ČEZ: stabilní výnosy ven, budoucí rizika dovnitř?

Některé státní operace vypadají na první pohled jednoduše. Stát získá větší kontrolu nad strategickou firmou, tím posílí energetickou bezpečnost a veřejnost může mít pocit, že klíčová infrastruktura je znovu pevněji v českých rukou.

Jenže právě u plánovaného rozdělení ČEZ stojí za to zpomalit. Ne proto, že by současný model byl ideální. Není. Kombinace strategické energetické firmy, dominantního státního akcionáře a burzovně obchodované společnosti s minoritními akcionáři je dlouhodobě napjatá konstrukce. Stát sleduje energetickou bezpečnost, jádro, uhlí, ceny elektřiny a geopolitická rizika. Minoritní akcionáři sledují hodnotu akcie, dividendy a ochranu svého majetku.

Tyto zájmy se mohou potkávat, ale také se mohou dostávat do konfliktu. Proto se debata o změně vlastnické struktury ČEZ nedá odbýt jednoduchým sloganem. Podstatná otázka nezní jen, zda má stát ČEZ ovládnout. Zní také: jakou část firmy si stát ponechá, jakou část nabídne investorům a jak se mezi veřejný a soukromý sektor rozdělí budoucí výnosy a rizika.

A právě tady je podle mě jádro celé polemiky. Pokud stát nabídne soukromým investorům část s regulovanou infrastrukturou, zákazníky a stabilnějším provozním výnosem, zatímco si nechá výrobu, uhlí, jádro, nové investice, sanace a politickou odpovědnost za ceny, nejde jen o změnu vlastnictví. Jde o změnu profilu rizika. Jedna strana může dostat relativně předvídatelný výnos. Druhá strana může dostat kontrolu, ale také otevřený účet, jehož konečná výše bude jasná až v  dalších dekádách.

Podle dostupných informací se má z ČEZ vyčlenit nevýrobní část zahrnující distribuci elektřiny a plynu, prodej zákazníkům, trading, chytrou energetiku a další služby. Právě tato část má být částečně nabídnuta investorům. V debatě se objevuje možnost prodeje až 49 procent v nové společnosti.

Na první pohled to může znít jako technická vlastnická operace. Stát by získal peníze, které by mu pomohly vyřešit vztah s minoritními akcionáři a soustředit plnou kontrolu nad výrobní částí. Jenže technické to není. Distribuce, zákaznické portfolio a regulovaná infrastruktura nejsou okrajový přívěsek energetiky. Jsou to aktiva s relativně stabilnějšími výnosy, nižším komoditním rizikem a dlouhodobým infrastrukturním charakterem.

Výroční zpráva ČEZ za rok 2025 uvádí u segmentu distribuce EBITDA 40,3 miliardy korun a u segmentu prodeje 12,7 miliardy korun. Dohromady tedy tyto dvě části přinesly zhruba 53 miliard korun EBITDA, přibližně 39 procent z celkové EBITDA skupiny ve výši 137 miliard korun. Čistý zisk skupiny činil 27,4  miliardy korun. Odhady možného výnosu z prodeje podílu se přitom liší: opatrnější odhady mluví zhruba o 130 miliardách korun, optimističtější úvahy při vyšším ocenění regulovaných aktiv až o částkách kolem 250  miliard.

Právě rozdíl mezi těmito čísly ukazuje, jak citlivé bude ocenění. Pokud stát prodává stabilní a atraktivní část byznysu, nestačí říci, že za ni dostane hodně peněz. Je třeba se ptát, zda dostane odpovídající cenu vzhledem k tomu, čeho se vzdává.

Ve výrobní části by podle popisovaného scénáře zůstaly jaderné, uhelné, plynové a obnovitelné elektrárny, lignitové doly a podíl ve společnosti určené pro nový jaderný zdroj.

To jsou nepochybně strategická aktiva. Zároveň jsou to ale aktiva spojená s obrovskými investičními, politickými a transformačními riziky. Jádro znamená dlouhodobé projekty, vysoké kapitálové náklady, složité financování, technologická rizika a bezpečnostní regulaci. Uhlí znamená dožívání zdrojů, emisní náklady, útlum, sanace a demolice. Plyn může být potřebný jako záložní zdroj, ale nese závislost na cenách paliv, infrastruktuře a evropské klimatické politice. Obnovitelné zdroje zase vyžadují investice do sítí, akumulace a řízení soustavy.

