Článek
Byla jsem unavená už ráno, ale říkala jsem si je to jednou za čas, vydržím. Netušila jsem, že večer skončím v slzách kvůli člověku, který by mě měl podporovat. Kvůli tchýni.
Přijela jako královna
Přijela přesně na čas, samozřejmě s vlastním koláčem, který položila demonstrativně na stůl se slovy: „Když už nemáte čas péct, tak aspoň něco pořádného k jídlu.“ Přitom na stole bylo vše. Dort, chlebíčky, jednohubky i domácí koláče. Ale její věta mě bodla. Jen jsem se usmála a dál se věnovala hostům. Nechtěla jsem dělat dusno.
Všechno šlo chvíli hladce. Děti si hrály, lidé se bavili. Jenže když se rozjela debata u stolu, přišla chvíle, na kterou nezapomenu. Tchýně začala mluvit o tom, jak byly „za jejich časů“ ženy jinak vychované. Jak měly vždycky doma čisto, navařeno a děti jako ze žurnálu. Pak se podívala přímo na mě a řekla: „Ale to je dneska asi moc chtít. Hlavně že máš Instagram, viď, Míšo?“ Lidé se zasmáli. Já zrudla a nevěděla, co říct.
Zastání nepřišlo
Můj muž mlčel. Jeho sestra se jen ušklíbla. Nikdo neřekl ani slovo. Seděla jsem tam a cítila se, jako bych tam nepatřila. Jako bych byla hostem ve vlastní rodině. Nešlo o ten koláč. Nešlo ani o tu jednu poznámku. Šlo o tu bolest, kterou cítíte, když si uvědomíte, že vás někdo nebere jako sobě rovnou. Že nejste dost dobrá, ať se snažíte jakkoli. Večer jsem se omluvila a šla spát. Sama. S pocitem, že už nechci být součástí podobných rodinných setkání.
Že jestli mám vychovávat svoje děti v lásce a respektu, musím si sama nastavit hranice. A to i v rodině, která není moje vlastní. Někdy si člověk uvědomí důležité věci právě ve chvílích, kdy je mu nejhůř. Já si v sobotu uvědomila, že tchýně už nikdy nebude někdo, komu bych věřila nebo koho bych vyhledávala. Můžeme se vídat. Můžeme být slušní. Ale to, co se ten večer stalo, ve mně zůstane. A věřím, že nejsem jediná.
