Článek
Já s manželkou jsme dorazili jako poslední, ale zato s plným košem masa, domácím chlebem a dvěma láhvemi vína. Nikdo netušil, že tohle odpoledne se zapíše do paměti nejen kvůli dobrému jídlu.
Začalo to nevinně
Pohoda, smích, vůně dýmu. Všichni popíjeli, někdo víno, jiný pivo, a já si říkal proč ne? Doma nepiju skoro vůbec, ale tady, mezi známými, se sklenička přece neztratí. Bohužel těch skleniček bylo víc. A možná jsem měl zůstat u toho vína, protože pak někdo vytáhl slivovici. Prý jen symbolicky.
Jenže symbolické panáky mají tu vlastnost, že jich člověk nevypije jen jeden. Soused postavil venkovní stůl a rozjela se partička. Jenže já v povznesené náladě jsem začal být až příliš soutěživý. Křičel jsem, smál se vlastním vtipům, a když jsme prohráli, bouchl jsem pěstí do stolu. Skleničky poskočily a manželka se na mě poprvé podívala tím pohledem, který značí jediné „domů už nejdeme společně“.
Pak přišel hřeb večera
Nevím přesně, jak jsem se dostal doprostřed kruhu, ale najednou jsem měl pocit, že musím všechny pobavit. Vyprávěl jsem historky z práce, které byly v mé hlavě vtipné, ale sousedi se spíš nervózně smáli. A když jsem napodobil jednu sousedku, jak prý „běhá v županu po dvoře“, bylo jasné, že jsem to přehnal. Zasmála se jen její švagrová. Ztratil jsem rovnováhu, upadl do deky a rozlil zbytek vína.
Soused si pokapal nové kraťasy, děti na mě koukaly jako na klauna. Manželka mi sebrala klíče od auta a odtáhla mě domů dřív, než začala hrát kytara. Prý jsem chrápal ještě dřív, než mi sundala boty. Když je teď u rybníka akce, už mě nikdo nevolá „na něco dobrého z grilu“. Ale zato mě sousedka občas pozve na kávu. Prý aby se ujistila, že ji zase nebudu veřejně napodobovat. A já? Od té doby piju jen doma. A maximálně jedno pivo. Kdo zažil, chápe.
