Článek
Taková ta kombinace věcí, které někdo miloval, nosil, a pak jim dal druhou šanci. Mám tohle místo ráda. Je to jako listovat albem cizích vzpomínek. Přehrabovala jsem se ramínky bez většího očekávání, když mi mezi prsty přistály černé šaty. Jednoduchý střih, lehce splývavé, v pase na jemnou šňůrku, trošku boho, trošku večer do města. Byly jako dělané na mě. Natáhla jsem je přes sebe v kabince a udělaly přesně to, co člověk od šatů chce. Moment, kdy se na sebe podíváš a víš, že tohle tě vystihuje. Těch momentů moc není. A když jsou, víš, že si to musíš vzít, i kdyby stály tisíc. Jenže tyhle stály 49 korun. Padesátka s korunou zpátky. Přišlo mi to skoro nefér. Jako bych je ukradla.
Šaty jsem si oblíbila. Nosila jsem je na kafe s kamarádkou, na víkendový trh, jednou i na schůzku v práci. Nikdo na ně nikdy nic neřekl a já to brala jako kompliment. Protože někdy je nejlepší oblečení to, které nepřitahuje pozornost samo o sobě, ale nechá ji plynout k tomu, kdo ho má na sobě. Byla jsem v nich sama sebou. A pak přišel ten moment, který bych nepopsala jinak než jako šok.
Seděla jsem v čekárně u zubaře, listovala časopisem, takovým tím lesklým, kde jsou samé dokonalé ženy v dokonalých outfitech, reklamy na kabelky, články o detoxu a rozhovory s celebritami, které mají vždycky vše pod kontrolou. Už jsem se skoro chtěla vrátit k mobilu, když jsem otočila stránku a tam byly. Moje šaty. Na známé herečce. Vyfocené na premiéře filmu, s psaníčkem v ruce a výrazem „vím, že vypadám skvěle“. Málem mi vypadla plomba. Nejen, že to byly ty samé šaty, byly úplně identické. Stejná látka, střih, dokonce i ta lehce vybledlá linka u lemu. Přísahala bych, že to jsou ty moje.
První pocit byl naprosto absurdní. Jako kdyby mi někdo šáhl do skříně. Pak přišla vlna nevíry. Co dělají moje šaty na červeném koberci? A pak… přišel ten zvláštní druh zadostiučinění, co cítíte jen ve chvíli, kdy vám svět potvrdí, že váš vkus není vůbec špatný. Možná nejsme celebrity s armádou stylistů, ale máme oči, cit a intuici. A že se dá za 49 korun koupit něco, co by jiná nosila za tisíce.
Nedalo mi to. Hledala jsem šaty podle značky, zkoušela googlit, jestli to nebyl náhodou nějaký luxusní kousek. A zjistila jsem, že původně stály přes sedm tisíc. Nějaký butik, limitovaná kolekce, šaty, které si někdo koupil, možná ani neoblékl, a pak je daroval nebo prodal dál. Až skončily v regálu mezi šusťákovou bundou z devadesátek a halenou s flitry. A tam si je našla holka z Pardubic, co zrovna měla chuť na ticho.
Ale víte, co na tom bylo nejzajímavější? Ne ten fakt, že jsem si koupila „celebrití outfit“ za pár kaček. Ale to, co se začalo dít v mé hlavě. Najednou jsem se cítila jinak. Jako bych si zpětně „potvrdila“, že v těch šatech vypadám dobře. Že mají hodnotu. Že jsem si nekoupila jen nějaký kousek z výprodeje života, ale něco „skutečného“. A to mě zarazilo. Protože co to o nás říká?
Proč musíme vidět věc na někom slavném, abychom jí přisoudili hodnotu? Proč najednou ty šaty září jinak, když víme, že se dostaly do časopisu? A proč to vlastně potřebujeme? Nejsme snad samy sobě dostatečné zrcadlo?
Zastihlo mě to jako facka. Protože jsem zjistila, že i já, která si myslí, že je sebevědomá, která si dokáže poradit, má rodinu, práci a kus světa za sebou. A v ten moment mi došlo, jak hluboko v nás tyhle věci sedí. Jak se hodnotíme podle toho, co říká venkovní svět. Jak si ověřujeme vlastní vkus skrze validaci ostatních. A že i taková hloupost, jako fotka v časopise, může otočit naše vnímání sebe sama.
Dnes se na ty šaty dívám jinak. Ne proto, že byly „slavné“, ale proto, že mi připomínají jednu důležitou věc: že hodnota není v cenovce, v místě nákupu ani v jméně na štítku. Ale v tom, co nám přinášejí. Jak se v nich cítíme. Co v nich zažijeme. A taky co si v nich o sobě dovolíme myslet.
Takže ano, koupila jsem si šaty za 49 korun. A dnes bych za ně dala klidně tisíc. Ne proto, že jsou z časopisu. Ale protože mě naučily, že i obyčejné věci mohou být výjimečné. Když jim to dovolíme. A hlavně když to dovolíme sobě.
