Článek
Dvacet let poctivé kuchyně
Práci ve školní jídelně jsem brala vždycky vážně. Ráno v pět budíček, v šest už jsem stála u plotny. Guláš, rajská, bramborová kaše, buchtičky se šodó. Recepty, které se dědí z generace na generaci a které dětem chutnaly. Měla jsem radost, když si přidávaly a při odchodu mi zamávaly s tácem v ruce.
Nikdy jsem nebyla proti novinkám, jen jsem věřila, že jídlo má být poctivé. Žádné polotovary, žádné umělé náhražky. Když mi před lety řekli, že musíme snižovat sůl a cukr, přiznám se, brblala jsem, ale přizpůsobila se. Jenže tentokrát to bylo něco jiného.
Nový ředitel, nové nápady
Pan ředitel nastoupil v září a hned první týden svolal poradu. Působil energicky, mladě, trochu moc sebejistě. Mluvil o ekologii, udržitelnosti a zdravém životním stylu. Poslouchala jsem ho, ale když pronesl, že chce udělat veganský týden, málem mi upadla vařečka.
Ne že bych proti veganům něco měla, ale v dětské jídelně? Pět set strávníků, z toho většina prvňáků, kteří sotva jedí špenát, natož tofu? S kolegyní jsme si vyměnily pohled a obě jsme věděly, že nás čeká peklo.
„To se přece nedá“
První problém nastal hned při sestavování jídelníčku. Musely jsme vynechat všechno živočišné. Mléko, vejce, maso, máslo, dokonce i některé těstoviny. Zůstala nám rýže, luštěniny, zelenina a pár drahých náhrad, které jsme sotva znaly.
Když jsem se pokoušela vytvořit něco, co by dětem chutnalo, měla jsem chuť brečet. Sójové karbanátky se rozpadaly, rostlinné mléko se srazilo v kaši, a na dušené čočce s batáty se netvářila ani vedoucí. Zkoušela jsem recepty z internetu, ale buď byly složité, nebo chuťově nesnesitelné.
Reakce dětí a rodičů
V pondělí jsme poprvé vydávaly veganský oběd. Rýžové nudle se zeleninou a kokosovým mlékem. První děti ochutnaly, nakrčily nos a talíř odsunuly. Ve frontě se začalo šuškat, že to smrdí a že to není jídlo. Za půl hodiny ležela většina táců plná nedojedeného jídla.
Odpoledne mi volali první rodiče. Prý proč jejich dítě celý den nic nejedlo, jestli jsme se zbláznili a co to má být za experiment. Musela jsem vysvětlovat, že to není naše rozhodnutí, že to je „projekt školy“. Někteří pochopili, jiní mi vynadali. Večer jsem přišla domů úplně vyčerpaná a s pocitem, že jsem selhala.
Když se kuchyně mění na laboratoř
Další dny jsem se snažila ze všech sil. Dělaly jsme zeleninové placičky, cizrnové curry, jáhlovou kaši s ovocem. Snažila jsem se, aby to aspoň hezky vypadalo, když už to nechutná. Ale když mi v úterý kluk z deváté třídy řekl, že by radši jedl trávu z venku, musela jsem se otočit, abych se nerozbrečela.
Náš starý kuchař, který dřív dělal vývary, to vzdal po dvou dnech. Řekl, že tohle není vaření, ale experiment. Že jsme kuchyně, ne laboratoř. A měl pravdu. My jsme chtěli dětem dát teplé, syté jídlo, po kterém se usmějí. Ne sójový guláš, po kterém polovinu třídy bolí břicho.
Změna, která bolí
Na konci týdne jsme udělaly s kolegyní malou anketu. Kolika dětem chutnalo? Z pět set strávníků jich zvedlo ruku asi třicet. Většinou ti, kteří doma už vegansky jedí. Všichni ostatní se těšili, až zase dostanou obyčejné kuře s rýží.
Ředitel si nás pak zavolal a oznámil, že projekt považuje za úspěšný, protože prý „otevřel dětem nové chutě“. Já jsem se na něj jen podívala a zeptala se, jestli někdy ochutnal naše veganské karbanátky. Usmál se a řekl, že on maso nejí už pět let. V tu chvíli jsem pochopila, že mluvíme každý jiným jazykem.
Děti nejsou pokusní králíci
Nikdy jsem nebyla proti tomu, aby se jídelníčky měnily a děti jedly zdravěji. Ale všechno má mít svůj čas a míru. Dítě, které doma jí maso, se nenaučí milovat čočku za týden. A už vůbec ne pod tlakem. Když chce někdo změnit stravování, měl by začít po malých krocích – přidat víc zeleniny, méně smaženého. Ne zakázat všechno, co znají.
Po týdnu veganského vaření jsem byla psychicky i fyzicky vyčerpaná. Nejen z práce, ale i z nepochopení. Vaření pro děti byla vždycky moje radost, teď se změnila v boj o to, aby vůbec něco snědly.
Zůstávám, ale jinak
Veganský týden skončil. V pondělí jsme vařili svíčkovou a děti tleskaly, když ucítily vůni masa. Nikdy bych neřekla, že mě tak dojme pohled na prázdné talíře. Od té doby si pana ředitele vážím, ale mám k jeho nápadům odstup. Chápu, že doba se mění, ale jídlo má být radost, ne ideologie.
Zůstávám ve školní kuchyni dál. Vařím s láskou, poctivě a s respektem k dětem, které u nás obědvají. A pokud někdy přijde znovu nápad na „zdravý experiment“, možná už budu mít odvahu říct, že některé tradice stojí za to chránit.
