, bylo „mamka“. A hned po něm „nemocnice“.
Zastavil se mi dech. Psalo se tam, že ji museli převézt na jednotku intenzivní péče. Že se jí přitížilo, že volali záchranku, a že mám být v klidu, že to zvládne. Ale jak můžete být v klidu, když vám v cizí zemi napíšou, že váš nejbližší člověk bojuje o život?
Všechno se ve mně zlomilo
Přestala jsem vnímat okolí. Lidé kolem mě se smáli, hrála hudba, obsluha nosila dezerty. A já jen koukala na ten displej, neschopná říct jediné slovo. Měla jsem pocit, že se mi hroutí svět. Hned jsem běžela na recepci, zjistit, kdy mi letí nejbližší let domů.
Jenže nejbližší byl až další den večer. Volala jsem bratrovi, ale nezvedal to. V hlavě mi běžely nejhorší scénáře. Seděla jsem tam, v pětihvězdičkovém hotelu, a brečela. Ne proto, že bych se bála o dovolenou. Ale proto, že jsem nebyla doma.
Let, který trval věčnost
Noc jsem nespala. Ráno jsem si zabalila věci, i když jsem věděla, že mi část peněz propadne. Bylo mi to jedno. V letadle jsem seděla u okna a zírala ven. Každá minuta mi připadala jako hodina. Když jsem konečně přistála v Praze, rozklepanýma rukama jsem zapnula telefon. Zpráva od bratra „je to stabilizované, ale spí“.
Srdce mi spadlo o kousek níž, ale pořád jsem nevěděla, co mě čeká. Do nemocnice jsem dorazila večer. Na chodbě to páchlo dezinfekcí a tichým strachem. Když jsem ji uviděla, napojenou na přístroje, všechna síla ze mě spadla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že žádná dovolená na světě nestojí za to, když člověk ztratí klid v duši.
Nový pohled na život
Mamka se naštěstí z toho nejhoršího dostala. Ale já se od té doby dívám na svět jinak. Uvědomila jsem si, že jsem celé roky žila ve spěchu. Snažila jsem se být perfektní, vydělávat, pomáhat všem. Až jsem zapomněla žít. Ten Egypt mi měl přinést klid, ale místo toho mi ukázal, jak křehký ten klid je.
Stačí pár slov na displeji a všechno, co se zdálo důležité, přestane mít smysl. Od té doby se snažím být víc doma, víc s rodinou, méně řešit, co si o mně kdo myslí. Nejsem dokonalá, pořád se učím zpomalit. Ale už vím, že štěstí není o tom, kam odletíte. Je o tom, ke komu se máte kam vrátit.