Jinými slovy: stát by si ponechal část, která je politicky nejcitlivější a kapitálově nejnáročnější. Investorům by se naopak mohla otevřít část, která má blíže ke stabilním infrastrukturním výnosům.

To samo o sobě ještě neznamená, že je transakce špatně. Může existovat dobrý důvod, proč má mít stát výrobní část pod pevnější kontrolou. U jaderné energetiky je to pochopitelné. Problém začíná ve chvíli, kdy se z politického příběhu o energetické suverenitě ztratí ekonomická otázka: kdo ponese náklady, pokud se budoucí rizika ukážou vyšší, než dnes vypadají v tabulkách?

Je fér říci, že ČEZ na budoucí závazky tvoří rezervy. Není přesné tvrdit, že budoucí sanace, demolice nebo jaderné závazky nejsou v  účetnictví nijak zachyceny.

Podle dodaných podkladů měl ČEZ ke konci roku 2025 vytvořenou rezervu na důlní sanace, rekultivace a důlní škody ve výši 15,769  miliardy korun. Vedle toho měl mít rezervu na demolice a demontáže emisních zdrojů ve výši 16,909 miliardy korun. Dohromady jde jen v  těchto dvou položkách o více než 32 miliard korun.

U rezervy na demolice se uvádí mimo jiné čerpání u elektrárny Dětmarovice v letech 2029 až 2030 ve výši 2,6 miliardy korun, u  zbývajících uhelných zdrojů v letech 2031 až 2034 ve výši 11 miliard korun a u paroplynové elektrárny Počerady v letech 2047 až 2048 ve výši 0,6 miliardy korun. Současně platí, že časový průběh čerpání rezerv se může měnit.

Ještě větší položkou jsou jaderné rezervy. Podle stejného podkladu dosahovaly ke konci roku 2025 celkem 145,721 miliardy korun. Část prostředků je kryta finančními aktivy s omezeným disponováním, například státními dluhopisy určenými na krytí výdajů na vyřazování jaderných zařízení.

To je důležitá nuance. Rezervy nejsou prázdné slovo. Zároveň ale nejsou kouzelný štít proti budoucím nákladům. Jsou to účetní odhady založené na dnešních předpokladech. Skutečné náklady se mohou měnit kvůli technologiím, bezpečnostním a ekologickým požadavkům, legislativě, cenám práce a materiálů nebo načasování jednotlivých projektů.

Právě proto je rozdělení ČEZ tak citlivé. Pokud stabilnější část odejde částečně k soukromým investorům a rizikovější část zůstane plně pod státní kontrolou, musí být veřejnosti velmi jasně vysvětleno, proč je taková výměna výhodná.

Riziko pro stát není v tom, že by se hned druhý den po transakci objevila jedna konkrétní faktura. Riziko je v souběhu několika závazků a nejistot, které se budou materializovat postupně. Některé jsou už dnes účetně zachycené v rezervách. Jiné jsou investiční potřeby, politické tlaky nebo scénáře, které se mohou prodražit podle toho, jak se bude vyvíjet energetika, regulace, technologie a ceny.

První položkou jsou útlum uhlí, sanace a demolice. Jen dvě zmíněné rezervy - důlní sanace a demolice emisních zdrojů - představují více než 32 miliard korun. To není málo, ale zároveň to není horní hranice rizika. Jsou to odhady. Pokud se změní ekologické požadavky, harmonogram uzavírání zdrojů, ceny práce nebo stavebních prací, konečná částka se může změnit.

Druhou položkou je jádro. Jaderné rezervy ve výši 145,721  miliardy korun ukazují, že ČEZ s budoucími závazky počítá. Jenže jádro je oblast, kde se pracuje s horizontem desítek let. Vyřazování zařízení, nakládání s odpady, bezpečnostní požadavky a budoucí regulace nejsou běžná provozní položka, kterou lze přesně uzavřít jednou tabulkou.

Třetí položkou jsou nové jaderné bloky. Tady nejde jen o  rezervy na minulost, ale o investice do budoucnosti. Nové jaderné zdroje mohou být strategicky potřebné, ale současně patří k nejnáročnějším investicím, jaké může stát nebo státem ovládaná firma nést. Riziko není pouze stavební. Je finanční, regulatorní, technologické a politické. Kdo ponese náklady, pokud se projekt prodraží, opozdí nebo bude potřebovat další veřejné garance?

