Článek
Možná mě tehdy fascinovalo, že ví, co chce, má své zvyky, vydělává, vlastní byt, a celkově působil jako někdo, kdo se o mě postará. Byla jsem mladá a naivní. To si dnes přiznám bez problémů. Ale tehdy mi to připadalo jako ta nejrozumnější volba.
Byl o patnáct let starší. Už jednou ženatý, měl dospívající dceru a životní styl, do kterého jsem se musela vmáčknout. Nikdy to nebyl žádný romantik, spíš praktický typ. Na dovolenou se podle něj jezdí maximálně jednou za rok, restaurace jsou zbytečně drahé, a když si dám delší sprchu, tak se prý „zase protopila stovka“. Přesto všechno jsem si říkala, že má pravdu, že já jsem rozlítaná, impulzivní, a on mě vlastně drží nohama na zemi. Jenže člověk se nesmí držet při zemi tak silně, že mu z toho úplně zmizí radost.
Po dvou letech vztahu jsme se vzali. On byl za to rád, protože mu prý už lezlo krkem, jak se na něj lidi dívají jako na starého mládence. Já to brala jako nový začátek, stabilitu, a poprvé jsem opravdu cítila, že jsem se „usadila“. Přestala jsem hledat smysl v práci, kde to nikdy nebylo ono, začala jsem se víc starat o domácnost, plánovala jsem, že přijde i dítě. Měla jsem pocit, že máme všechno, co je potřeba. On vydělával, já se starala o zbytek. Fungovalo to. Aspoň navenek.
Jenže časem se z té „jistoty“ stalo něco jiného. Každý měsíc jsme jeli podle stejného rozpisu, nakupovali stejné jídlo, dívali se na stejné filmy. On neměl potřebu nic měnit, já jsem neměla sílu to narušovat. Už tehdy jsem cítila, že mi chybí vlastní svět, vlastní peníze, vlastní rozhodnutí. Ale připadala jsem si, že kdybych něco řekla, tak mu vlastně ubližuju. Vždyť se o mě stará. Máme kde bydlet, máme co jíst, nikam nespěcháme. Co bych ještě chtěla?
Nejvíc mě to začalo trápit, když zemřel jeho otec a řešilo se dědictví. Ne že bych toužila po penězích, ale byla jsem u toho, když se sepisoval majetek, když se všechno dělilo. Najednou se ke mně choval, jako bych byla jen někdo zvenčí. Do ničeho jsem neměla mluvit, všechno si řešil s dcerou a bratrem, a já měla prostě „zůstat stranou“. Když jsem se zeptala, co s tím domem, co mají na vesnici, jen mávl rukou, že to mě přece nemusí zajímat. Poprvé jsem si uvědomila, že v tom jeho světě vlastně nejsem rovnocenná partnerka. Jsem spíš jako součást vybavení. Jsem u něj, ale nepatřím k němu.
A pak to šlo rychle. Začali jsme se víc hádat, já chtěla něco jiného od života, on měl pocit, že „už zase vyšiluju“. Jednoho dne jsem se sbalila a odešla. Myslela jsem si, že to přejde, že si uvědomí, že mu chybím. Nepřišlo nic. Žádný telefonát, žádná snaha o smíření. Jen mi po týdnu napsal, ať si pro věci přijdu, nebo je vyhodí.
A tak jsem se vrátila. Ne k němu, ale k sobě. Do bytu mojí mámy, bez úspor, bez jistot, ale najednou s hlavou, ve které to začalo všechno dávat smysl. Celé ty roky jsem si myslela, že mám vztah, který mě zajistí. Že když někdo všechno „má“, tak už mě čeká jen klid. Ale klid bez radosti, bez blízkosti, bez důvěry ten je k ničemu. A „zajistit“ mě nakonec nedokázal vůbec. Všechno, co měl, šlo jeho dceři. Ani koruna, ani gesto, nic. Když jsem odcházela, měla jsem v ruce krabici se svými věcmi a v sobě prázdno. Nezůstalo mi nic. Ani majetek, ani vzpomínky, na které bych se chtěla vracet. Jen poučení, že když člověk přestane myslet na sebe a vsadí všechno na někoho jiného, může se snadno stát, že jednoho dne zůstane sám. Bez ničeho.
