Článek
A přestože čtu jeden takový článek za druhým, stejně si pak při cestě do práce koupím v pekárně na rohu čokoládový croissant a zapiju ho sladkým latté. Protože teorie je jedna věc a praxe druhá.
Minulý týden jsem ale měla dost. Stála jsem před zrcadlem, zkoumala svůj odraz a přemýšlela, jestli ty kruhy pod očima a únava po obědě nemají něco společného s tím, že denně zkonzumuji tolik cukru, že by to vystačilo na provoz menší cukrárny. A tak jsem si řekla - dost. Konec sladkostí, konec cukru v kávě, konec sušenek po obědě, konec vína s kamarádkami (víte, kolik cukru obsahuje jedna sklenička Chardonnay?). Prostě radikální řez. Nový život. Nová já.
První den začal nadějně. Vstala jsem o půl hodiny dřív, abych si stihla připravit snídani podle jednoho z těch článků - vajíčka se špenátem a avokádem. Popíjela jsem k tomu neslazený zelený čaj a cítila se jako bohyně zdraví. Na sociální sítě jsem pyšně nasdílela fotku své snídaně. Kamarádky mi psaly, jak jsou na mě pyšné a že bych měla sdílet své pokroky. Kolegyně v práci mi dokonce řekla, že už teď mi ten špenát rozjasnil pleť (což byla samozřejmě blbost, protože špenát mi v tu chvíli ještě ani nedoputoval do žaludku).
Kolem desáté dopoledne přišla první krize. V kanceláři někdo slavil narozeniny a po oddělení koloval dort. Nejen tak ledajaký dort - čokoládový s višněmi a šlehačkou. Jeden z těch, co voní na deset metrů. Všichni se cpali a já stála opodál jako mučednice, usrkávala vodu a říkala si, že jsem silná žena, která se nenechá svést. A že ten pocit, kdy budu mít za čtrnáct dní ploché břicho, bude stát za to.
Jenže pak přišel oběd. Šla jsem do restaurace s kolegy a dala si jen grilovanou zeleninu bez přílohy, zatímco oni si objednali lasagne, tortellini a těstoviny se smetanovou omáčkou. Ta vůně… Seděla jsem tam nad svou mísou mrkve a cukety a připadala si jak nějaký nešťastný králík. Ale držela jsem se. Dokonce jsem odmítla i dezert, na který všichni ostatní šli.
Odpoledne už to bylo horší. Koncentrace mi klesala, hlava mě bolela, byla jsem podrážděná a měla jsem pocit, že se chci s někým pohádat. Nejlépe s tím usměvavým klukem z marketingu, který celý den mluvil o tom, jak už půl roku nejí cukr a jak mu to změnilo život.
A pak přišel večer. Seděla jsem doma, pustila si film a zjistila, že nemůžu sledovat romantickou komedii bez brambůrků, čokolády nebo aspoň vína. Jen tak, s rukama v klíně a s vodou. Nedávalo to smysl. Cítila jsem se prázdná. Nejen v žaludku, ale nějak celkově.
Ve 21:15 jsem se zlomila. Vyskočila jsem z gauče, vběhla do kuchyně a začala šíleně prohledávat skříňky. Našla jsem starý rohlík, který byl trochu tvrdý, ale v tu chvíli mi připadal jako mana nebeská. Rozkrojila jsem ho, namazala silnou vrstvu másla a medu a zakousla se do něj, jako by to byl poslední kousek jídla na planetě.
A pak jsem se rozbrečela. Ne proto, že jsem selhala. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak tragikomická tahle situace je. Sedím tu s rohlíkem v ruce, med mi kape na pyžamo, a brečím, protože jsem vydržela bez cukru sotva dvanáct hodin. Dvanáct! A přitom jsem chtěla aspoň dva týdny!
Ten večer jsem si uvařila kakao (ano, s cukrem) a přemýšlela o tom, proč vlastně pořád skáčeme po každém novém trendu v oblasti zdraví. Proč se snažíme žít podle článků, které napsal někdo, kdo nás vůbec nezná? Proč si dáváme nerealistické cíle a pak se trápíme, když je nesplníme?
Druhý den ráno jsem si dala k snídani jogurt s trochou medu a ovocem. Ne celou čokoládovou tyčinku, ale také ne jen zelený čaj a vajíčka. A víte co? Cítila jsem se fajn. Možná že změny nemusí být tak radikální. Možná je lepší začít pomalu a realisticky. A možná, že až příště uvidím článek o zázračném detoxu, si ho přečtu, usměju se a pak si stejně dám ke kávě svůj oblíbený sušenkový muffin. Protože život je příliš krátký na to, abychom seděli s rohlíkem v ruce a brečeli.