Čtvrtou položkou jsou nové plynové a flexibilní zdroje, sítě, akumulace a podpůrné služby. Pokud má energetika projít od uhlí k  nízkoemisnímu systému, nebude stačit vlastnit elektrárny. Bude nutné financovat stabilitu soustavy, záložní výkon, řízení spotřeby a  investice do infrastruktury. Část těchto nákladů se může objevit v  cenách elektřiny, část v regulovaných poplatcích, část v dluhu energetických firem a část nepřímo ve státních financích.

Pátou položkou je politická odpovědnost za ceny. Stát, který plně ovládá výrobní část, se těžko může tvářit, že ceny elektřiny jsou jen tržní věc. V krizové situaci poroste tlak, aby zasáhl: přes cenové stropy, mimořádné daně, kompenzace, dividendovou politiku nebo investiční rozhodnutí. To všechno může změnit ekonomiku firmy i  očekávaný výnos pro stát.

Z toho plyne jednoduchá, ale podstatná asymetrie. Výnos z  prodeje podílu v nové společnosti by byl jednorázový a politicky dobře viditelný. Stabilní výnosy prodané části by ale odcházely dlouhodobě. Naproti tomu rizika výrobní části by zůstávala státu a občanům průběžně: v investicích, rezervách, cenách, poplatcích, dluhu nebo nižších dividendách.

Přehledně řečeno:

Největší problém tedy není jedna konkrétní položka. Největší problém je profil celé transakce. Na straně soukromých investorů by mohla být regulovaná infrastruktura a zákaznický byznys. Na straně státu by byla energetická kontrola, ale také soubor nejistot, které se špatně oceňují a politicky velmi těžko odmítají.

Ještě jedna rovina je podle mě zásadní: budoucí vývoj technologií, cen energií a zdrojů elektřiny. Energetika se dnes nemění jen politicky. Mění se technologicky. Roste význam obnovitelných zdrojů, baterií, řízení spotřeby, flexibility, datových center, elektrifikace průmyslu, tepelných čerpadel, komunitní energetiky a chytrých sítí. Mezinárodní energetická agentura ve zprávě Electricity 2026 upozorňuje, že spotřeba elektřiny dál poroste a že soustavy budou potřebovat mnohem větší flexibilitu, aby dokázaly bezpečně a levně integrovat pestřejší mix zdrojů.

To může být pro vládní koncepci dobrá zpráva. Pokud elektřina skutečně zůstane klíčovou energií budoucnosti, může mít stát pod kontrolou důležitou část hodnotového řetězce. Jádro může poskytovat stabilní nízkoemisní výrobu, plyn může po určitou dobu sloužit jako záložní zdroj a obnovitelné zdroje mohou snižovat závislost na dovozu paliv. Pokud se podaří dobře propojit výrobu, sítě, akumulaci a  spotřebu, může státem kontrolovaná výrobní část dávat strategický smysl.

Jenže stejný vývoj může být i argumentem proti špatně nastavenému rozdělení ČEZ. Čím více bude energetika decentralizovaná, digitální a závislá na řízení spotřeby, tím větší hodnotu může mít právě zákaznická, distribuční a servisní část. Tedy část, do které mají podle uvažovaného scénáře vstoupit soukromí investoři. V budoucí energetice nemusí být nejcennější jen samotná megawatthodina vyrobená v elektrárně. Hodnotu může mít také schopnost řídit síť, pracovat se zákazníkem, agregovat flexibilitu, instalovat baterie, řídit fotovoltaiku, nabíjet elektromobily a prodávat služby kolem spotřeby.

Krátkodobě, v horizontu několika let, je hlavním rizikem volatilita cen plynu, elektřiny a emisních povolenek. Evropa už po roce 2022 zažila, jak rychle se může energetická krize promítnout do inflace, státních zásahů a politického tlaku na účty domácností i firem. Pokud stát plně ovládne výrobní část, bude pod tlakem reagovat na výkyvy cen nejen jako regulátor, ale i jako vlastník. To může znamenat zásahy do dividend, mimořádné daně, kompenzace nebo investiční rozhodnutí, která nebudou čistě ekonomická.

