Článek
Jediné, co mělo stačit, bylo přijít do jídelny, vybrat si a vychutnat si tu pohodu. První ráno jsem se s dětmi i manželem vypravila na snídani. Jídelna byla prostorná, plná cinkání příborů a hlasů z různých koutů světa. Dlouhé stoly se prohýbaly pod tácem s pečivem, vejci, ovocem a spoustou dalších lákadel. Měla jsem pocit, že se ocitám v ráji. Děti nadšeně popadly sladké koblihy a já se rozhlížela, čím začít. Přiznávám, že jsem se chtěla trochu rozmazlit. Na dovolené si člověk dovolí i věci, které by doma neudělal.
Nabrala jsem si na talíř šunku, sýr, kousek melounu, croissant a ještě jogurt. Na chvíli jsem zaváhala, jestli toho není moc, ale říkala jsem si, že když nesním všechno, nic se neděje. Byla jsem přesvědčená, že bufet je přece od toho, aby si každý vybral, co chce. A tak jsem se s plným talířem otočila směrem k našemu stolu.
V tu chvíli se to stalo. Zpoza pultu vyšel kuchař v bílé čepici, který právě doplňoval šunku. Zastavil se přímo přede mnou a dost hlasitě, aby to slyšeli i ostatní hosté, poznamenal: „Madam, tohle všechno sníte sama?“ Jeho tón nebyl veselý ani přátelský. Bylo to spíš rýpnutí, které mi okamžitě vehnalo krev do tváří. Několik lidí u vedlejšího stolu se otočilo, jiní se pousmáli a já cítila, jak mi srdce buší hanbou.
Nemohla jsem uvěřit, že to řekl takhle nahlas. Měla jsem chuť talíř odložit a utéct. Připadala jsem si jako školák přistižený při něčem zakázaném. Jenže co jsem vlastně udělala špatně? Vždyť jsem si jen nabrala jídlo, které tam bylo nachystané. Všichni kolem měli plné talíře, dokonce někteří ještě víc než já. Ale kuchař si vybral právě mě, aby mě ztrapnil před plnou jídelnou.
Sedla jsem si ke stolu, ale chuť k jídlu byla pryč. Manžel se mě snažil uklidnit, že to nemám brát vážně, že možná jen chtěl žertovat. Jenže já jsem ten jeho hlas slyšela pořád dokola. Nebyla v něm ani špetka lehkosti, spíš výčitka. Jako by mě obvinil z hamižnosti, jako by mi naznačil, že jsem trapná. Děti si všimly, že se cítím špatně, a ptaly se, proč jsem smutná. Přitom jsem jim chtěla dopřát hezkou dovolenou bez stínů.
Zbytek snídaně jsem se snažila tvářit, že se nic neděje. Ale pokaždé, když jsem se zvedla, měla jsem pocit, že se na mě někdo dívá, jestli si zase nenaberu moc. A když jsem kuchaře zahlédla u pultu, raději jsem se mu vyhnula obloukem. Uvědomila jsem si, jak křehké může být naše sebevědomí. Stačí jedna poznámka ve špatnou chvíli a člověk se cítí menší, než ve skutečnosti je.
Další dny jsem do jídelny chodila s obavami. Talíř jsem si raději plnila jen málo a když děti chtěly přidat, měla jsem strach jim to dovolit, aby nás někdo zase neokomentoval. Až později, když jsem se bavila s jinou českou rodinou, zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo si toho všiml. „On má ty poznámky pořád,“ svěřila se mi paní od vedlejšího stolu. „Taky nás už jednou shodil, když jsme si nabrali víc ovoce. Prý si myslíme, že je to zadarmo. Přitom to přece máme v ceně.“ Najednou se mi trochu ulevilo. Nebyla jsem jediná terč.
Přesto to ve mně zůstalo. Nikdy jsem si nemyslela, že něco tak malého může pokazit atmosféru celé dovolené. Člověk se těší na odpočinek, zaplatí si službu, a místo klidu dostane pocit viny. Začala jsem přemýšlet, kolikrát my sami řekneme něco bezmyšlenkovitě, co druhého zabolí víc, než si myslíme. Možná to kuchař opravdu myslel jako žert. Ale měl by vědět, že hosté nejsou kamarádi, se kterými se dá vtipkovat o čemkoli.
Poslední den pobytu jsem se rozhodla, že si to nenechám vzít. Vstala jsem brzy ráno, šla do jídelny mezi prvními a nabrala si přesně to, na co jsem měla chuť. Seděla jsem u stolu, jedla pomalu a vychutnávala si každý kousek. Tentokrát jsem se rozhodla nenechat si radost vzít někým, kdo zřejmě ani netuší, co jeho poznámka dokáže způsobit.
Když jsme odjížděli, říkala jsem si, že na tuhle dovolenou budu vzpomínat se smíšenými pocity. Na jedné straně krásné moře a společné chvíle s rodinou, na druhé straně jeden trapný okamžik, který mi pokazil víc dní, než by bylo nutné. A přitom by stačilo tak málo – kdyby si kuchař své poznámky nechal pro sebe.
Dnes už to beru jako zkušenost. Vím, že příště se nenechám tak snadno rozhodit. Ale také jsem si uvědomila, jak moc bychom měli vážit slov. Protože slova dokážou potěšit, ale také zahanbit. A někdy stačí jen jedna věta, aby se člověk cítil úplně malý před celým sálem.
