Článek
Jedno takové odpoledne jsem se rozhodla, že si půjdu najít novou zimní bundu. Ta stará už dosloužila, zip se rozjížděl a rukávy byly odřené, takže bylo jasné, že se budu muset poohlédnout po jiné. V malém sekáči kousek od náměstí měli zrovna nové zboží a já tam zamířila s tím, že třeba budu mít štěstí.
Hned u vstupu mě ovanula směsice vůní pracích prostředků a starších látek, typická pro každou takovou prodejnu. Regály byly narovnané k prasknutí a mezi nimi postávaly ženy, které už z dálky pečlivě okukovaly, co by si mohly odnést. Nechtěla jsem se zdržovat u svetříků a halenek, zamířila jsem rovnou k bundám. A tam jsem ji uviděla. Tmavě modrá, dlouhá, přesně taková, jakou jsem si představovala. Na první pohled vypadala skoro jako nová, žádné viditelné vady, podšívka čistá, zip funkční, cena perfektní. Byla jsem nadšená a hned jsem si ji šla vyzkoušet.
Sedla mi jako ulitá. Přesně moje velikost, příjemně hřála a já věděla, že tuhle bundu si domů odnesu. Už jsem si představovala, jak v ní půjdu zimní ulicí, jak mi v mrazivém vzduchu nebude zima a jak si budu říkat, že jsem udělala dobře. Když jsem ji zkoušela, zastrčila jsem ruce do kapes, abych zjistila, jestli jsou dost hluboké. A v té chvíli jsem ucítila něco tvrdého.
Vytáhla jsem to ven a zůstala mi v ruce malá, lehce ošoupaná fotografie. Byla barevná, ale trochu vybledlá. Na snímku stála usměvavá rodina. Muž, žena a dvě malé děti. Vypadalo to na letní dovolenou, možná někde u moře, protože za nimi byla voda a nafukovací lehátko. Zůstala jsem stát s fotkou v ruce a cítila zvláštní chvění. Najednou ta bunda přestala být obyčejným kusem oblečení. Byla to věc, která patřila někomu jinému, která měla svůj příběh, a já jsem se do něj nečekaně na chvíli dostala.
Nevěděla jsem, co si o tom myslet. V sekáčích jsem už našla všelijaké drobnosti. Zapomenutý kapesník, minci, někdy i starou vstupenku z kina, ale nikdy nic tak osobního, jako je fotografie. Dívala jsem se na tváře té rodiny a v duchu si kladla otázky. Kdo to je? Jak se tahle bunda dostala až sem? Proč ji někdo odevzdal, aniž by si z kapes vyndal takovou památku? Bylo to nedopatření, nebo snad záměr?
Zaplatila jsem bundu a fotografii si odnesla domů. Celou cestu jsem ji měla uloženou v peněžence a pořád jsem o ní přemýšlela. Doma jsem ji položila na stůl a ukázala partnerovi. I on byl překvapený a shodli jsme se, že to není jen tak. Byla to drobná věc, ale s obrovským významem. Připomínala nám, že každý předmět, který máme v rukou, má svoji minulost. Někdo si tu bundu koupil, někdo ji nosil, možná v ní prožil krásné chvíle. A teď se ocitla u mě.
Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem cítila zvláštní smutek. Bylo mi líto, že ta rodina na fotografii zůstane pro mě anonymní. Že nikdy nebudu vědět, jak se jmenují, odkud jsou, ani jestli ještě mají tuhle dovolenou v paměti. Fotografie přece bývají jednou z nejcennějších věcí, které si lidé uchovávají. A tahle skončila zapomenutá v cizí kapse.
Několikrát mě napadlo, jestli bych neměla zkusit pátrat. Zveřejnit fotku na internetu, napsat příběh a zeptat se, jestli tu rodinu někdo nepozná. Jenže zároveň jsem si říkala, že by to mohlo být příliš osobní. Třeba ji tam někdo nechal schválně, protože se chtěl minulosti zbavit. Třeba je to kus života, který pro něj už nic neznamená, nebo naopak znamenal příliš mnoho a bylo bolestné ho mít dál u sebe.
Fotografie tak zůstala u nás doma. Mám ji schovanou v šuplíku. Bunda mi dělá službu, nosím ji často a vždycky, když ji obleču, si vzpomenu na ten moment v kabince sekáče, kdy jsem z kapsy vytáhla cizí život. Je zvláštní, jak taková maličkost dokáže člověka zasáhnout a přinést mu zamyšlení, které by jinak nepřišlo.
Od té doby už sekáče vnímám trochu jinak. Nejen jako místo, kde se dá levně a dobře nakoupit, ale také jako prostor, kde se potkávají příběhy lidí, kteří se nikdy nepotkají osobně. Každý kousek oblečení může být svědkem něčeho důležitého, a někdy nám to připomene i taková zdánlivá drobnost, jako je zapomenutá fotografie v kapse. A já už vím, že pokaždé, když sáhnu do kapes nové věci, budu mít trochu napětí, co asi objevím tentokrát. Protože nikdy nevíte. Může to být vstupenka do cizího světa, který vám na chvíli otevře dveře.