Střednědobě, přibližně do roku 2030 až 2035, bude rozhodující tempo odchodu od uhlí a nástup flexibility. Pokud budou baterie, řízení spotřeby, propojení trhů a obnovitelné zdroje levnější a rychlejší, může část dnešní potřeby velkých centrálních zdrojů klesnout nebo se posunout do jiné role. To neznamená, že jádro přestane dávat smysl. Znamená to ale, že ekonomika výrobní části bude záviset na tom, jak často a za jaké ceny budou velké zdroje skutečně vyrábět, jak bude nastavena kapacitní odměna, jak se ocení stabilita soustavy a kdo zaplatí záložní výkon.

Dlouhodobě, po roce 2035, je největší nejistota v tom, jak se potkají nové jaderné bloky s technologickým vývojem. Pokud bude poptávka po elektřině rychle růst kvůli průmyslu, dopravě, vytápění a datovým centrům, může být stabilní bezemisní výroba velmi cenná. Pokud se ale zároveň výrazně zlevní akumulace, flexibilita, malé modulární reaktory nebo jiné technologie, může se ekonomika velkých jaderných projektů dostat pod tlak. Ne proto, že by elektřina nebyla potřeba, ale proto, že konkurence o nejvýhodnější zdroj stability může vypadat jinak než dnes.

Tady se vrací původní otázka. Pokud stát prodá část, která bude v decentralizované energetice pracovat se zákazníkem, sítí, daty a  flexibilitou, a ponechá si část, která ponese velké kapitálové závazky a  dlouhé technologické sázky, musí umět vysvětlit, proč je to pro veřejnost výhodné. Nestačí říci, že výroba je strategická. Strategická může být i distribuce, data, zákaznické portfolio a schopnost řídit spotřebu.

Pozitivní scénář existuje: stát si ponechá výrobní část, dobře nacení prodávaný podíl, udrží si rozhodující vliv nad kritickou infrastrukturou, nové zdroje postaví včas a rozumně, technologický vývoj mu pomůže snížit náklady a výnos z transakce nebude jen drahé přeskupení vlastnictví. V takovém případě může jít o obhajitelnou strategii.

Ohrožující scénář je ale stejně reálný: stát se vzdá části s  rostoucí hodnotou v zákaznické a síťové energetice, za získané peníze zaplatí hlavně vlastnickou operaci, a pak mu zůstane výrobní část vystavená cenám paliv, emisním nákladům, investičnímu prodražení, politickému tlaku na ceny a technologické nejistotě. Právě v takovém scénáři by se heslo o energetické suverenitě mohlo změnit v účet za špatně rozdělená rizika.

U takové transakce je fér nepracovat jen s dojmy. Zároveň ale není poctivé tvářit se, že dnes umíme přesně spočítat energetiku roku 2040. Smysluplnější je ukázat citlivost: jak velký rozdíl může udělat změna několika klíčových předpokladů.

Začněme prodávanou částí. Pokud distribuce a prodej v roce 2025  dohromady přinesly zhruba 53 miliard korun EBITDA, pak 49 procent takové ekonomické základny odpovídá přibližně 26 miliardám korun EBITDA za jeden rok. Není to čistý zisk ani dividenda a v budoucnu se číslo může měnit. Ale jako orientační měřítko to ukazuje, o jak významnou stabilnější výnosovou základnu může jít. Pokud by podobná úroveň ziskovosti přetrvala deset let, jde před zohledněním investic, daní, dluhu a regulace o řádově stovky miliard korun provozního výnosu, na jehož části by se stát po prodeji už nepodílel.

Druhá citlivost je nový jaderný projekt. Kontrakt na dva nové dukovanské bloky je podle veřejně uváděných údajů agentury AP v hodnotě zhruba 407 miliard korun. Pokud by se takový projekt prodražil o 10 procent, je to asi 41 miliard korun navíc. Při 25  procentech jde zhruba o 102 miliard korun. Při 50 procentech už o více než 200 miliard korun. To nejsou extrémní fantazie vycucané z prstu. U  velkých evropských jaderných projektů se výrazná prodražení a zpoždění skutečně stala.

Třetí citlivost je cena elektřiny. Dva bloky o výkonu přibližně 2 110 MW by při využití 90 procent vyrobily zhruba 16,6 TWh ročně. Rozdíl 10 eur za MWh v realizované ceně elektřiny tedy znamená přibližně 166 milionů eur ročně, tedy při kurzu 25 korun za euro asi 4,2 miliardy korun ročně. Rozdíl 20 eur za MWh je už zhruba 8,3 miliardy korun ročně. V horizontu čtyřiceti let provozu jde před diskontováním o  rozdíly ve stovkách miliard korun. A právě tady je podstatné, kdo ponese riziko, pokud bude tržní cena nižší než cena potřebná k návratnosti projektu, nebo pokud bude nutné nastavovat podpůrný mechanismus.

