Článek
Babička nikdy neměla žádné moderní kuchyňské vybavení, žádný robot, žádné kuchyňské váhy, prostě nic z toho, co dnes považujeme za samozřejmost. A přesto jí kynuté těsto vždycky vyšlo dokonale. Nadýchané, jemné, s kůrkou tak akorát a s vůní, která člověku otevřela chuť ještě dřív, než si ukrojil první kousek. Nikdy jsem úplně nechápala, jak to dělá. Vždycky říkala, že v tom není žádná věda, jen je potřeba těsto „trochu cítit v rukách“.
Před pár týdny jsem si na ni vzpomněla, když jsem se rozhodla upéct buchty. Receptů na kynuté těsto je na internetu nepřeberně. Jeden říká to, druhý ono. Jeden doporučuje vše přesně odměřit na gramy, druhý radí míchat vlažné mléko s cukrem a droždím jen chvíli, jiný naopak tvrdí, že musí stát aspoň patnáct minut. Byla jsem z toho trochu otrávená, protože pokaždé, když jsem se snažila kynuté těsto připravit, buď mi nevyběhlo, nebo bylo hutné a těžké. A pak mi v hlavě blikla vzpomínka: babička a její „kouzelný“ trik.
Rozhodla jsem se, že ho vyzkouším, i když jsem ho už roky nedělala. Podle babičky totiž nejdůležitější na kynutém těstě není přesná váha mouky, ale teplota a trpělivost. „Musí mu být dobře, jinak ti nebude poslouchat,“ říkávala, jako by to těsto mělo vlastní hlavu. Babička vždycky nahřála velkou keramickou mísu v troubě, ne moc, jen aby byla příjemně teplá na dotek. Pak do ní nalila vlažné mléko, přisypala trochu cukru a rozdrobila droždí. A tady přicházel ten trik: přidala lžíci hladké mouky a nechala všechno stát přesně do chvíle, kdy se na povrchu začaly tvořit bublinky. „To je ono, teď je živé,“ říkávala.
Já jsem si tentokrát řekla, že nebudu spěchat a udělám to přesně tak, jak jsem to kdysi viděla. Nahřála jsem mísu, nachystala suroviny a přesně jako babička přidala lžíci mouky do kvásku. Vypadalo to banálně, ale po pár minutách jsem viděla, jak se začíná chovat jinak než obvykle. Místo beztvaré hnědé kašičky se z droždí stal nadýchaný krém plný malých bublinek. V tu chvíli jsem věděla, že tohle bude jiné. Přidala jsem mouku, vejce, špetku soli a rozehřáté máslo, všechno promíchala a začala hníst. Babička by řekla, že teď musím těsto trochu „pohladit“. Žádné hrubé zacházení, jen trpělivé, rytmické pohyby, dokud nezačne být hladké a pružné.
Další babiččin zvyk byl těsto přikrýt čistou utěrkou a dát ho kynout tam, kde není průvan – nejčastěji na postel, přikryté dekou. Tohle mě vždycky fascinovalo. Jako malá jsem si říkala, proč ho dává zrovna tam, ale ona jen mávla rukou: „Tam mu bude teplo.“ A měla pravdu. I tentokrát jsem poslechla a těsto nechala odpočívat na gauči pod dekou. Během hodiny vyběhlo tak, že jsem ho málem musela z mísy sundávat po kouskách, aby mi neuteklo.
Když jsem z něj pak tvarovala buchty, už na dotek jsem cítila, že je jiné. Hebké, poddajné, skoro jako by chtělo spolupracovat. Naplnila jsem je povidly, potřela rozpuštěným máslem a dala péct. Celý byt se během pár minut naplnil tou známou vůní, která mě vrátila o dvacet let zpátky, do babiččiny kuchyně. A když jsem buchty vytáhla z trouby, měla jsem chuť rovnou jí zavolat, i když už to bohužel nejde. Byly přesně takové, jaké si pamatuju. Měkké, voňavé, a přitom s lehce křupavou kůrkou.
Musím říct, že od té chvíle už kynuté těsto dělám jen tímhle způsobem. Žádné vážení na gram, žádné spěchání, žádné zbytečné nervy. Stačí si udělat čas, dopřát těstu teplo a klid a ono se odmění. Možná to zní sentimentálně, ale mám pocit, že ten babiččin trik není jen o té lžíci mouky do kvásku. Je v tom kousek její trpělivosti, laskavosti a péče. A možná právě proto to funguje tak dobře.
Od té doby, co jsem to vyzkoušela, už mi kynuté těsto nikdy neselhalo. A pokaždé, když ho připravuji, cítím se, jako bych stála vedle ní a slyšela její hlas: „Neboj se, ono si řekne.“ Je zvláštní, jak obyčejná věc dokáže vrátit člověka v čase a připomenout mu, že některé recepty nejsou jen o ingrediencích, ale o lidech, kteří je předávají dál. A to je něco, co vám žádný moderní kuchařský blog nikdy nedá.
