Článek
Nejde totiž ani tak o to, co kdo řekne, ale jak se u toho dívá. A co si myslí, že si může dovolit, jen proto, že vy vypadáte obyčejně. Nebo že si „jen“ objednáte salát.
Byli jsme s kolegyní na služební cestě. Narychlo jsme si mezi dvěma schůzkami odskočily na oběd. Já jsem od rána nic nesnědla a žaludek mi hlásil, že jestli si teď dám svíčkovou, tak u dalšího jednání usnu. Takže jsem si objednala Caesar salát a vodu s citronem. Kolegyně si dala steak s hranolky a víno. V tu chvíli k nám přišel číšník mladý, usměvavý, sebevědomý a když jsem zopakovala svou objednávku, jen se uchechtl a řekl: „Takže dieta, paní? Nebo jen šetříme?“ A podíval se na mě takovým tím pohledem, který vám naznačuje, že jste asi nudná, usedlá ženská, co se bojí utratit pár korun.
V tu chvíli jsem na něj jen koukala. Ne proto, že bych se neuměla bránit. Ale protože mě to fakt zaskočilo. Jako kdyby mě někdo zcela nečekaně udeřil do ramene. Nečekala jsem to. V restauraci, kde hlavní jídla stojí kolem tří stovek, by jeden čekal aspoň základní slušnost. Ne komentáře k tomu, co si kdo objednává. Ale evidentně jsem vypadala jako někdo, komu je možné se smát.
Neměla jsem náladu na hádky. Jen jsem řekla klidně, že nemám hlad na maso a že voda mi chutná víc než limonády. Číšník pokrčil rameny, něco zamumlal a odešel. Kolegyně na mě koukala trochu s úsměvem, ale i jí to přišlo přes čáru. Řekla: „No, má asi špatný den.“ Jenže to není o špatném dni. Tohle není výjimka. Tohle je taková ta tichá každodenní neúcta, se kterou se člověk setkává, aniž by ji zval. A nejde jen o věk. Jde o to, jak si vás někdo přečte jak vypadáte, co máte na sobě, jak mluvíte, co si objednáte a podle toho se rozhodne, jak moc si vás bude vážit.
Oběd probíhal vcelku klidně. Salát byl výborný, mimochodem. Voda taky. Ale ta pachuť z prvního kontaktu zůstala. A přišla další chvíle, kdy se to celé převrátilo. Když jsme si chtěly rozdělit účet. Vytáhla jsem svoji kreditku. Ne debetní kartu, ale čistě firemní kreditku. A najednou jak kouzlem se ten samý číšník narovnal, nasadil úplně jiný tón a začal mi říkat „paní inženýrko“. Netuším, kde to vzal, ale zjevně si přečetl jméno na kartě, googlil nebo tipoval podle firmy na účtence. Najednou se usmíval, ptal se, jestli bylo všechno v pořádku, a přinesl kávu „na podnik“.
A já tam seděla, dívala se na něj a bylo mi fakt smutno. Protože jsem si uvědomila, že v jeho očích jsem najednou stála výš jen kvůli tomu, že držím kartu, která signalizuje „pozici“. Ne proto, že bych byla člověk, kterému se sluší chovat s respektem. Ale proto, že jsem v jeho očích najednou měla hodnotu.
Víte, co je na tom nejsmutnější? Že to není o jednom číšníkovi. Ani o jedné restauraci. Je to hluboko zakořeněný způsob myšlení. Hodnotit lidi podle vzhledu, podle objednávky, podle peněženky. A pak se divit, že se tolik lidí necítí v dnešní společnosti dobře. Protože když se k vám někdo chová s úctou jen tehdy, když má pocit, že si to „zasloužíte“, tak to není úcta. To je kalkul. A ten je cítit na sto metrů.
Cestou z restaurace jsem si to v sobě přehrávala. A říkala jsem si, že kdybych byla o deset let mladší, možná bych se smála s ním. Možná bych to přešla. Možná bych si ani nevšimla, že to není vtip, ale shazování. Ale dnes už vnímám tyhle věci ostřeji. Ne proto, že bych byla vztahovačná. Ale protože vím, kolik podobných drobných poznámek se na nás valí celý život. A jak se z těch malých trnů stává časem jeden velký blok. Nedůvěra. Odstup. Rezignace.
Nechci žít ve světě, kde má číšník dvě tváře jednu pro ty, co si dají víno a dezert, a druhou pro ty, co si dají salát a vodu. Nechci žít ve světě, kde se úcta přepočítává na počet gramů masa na talíři. A kde žena nad padesát automaticky znamená, že „šetří“ nebo „drží dietu“. Nechci, aby se z úplně obyčejného oběda stávala psychologická hra, ve které vám někdo dává najevo, že jste „méně“, dokud mu něco neukážete.
Možná to zní jako maličkost. Ale je to maličkost, která se děje pořád. U pokladen, v obchodech, v kavárnách. Lidé si myslí, že mají právo hodnotit ostatní jen podle momentálního dojmu. A přitom vůbec neví, s kým mluví. Nevědí, co ten člověk prožil. Nevědí, co má za sebou, kam směřuje, co ho bolí a co těší. Ale mají potřebu si rýpnout. Ulevit si. Udělat si nad vámi rychlý závěr. A když zjistí, že jste „někdo“, rychle přepnou. A to je vlastně to nejvíc urážející. Že ta změna přichází ne kvůli tomu, kdo jste. Ale kvůli tomu, co držíte v ruce.