Čtvrtá citlivost jsou rezervy. ČEZ ve výroční zprávě ukazuje, že samotná změna diskontní sazby u jaderných rezerv má miliardový dopad: pokles diskontní sazby o 10 bazických bodů zvyšuje hodnotu jaderných rezerv zhruba o 4,7 miliardy korun, pokles o 20 bazických bodů zhruba o  9,5 miliardy korun. U sanací a demolic je logika podobná: pokud dvě dnes uváděné rezervy přes 32 miliard korun vzrostou kvůli cenám prací nebo regulaci o 20 procent, jde o dalších zhruba 6,5 miliardy korun; při růstu o 50 procent o více než 16 miliard korun.

Pátá citlivost je zpoždění. Zpožděný jaderný blok není jen problém harmonogramu. Znamená déle vázaný kapitál, delší dobu bez výroby, vyšší úroky a potřebu řešit chybějící výkon jinak. Pokud bychom velmi zjednodušeně počítali náklad kapitálu 5 procent ročně z investice 407 miliard korun, každý rok zdržení představuje jen na nákladu kapitálu řádově 20 miliard korun. Ve skutečnosti by záleželo na čerpání investice, financování, smlouvách a náhradních zdrojích, ale směr rizika je jasný.

Zahraniční inspirace je v tomto ohledu varovná. Britský Hinkley Point C měl při schválení v roce 2016 odhad kolem 18 miliard liber v  cenách roku 2015; novější odhady mluví o 35 miliardách liber ve stejných cenách a spuštění prvního bloku kolem roku 2030. Francouzský Flamanville 3 francouzský účetní dvůr v roce 2025 vyčíslil na 23,7  miliardy eur a projekt nabral zhruba dvanáct let zpoždění. Finský Olkiluoto 3 se začal stavět v roce 2005, původně měl být v provozu kolem roku 2010, pravidelnou výrobu zahájil až v roce 2023.

Z toho neplyne, že Dukovany musí dopadnout stejně. Korejská jaderná výstavba má jiné reference než evropské projekty EPR a český projekt může být lépe řízený. Ale zahraniční zkušenost ukazuje, že u  velkých jaderných projektů se chyba v odhadu nepočítá v jednotkách miliard. Počítá se v desítkách až stovkách miliard a v letech zpoždění.

Proto by veřejnost měla chtít vidět scénáře, ne jen optimistický centrální odhad. Co se stane při prodražení o 10, 25 nebo 50 procent? Kdo nese riziko při zpoždění o tři nebo pět let? Jaká cena elektřiny je potřeba, aby projekt dával ekonomický smysl? Co se stane, pokud budou baterie, flexibilita a řízení spotřeby levnější, než dnes čekáme? A naopak: co když plyn zůstane drahý a Evropa bude zoufale potřebovat stabilní bezemisní výkon?

Právě tady se láme rozdíl mezi strategií a sázkou. Strategie počítá s více scénáři a předem říká, kdo nese jaké riziko. Sázka pracuje s jedním optimistickým příběhem a doufá, že účet nepřijde.

První a nejčitelnější skupinou možných vítězů jsou kupci podílu v nové distribuční a zákaznické společnosti. Mohli by získat přístup k  regulované infrastruktuře, zákazníkům a službám, které mají předvídatelnější charakter než samotná výroba elektřiny. Pro dlouhodobé investory může jít o mimořádně atraktivní typ aktiva. Jejich výnos nebude úplně bez rizika, protože regulace se může měnit, ale ve srovnání s jádrem, uhlím a transformačními investicemi jde o mnohem čitelnější byznys.

Druhou skupinou jsou minoritní akcionáři ČEZ. Pokud bude stát potřebovat vlastnickou operaci dotáhnout, bude muset řešit cenu. Podle dodaných odhadů by při ceně 1 200 korun za akcii měl podíl minoritních akcionářů hodnotu asi 194 miliard korun a při významnější prémii by se náklady mohly dostat až k 250 miliardám korun. Z pohledu minoritních akcionářů je to legitimní: vlastní majetek a mají právo na férové zacházení. Z pohledu státu je to ale další část účtu. A pokud by výnos z  prodeje stabilní části sloužil hlavně k zaplacení tohoto účtu, je namístě otázka, co stát ekonomicky skutečně získal.

