Článek
Je mi čtyřicet osm let a čekám své první dítě. Když to řeknu nahlas, lidé se na mě dívají jako na blázna. „V tomhle věku? Vždyť by ses měla chystat do důchodu, ne přebalovat!“ říkají. Ale já jsem šťastná, i když vím, že to nebude jednoduché. Celý život jsem chtěla dítě, ale nějak to nevyšlo. Nejdřív kariéra, pak nevhodní partneři, potom roky marného snažení. Teď, když už jsem to vzdala, se to povedlo. Přirozeně, bez umělého oplodnění.
Doktoři tomu říkají zázrak, já tomu říkám osud. Samozřejmě, že slyším ty řeči. „Je to sobecké mít dítě v tomhle věku.“ „To dítě bude mít starou matku.“ „Co když budeš nemocná?“Jako by mladé matky měly garantováno, že budou zdravé a fit. Život nedává záruky nikomu, bez ohledu na věk. Nejhorší jsou ty pohledy v čekárně u gynekologa. Mladé nastávající maminky si šuškají, některé se i otevřeně pohoršují. Nedávno jedna řekla své kamarádce dost nahlas: „To je hrozné, v jejím věku by měla hlídat vnoučata, ne rodit.“ Bolelo to, ale naučila jsem se to ignorovat.
Doktoři mě sledují jako vzácný exemplář. Rizikové těhotenství, spousta vyšetření, neustálé kontroly. Vím, že v mém věku je větší riziko komplikací. Šance na Downův syndrom je jedna ku třiceti, na potrat čtyřicet procent. Ale zatím je všechno v pořádku. Moje kamarádky jsou rozdělené na dva tábory. Jedny mě podporují, druhé si myslí, že jsem se zbláznila. „Víš, kolik ti bude, až půjde do školy?“ ptají se. Ano, vím. Bude mi přes padesát.
A co? Znám spoustu mladých matek, které jsou duchem starší než já. Partner je o deset let mladší a je nadšený. On už děti má, ale těší se na další. Jeho rodina to přijala překvapivě dobře. Moje máma se nejdřív zděsila, ale teď už se těší na vnoučátko. I když říká, že si nikdy nemyslela, že bude babičkou v sedmdesáti.
Vím, že to bude těžké. Že budu unavenější než mladší matky, že možná nebudu mít tolik energie. Ale mám životní zkušenosti, trpělivost a hlavně – obrovskou lásku pro to dítě. A to je podle mě důležitější než věk v rodném listě. Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jestli to zvládnu. Jestli budu dost silná, dost zdravá, dost dobrá máma. Ale pak cítím, jak se to malé hýbe, a vím, že to nějak zvládneme. Protože láska nezná věk.
Proto píšu tento článek. Pro všechny ženy, které se bojí, že je na dítě pozdě. Pro ty, které společnost odsuzuje za „pozdní“ mateřství. Věk je jen číslo. Důležitá je láska, odhodlání a připravenost stát se matkou. A to nemá s datem narození nic společného. A těm, co odsuzují? Ať si zkusí projít roky čekání, zklamání, naděje a zoufalství. Ať si zkusí žít s tou prázdnotou, když toužíte po dítěti a nejde to. Možná pak pochopí, že když se zázrak konečně stane, je jedno, kolik vám je let.
Protože mateřství není o věku, ale o lásce, odvaze a odhodlání. A toho mám, i ve svých osmačtyřiceti, víc než dost.
