Článek
Do supermarketu chodím většinou rychle a bez zbytečných zastávek. Vezmu, co mám na seznamu, zaplatím a odcházím. Ten den jsem měla v košíku víc zeleniny než obvykle, nějaké tofu, ovesné mléko, semínka. Ne proto, že bych držela přísnou dietu. Jen jsem si řekla, že chci doma vařit trochu jinak. Žádná revoluce, jen malá změna.
U pokladny jsem vyložila nákup na pás a automaticky přemýšlela, jestli jsem na něco nezapomněla. Pokladní brala jeden produkt za druhým a najednou se zasmála. „To je samá zdravá věc,“ pronesla polohlasem, ale dost nahlas na to, aby to slyšeli i lidé za mnou. „To by u nás doma nikdo nejedl.“ Usmála jsem se, takovým tím zdvořilým způsobem, kdy nevíte, jestli se čeká reakce. Myslela jsem, že tím to skončí.
Jenže neskončilo. „Vy držíte nějakou dietu?“ pokračovala a zvedla krabičku s hummusem. „Tohle je teď nějaká móda, ne?“ Cítila jsem, jak se mi lehce stáhl žaludek. Nešlo o ten hummus. Šlo o to, že se můj nákup stal veřejnou debatou. Lidé za mnou mlčeli, ale cítila jsem jejich přítomnost.
Chvíli jsem váhala, jestli to přejít. Mávnout rukou, zaplatit a jít. Jenže něco ve mně se ozvalo. Možná únava, možná ten pocit, že podobné poznámky bereme až příliš samozřejmě. Řekla jsem klidně, že žádnou dietu nedržím a že mi nepřijde vhodné komentovat, co si kdo kupuje. Snažila jsem se mluvit věcně, bez zvýšeného hlasu. Stačilo by jen načíst zboží a mlčet, problesklo mi hlavou.
Pokladní se okamžitě ohradila. „Já to nemyslela špatně,“ řekla rychle. „Jen jsem si dělala legraci.“ Najednou působila dotčeně, jako bych ji obvinila z něčeho vážného. Z lehké poznámky se během vteřiny stala obrana. Prý si přece mezi lidmi občas něco řekne, aby nebyla nuda. A že dneska se člověk hned urazí.
Stála jsem tam s peněženkou v ruce a přemýšlela, jestli jsem to přehnala. Kvůli pár větám. Kvůli tofu a semínkům. Jenže čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc mi docházelo, že nejde o zdravé potraviny. Jde o ten drobný zvyk hodnotit, komentovat, posuzovat. Jako by veřejný prostor byl místo, kde je všechno otevřené ke zhodnocení.
Zaplatila jsem a poděkovala. Ona také poděkovala, už bez poznámek. Když jsem si balila nákup do tašky, všimla jsem si, že další zákaznici už jen tiše markuje položky. Možná náhoda. Možná ne.
Cestou domů jsem si v hlavě přehrávala celý rozhovor. Mohla jsem to nechat být. Ušetřit si nepříjemný moment. Ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Poprvé jsem si nenechala něco jen tak líbit, i když šlo o maličkost. A možná právě v těchhle malých situacích se rozhoduje, jak moc si necháme zasahovat do prostoru, který by měl být jen náš.
Doma jsem vybalovala nákup a přemýšlela, kolikrát jsem sama v duchu hodnotila cizí košíky. Kolikrát jsem si řekla, že toho má někdo moc, nebo že nakupuje samé sladkosti. Možná víc, než bych chtěla přiznat. Možná jsme si na tohle tiché posuzování všichni až příliš zvykli.
A tak jsem si při krájení zeleniny řekla jediné. Až budu příště stát na druhé straně pásu, ať už jako zákazník nebo jen jako přihlížející, zkusím si připomenout, že cizí nákup není pozvánka ke komentáři. Je to jen cizí příběh, do kterého nevidím.