Třetí skupinou jsou banky, právníci, poradci a transakční specialisté. Rozdělení ČEZ, ocenění aktiv, prodej podílu, výkup akcionářů, financování a případné spory by byly mimořádně rozsáhlou operací. Na takových transakcích poradenský a finanční sektor vydělává téměř jistě.

Čtvrtou skupinou jsou dodavatelé jaderných, plynových a  transformačních projektů. Státem kontrolovaná výrobní část bude muset investovat obrovské peníze. To znamená zakázky pro stavební firmy, technologické dodavatele, projektanty, výrobce turbín, dodavatele jaderných technologií a další. U nich je výhoda zřejmá: čím větší investiční program stát rozjede, tím větší objem zakázek vznikne. Otázka pro veřejnost zní, kdo ponese riziko, pokud se tyto projekty prodraží.

Pátou skupinou je politická reprezentace. Krátkodobě může říci: získali jsme kontrolu nad strategickou energetikou a nezatížili jsme přímo státní rozpočet. Jenže to je hlavně politický příběh. Ekonomická realita se může ukázat až za několik let.

A pak jsou tu stát a občané. Ti jsou v tomto seznamu až poslední ne proto, že by nemohli získat nic, ale proto, že jejich výhra má nejvíce podmínek. Musela by být splněna celá řada věcí najednou: transakce by musela být velmi dobře naceněná, stát by nesměl prodat stabilní aktiva levně, výrobní část by se nesměla stát skladištěm budoucích nákladů, nové investice by se nesměly výrazně prodražit a  sliby o energetické bezpečnosti by se později nesměly promítnout do cen elektřiny, regulovaných poplatků, dluhu ČEZ nebo nižších dividend pro stát.

To je podle mě zásadní rozdíl. U některých aktérů je možný výnos poměrně konkrétní: podíl ve stabilním byznysu, prodej akcií za zajímavou cenu, poradenské honoráře, investiční zakázky. U státu a  občanů je výnos podmíněný a riziko otevřené. Musí se podařit skoro všechno: správně ocenit, dobře vyjednat, uhlí utlumit bez překvapení, jádro postavit bez zásadního prodražení, udržet ceny politicky i  ekonomicky, a ještě zachovat dlouhodobý příjem z energetiky.

Energetická suverenita je legitimní cíl. V zemi, která bude řešit nové jaderné bloky, konec uhlí, stabilitu sítě, ceny elektřiny i  bezpečnost dodávek, není role státu okrajová. Bylo by naivní tvářit se, že energetiku lze ponechat jen běžné tržní logice.

Stejně naivní by ale bylo tvářit se, že jakákoli transakce označená za posílení suverenity je automaticky výhodná. Suverenita není účetní závěrka. Neříká sama o sobě, zda stát dobře nakoupil, dobře prodal, správně ocenil rizika a férově rozdělil budoucí břemena.

U ČEZ nejde jen o symboliku. Jde o to, zda stát neprodá část, která generuje stabilnější výnosy, aby si ponechal část, která bude vyžadovat obrovské investice a ponese největší politická rizika. Taková konstrukce může dávat smysl, ale pouze tehdy, pokud je veřejnosti předložena srozumitelná ekonomická logika.

Nestačí říci, že stát získá kontrolu. Je třeba říci, co za ni zaplatí. Nestačí říci, že prodej části nové společnosti přinese peníze. Je třeba říci, jaké budoucí výnosy tím stát opouští. Nestačí říci, že rizika jsou pokryta rezervami. Je třeba říci, co se stane, pokud budou skutečné náklady vyšší.

Jinak se může stát, že pod elegantním názvem strategické operace proběhne jednoduchá výměna: stabilní výnosy ven, budoucí rizika dovnitř.

A právě proto bych byl s oslavami energetické suverenity opatrný. Ne proto, že kontrola státu nad klíčovou energetikou nemůže dávat smysl. Ale proto, že u tak velké transakce má veřejnost právo vědět, zda nejde jen o draze zabalený přesun rizik na daňové poplatníky.

Smyslem tohoto textu není odmítnout státní kontrolu nad strategickou energetikou ani zjednodušit složitou debatu na podezření, že každý soukromý investor je problém. Cílem je položit několik nepříjemných, ale legitimních otázek: co stát prodává, co si nechává, kdo ponese budoucí náklady a zda se za slovem suverenita neskrývá účet, který se objeví až později.