Článek
Jsem obyčejná babička, celý život jsem učila na základní škole matematiku. Nikdy jsem neřešila značky, trendy ani módní výstřelky. Hlavně ať je to pohodlné a vydrží to, říkala jsem si vždycky. Proto jsem si před pěti lety koupila kvalitní kožené polobotky. Tmavě hnědé, s pevnou podrážkou, které se hodí ke všemu. Možná nejsou nic extra, ale jsou pohodlné, vypadají slušně a hlavně – nestály málo.
Minulý týden jsem vyzvedávala Matěje ze školy. Měli jsme spolu jít na pozdní oběd, než se jeho rodiče vrátí z práce. Když nastoupil do auta, místo pozdravu si povzdechl a prohlásil: „Babi, ty fakt pořád nosíš ty samé boty?“
Podívala jsem se překvapeně dolů na své polobotky. „A co je s nimi špatně?“
„Jsou trapný. Nosíš je, co si pamatuju. Všichni moji kámoši mají aspoň pět párů bot a střídají je podle nálady a oblečení.“
V tu chvíli jsem se musela zasmát. Střídání bot podle nálady? Za mých mladých let jsme byli rádi, že máme jedny do školy a jedny na neděli do kostela.
„Matěji, tyhle boty stály čtyři tisíce. Jsou z pravé kůže, ručně šité a vydrží roky. A pořád vypadají dobře,“ vysvětlovala jsem.
Viděla jsem, jak se mu rozšířily oči. „Čtyři tisíce? Za ty staré boty? To je víc, než stojí moje nejnovější Vansy!“
Zajeli jsme do kavárny, kde jsme si dali oběd. Matěj celou dobu pokukoval po mých botách, jako by je viděl úplně novýma očima. Když jsme se najedli, najednou řekl něco, co mě překvapilo: „Babi, můžu si je vyfotit?“
„Moje boty? Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Něco mi došlo. Ty tvoje boty jsou vlastně vintage. A vintage je teď mega in. Slow fashion a tyhle věci, chápeš?“
Nechápala jsem, ale přikývla jsem. Matěj si klekl a vyfotil moje boty z několika úhlů. Pak nějakou dobu ťukal do telefonu.
„Tady,“ ukázal mi nakonec obrazovku, „vidíš? Podobné boty prodávají v hipsterských obchodech za sedm tisíc! A ty máš originál. Vlastně jsi cool, babi.“
Nemohla jsem se neusmát. Z trapné babičky jsem se během jednoho odpoledne stala cool babičkou s vintage botami. A to jen proto, že jsem se držela toho, co mi vždycky říkala moje vlastní babička – kupuj méně, ale kvalitně, a vydrží ti to.
Cestou domů se mě Matěj zeptal, jestli má ještě nějaké takové věci. Začala jsem přemýšlet o svém šatníku. O vlněném kabátu, který nosím už patnáct let. O kožené kabelce, kterou jsem dostala k padesátinám. O hedvábném šátku, který mi dal dědeček, když jsme byli mladí.
„Víš, Matěji, když jsem byla mladá, nekupovali jsme tolik věcí jako vy dnes. Neměli jsme fastfashion obchody na každém rohu. Když už jsme si něco koupili, byl to malý svátek a věděli jsme, že to musí vydržet roky. Proto jsme se o věci starali.“
Podíval se na mě zamyšleně. „To zní vlastně docela rozumně. Koukni na mě – mám skříň plnou oblečení, a stejně si pořád stěžuju, že nemám co na sebe.“
Když jsem ten večer doma uklízela, našla jsem svoji starou fotku z doby, kdy mi bylo asi jako teď Matějovi. Měla jsem na sobě džíny, které jsem nosila tři roky v kuse, a svetr po starší sestře. A byla jsem šťastná, protože jsem neřešila, jestli jsou moje džíny dost cool nebo jestli můj svetr viděli spolužáci už minulý týden.
Na té fotce jsem vypadala svobodněji než dnešní mladí, kteří musí každý den přemýšlet, co na sebe, aby zapadli. A možná právě v tom je ten rozdíl – my jsme se snažili, aby nám věci vydržely co nejdéle, oni se snaží udržet krok s dobou, která se mění každý měsíc.
Druhý den mi Matěj poslal zprávu: „Babi, našel jsem v second handu podobné boty jako máš ty. Stály jen pětistovku a jsou skoro nové. Asi je koupím, co myslíš?“
Usmála jsem se. Možná jsem na svého vnuka působila víc, než jsem si myslela. A možná moje staré boty nakonec nejsou tak trapné, jak se zdálo.
