Hlavní obsah

Zrada: Táta odřekl naši dovolenou kvůli zádům. Místo toho vyrazil na jinam s partnerkou

Foto: Betynka – generováno ChatGPT

Na chalupě jsem chtěla natřít okna a užít si tátovu společnost. Když pobyt odřekl kvůli bolavým zádům, měla jsem o něj starost. Z obyčejného telefonátu ale vyplynulo, že doma neodpočívá.

Článek

S tátou jsme si byli blízcí, přestože jsme každý žili po svém. Mně bylo devětačtyřicet, jemu čtyřiasedmdesát. Chalupu po babičce jsme vlastnili napůl a někdy jsme se tam střídali, jindy pobývali společně. Táta Radek rád vařil, já s ním chodila k rybníku. Po mámině smrti pro mě tyhle obyčejné chvíle znamenaly víc, než jsem mu říkala.

O jeho partnerce Anně jsem věděla a několikrát jsme se potkaly. Neměla jsem důvod ji nemít ráda. Přesto jsem s ní v představách o našem létě moc nepočítala. Patřila k tátovým výletům a návštěvám divadla, zatímco chalupu jsem pořád vnímala jako místo našich rodinných zvyklostí. Nikdy jsem mu nezakazovala ji přivézt, ale sama jsem ji také nezvala.

Domluvili jsme se oba

Když jsem navrhla společnou dovolenou spojenou s nátěrem čtyř okenních rámů, řekla jsem rovnou, že nechci jen pracovat. Živím se manuální prací a od volna jsem čekala také odpočinek. Táta souhlasil. Na broušení jsme s jeho zády nespoléhali, zato slíbil vaření a nákupy. Těšila jsem se, že odložím štětec a půjdeme se projít, místo abych ještě jela pro něco k večeři.

Termín jsme si potvrdili, než jsem v práci požádala o dovolenou. Anna měla vlastní program, takže se nic nekřížilo. Barvu a brusivo jsme zaplatili napůl. Nenabízela jsem svou práci výměnou za další pobyty ani za peníze. Byla to také moje chalupa a opravu jsem chtěla udělat. Zároveň jsem počítala s tím, co jsme si s tátou slíbili.

Při domlouvání jídla mi řekl, že nikam nepojede. Ozvala se mu záda a potřeboval prý zůstat v klidu doma. Nabídla jsem, že okna počkají a přijedu za ním. „Nejezdi, prosím tě. Potřebuju si hlavně lehnout a mít pokoj,“ odpověděl. Uvěřila jsem mu, nakoupila méně jídla a odjela sama. Cestou jsem přemýšlela, jestli má doma něco k obědu a dost léků.

Volal z penzionu

Zavolal mi, když jsem natírala první rám. Ptal se, jak mi to jde, a já si postěžovala na vedro. Odpověděl, že na jižní Moravě je také horko, ale s Annou mají v penzionu příjemný pokoj. Nešeptal ani nehledal výmluvu. Podle jeho tónu jsme si prostě vyprávěli, jak se máme. Sundala jsem si pracovní rukavici a připomněla mu, že přece měl ležet doma.

„Tady taky odpočívám. Nemusím hnout prstem a záda mě opravdu bolí,“ hájil se. Namítla jsem, že ani na chalupě neměl brousit okna. Nevadilo mi, že zvládne cestu autem. Vadilo mi, že jsem se bála o člověka, který mi zamlčel, kam se chystá.

Teprve potom přiznal, že Anně odpadl původní program a nabídla mu společný pobyt. Bylo to až po naší domluvě. Chtěl jet, jen nechtěl poslouchat, jak jsem se těšila. Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Moje zklamání pro něj bylo tak nepříjemné, že mě raději nechal dělat si starosti o jeho zdraví. Řekla jsem mu, že to po telefonu dál řešit nechci.

Připomněl mi mou vlastní větu

Když za mnou po návratu přišel, začal vysvětlováním, že se mnou nedokáže o Anně mluvit bez pocitu viny. Připomněl mi, jak jsem kdysi poznamenala, že s mámou nikam jezdit nepotřeboval. Pamatovala jsem si to. Tehdy jsem viděla fotografie z jejich výletu a zabolelo mě, kolik nových věcí spolu podnikají. Vypustila jsem tu větu a nechala ji mezi námi, jako by na ni měl najít obhajobu.

Přiznala jsem, že to bylo nespravedlivé. Táta nemusel zůstat doma jen proto, že tam dřív býval s mámou. Zároveň jsem odmítla, aby tím vysvětlil celou naši současnou hádku. „Mohl jsi změnit názor. Ale měl jsi mi to říct tak, jak to bylo.“ Nepotřebovala jsem, aby dokazoval, že má radši mě než Annu. Potřebovala jsem věřit tomu, na čem se se mnou dohodne.

Omluvil se za zatajenou cestu i za to, že jsem podle našeho plánu zařídila vlastní volno. Na chalupě jsem nakonec dokončila dva rámy. Zbývající jsme se rozhodli odložit. Bez domluveného vaření a nákupů mi všechno trvalo déle a nechtěla jsem zbytek dovolené dohánět práci. Táta nenamítal, že už tam přece jsem. Byla jsem ráda, ale jeho omluva ve mně nedokázala hned obnovit původní jistotu.

Tentokrát neslíbil hned

Když jsem ho pozvala na oběd, řekl, že se nejdřív musí podívat, co má domluvené s Annou. Zamrzelo mě to. Současně se mi ulevilo, že nemusím odhadovat, zda jeho souhlas opravdu platí. Nakonec přijel sám, protože Anna už něco měla. Nebyla to moje podmínka. U stolu vyprávěl také o jejich cestě a já se ptala, i když mě ještě píchlo při představě, jak jsem mu na chalupě chtěla telefonovat, jestli něco nepotřebuje.

Zeptal se, jestli bychom zase někdy nejeli spolu. Řekla jsem, že ráda, ale ať si nejdřív rozmyslí, jestli to opravdu chce. Pořád mě mrzí pokažená dovolená i to, že se mi bál říct pravdu. Jeho nejisté „ještě ti řeknu“ se mi však poslouchalo lépe než rychlý souhlas, kterému bych znovu nemohla věřit.

Zdroje: autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz