Pavel, Babiš a NATO: kdo podle zahraničí poškodil Česko

Česká domácí politika má zvláštní schopnost proměnit i zdánlivě technickou otázku v bitvu o smysl státu. Spor prezidenta Petra Pavla a premiéra Andreje Babiše o účast a vedení české delegace na summitu NATO v Ankaře je přesně takový případ.

Na první pohled jde o kompetenční spor. Kdo má reprezentovat Českou republiku na summitu Aliance? Prezident, který podle Ústavy zastupuje stát navenek a který má za sebou kariéru v nejvyšších strukturách NATO? Nebo premiér a vláda, kteří nesou odpovědnost za zahraniční politiku, rozpočet a obranné výdaje?

To je legitimní otázka. Jenže ve chvíli, kdy se spor dostal k Ústavnímu soudu a následně do zahraničních médií, přestal být jen českou ústavní hádankou. Stal se také otázkou reputace. Jak vlastně Česko vypadá zvenčí, když na klíčový alianční summit přijíždí s prezidentem a premiérem ve veřejném mocenském konfliktu?

A ještě přesněji: pokud zahraniční média hledají aktéra, který tento obraz způsobil, ukazují spíše na Pavla, nebo na Babišovu vládu?

Začněme střízlivě. Český spor není hlavním tématem summitu NATO. Zahraniční pozornost se soustředí hlavně na Donalda Trumpa, tlak na obranné výdaje, Ukrajinu, vztah Spojených států a Evropy a na Turecko jako hostitelskou zemi. Tak jej rámuje například Guardian ve svém širším textu k summitu v Ankaře. Bylo by laciné tvrdit, že „celá Evropa řeší českou ostudu“.

Přesnější popis je jiný: česká epizoda je vedlejší, ale tam, kde se v zahraničních médiích objevuje, má překvapivě jednotné vyznění. Vláda je většinou aktivní strana konfliktu. Pavel je naopak popisován jako prezident, bývalý generál a někdejší vysoký představitel NATO, kterého se vláda pokusila z delegace vynechat nebo mu zabránit v roli, kterou považuje za ústavně i politicky přirozenou.

To je důležité i kvůli tomu, co jsem ve veřejně dostupné rešerši nenašel. Ve španělských, beneluxských, polských a maďarských médiích se mi nepodařilo dohledat samostatné a dobře použitelné pokrytí tohoto konkrétního sporu srovnatelné s britskými, německými, rakouskými, norskými nebo agenturními texty. To neznamená, že se o věci nikde nezmínila jediná agenturní noticka. Znamená to spíše, že český spor není plošně evropským tématem. Právě proto je přesnější sledovat kvalitu a jazyk těch textů, které se mu opravdu věnovaly, než předstírat celoevropskou mediální bouři.

Právě jazyk je v tomto případě důležitý. Zahraniční média neříkají primárně: Pavel eskaluje spor tím, že se obrací na soud. Častěji říkají: vláda Pavla blokovala, vynechala nebo odsunula, soud jí nařídil jeho účast umožnit a Česko jede na summit rozdělené.

Nejdůležitější jsou agenturní zdroje, protože jejich texty přebírají další média. Reuters v textu převzatém italským týdeníkem Internazionale napsal, že česká vláda pod tlakem soudu souhlasila s Pavlovou účastí na summitu, ale odmítla mu umožnit vedení delegace. Zároveň popsal, že Češi si do Ankary vezou vlastní nepříjemnou rozepři, protože se nedokážou dohodnout, kdo bude sedět na klíčových jednáních.

To je pro mediální obraz podstatné. Reuters nevypráví příběh jako „prezident se domáhá nadstandardní role“. Vypráví ho jako konflikt, v němž se vláda snažila Pavla odsunout a soud ji přinutil alespoň k tomu, aby mu účast umožnila. V textu se navíc objevuje širší rámec: obranné výdaje, pomoc Ukrajině a rozdíl mezi Pavlovým bezpečnostním profilem a Babišovou vládou.

Podobně AP v živém pokrytí summitu NATO píše o hořce rozdělených českých lídrech, kteří cestovali do Turecka odděleně. Připomíná, že Babišova vláda nejprve odmítla Pavla do delegace zahrnout a učinila tak až po zásahu Ústavního soudu. AP zároveň uvádí, že Babišova vláda má program odklonu od podpory Ukrajiny, zatímco Pavel je jejím silným podporovatelem.

To už není jen protokol. Pro zahraničního čtenáře se spor okamžitě spojuje s otázkou, zda je Česko v NATO čitelné, zda bere vážně obranné závazky a zda zůstává pevně ukotvené v pro-ukrajinské linii.

Nejtvrdší rámec zvolily Financial Times titulkem „Trump ally blocks Czech president from Nato summit“. Už v titulku je rozdaná odpovědnost: Babiš, popsaný jako Trumpův spojenec, je aktivní aktér, který blokuje českého prezidenta. Pavel je v této větě ten, komu je bráněno.

Titulky samozřejmě zjednodušují. Jenže právě titulky ukazují, jak se věc překládá pro čtenáře, který nebude studovat českou ústavu, historii kompetenčních sporů ani vztahy mezi Hradem a Strakovou akademií. A tento překlad pro Babišovu vládu nevypadá dobře.

Guardian už dříve v rozhovoru s Pavlem popsal, že prezident je doma v hořkém ústavním sporu s populistickým premiérem Babišem o reprezentaci země na summitu NATO. Současně Pavla představuje jako zkušeného bývalého předsedu vojenského výboru NATO a hlas, který varuje před ruskými provokacemi. Guardian pak 22. června v živém zpravodajství zaznamenal i Babišovo potvrzení, že Pavel nebude součástí delegace. I zde je důležité, že Pavel v zahraničním čtení nevystupuje jako provinční politický hráč, ale jako bezpečnostně čitelná postava.

To neznamená, že Guardian nebo Financial Times musí mít automaticky pravdu ve všem. Znamená to však, že britský rámec je pro vládu nepříznivý: problém je spojován s Babišem, jeho vztahem k Trumpovi, obrannými výdaji a slabší podporou Ukrajiny.

Německá a rakouská média rámují spor podobně, často ještě přímočařeji.

Die Zeit napsal, že pravicová vláda chtěla, aby se liberální prezident summitu nezúčastnil, a Pavel se brání žalobou. Text zároveň připomíná rozdíly mezi prezidentem a vládou v otázce obranných výdajů. To je důležité: Pavel není prezentován jako někdo, kdo si jen vynucuje místo v letadle, ale jako aktér širšího sporu o zahraničně-bezpečnostní směřování.

Rakouský ORF šel v titulku ještě dál: Babiš musí vzít Pavla na summit NATO. V textu popsal, že Ústavní soud nařídil vládě a ministerstvu zahraničí informovat organizátory summitu, že prezident je součástí oficiální delegace, zajistit mu akreditaci a zdržet se kroků, které by mu v účasti bránily.

Tagesschau mluví o bezprecedentním mocenském boji a o bodovém vítězství prezidenta. Zároveň zdůrazňuje, že Babiš chtěl spojencům sám vysvětlovat, proč Česko nezvyšuje obranné výdaje podle dřívějších plánů. Text připomíná i omezení české pomoci Ukrajině a napětí uvnitř Babišovy koalice.

Výsledný obraz je opět podobný: prezident není hlavní zdroj chaosu. Chaos vzniká tím, že vláda mění dosavadní praxi, spor tlačí do krajní polohy a teprve soudní zásah ji nutí ustoupit alespoň v otázce Pavlovy účasti.

Zvlášť výmluvný je skandinávský rámec. Aftenposten popsal situaci velmi jednoduše: čeští lídři se nedohodli, zda poslat premiéra nebo prezidenta, a tak jeli oba. Podle dostupného shrnutí text zmiňuje také zmatek mezi zahraničními lídry a skutečnost, že Pavel a Babiš cestovali do Ankary odděleně.

To je možná nejdůležitější reputační obraz celého sporu. Zahraniční čtenář nemusí znát článek 63 české ústavy. Nemusí rozumět dlouhé tradici, kdo jezdil na které summity. Ale rozumí scéně, v níž dva nejvyšší představitelé jedné členské země NATO míří na stejný summit odděleně, protože se neuměli dohodnout.

V diplomacii mají symboly váhu. Oddělené cesty, dva politické výklady a nejistota, kdo vlastně mluví za stát, vytvářejí obraz země, která do aliančního prostředí nepřináší jen stanovisko, ale i vlastní domácí konflikt.

Tady je potřeba být férový. To, že zahraniční média rámují věc nepříznivě pro Babišovu vládu, ještě neznamená, že všechny právní otázky jsou jednoduché.

Verfassungsblog, který se věnuje ústavnímu právu, popisuje spor jako bezprecedentní a připomíná mimořádně rychlý zásah Ústavního soudu. Zároveň ale upozorňuje, že právní odůvodnění předběžného opatření vyvolává otázky a že disent dvou soudců byl podrobnější v posuzování podmínek pro takový zásah.

To je důležitá nuance. Článek o zahraničním obrazu nemá předstírat, že český ústavní spor je matematická úloha s jedním jasným výsledkem. Vláda má v parlamentním systému významnou odpovědnost za zahraniční politiku. Prezident má zase ústavní roli při zastupování státu navenek a dlouhou praxi prezidentské účasti na summitech NATO. Právní spor může být složitější než mediální titulek.

Jenže právě v tom je pointa. Zahraniční média nesoudí českou ústavu v celé její jemnosti. Překládají situaci do veřejně srozumitelného rámce. A v tomto rámci vychází Babišova vláda hůř.

Odpověď není úplně černobílá. Reputační škoda dopadá na Českou republiku jako celek. V zahraničí nakonec nevypadá špatně jen vláda nebo jen prezident. Špatně vypadá stát, který na významný summit NATO přijíždí s otevřeným kompetenčním sporem, oddělenými cestami a otázkou, kdo vlastně vede delegaci.

Pokud se ale ptáme, komu zahraniční média připisují hlavní odpovědnost, obraz je poměrně jasný. Aktivní stranou problému je v jejich popisu hlavně Babišova vláda. Ona Pavla vynechala. Ona ho podle některých titulků blokovala. Ona musela po zásahu Ústavního soudu jeho účast umožnit. Ona zároveň přiváží do aliančního prostředí spor o obranné výdaje a o českou podporu Ukrajině.

Pavel v tomto obrazu nevychází jako bezchybný světec. Vychází však jako srozumitelnější postava pro NATO prostředí: bývalý generál, někdejší předseda vojenského výboru Aliance, prezident podporující Ukrajinu a vyšší obranné výdaje. To je důvod, proč se zahraničním médiím snáze vypráví příběh „vláda blokuje pro-NATO prezidenta“ než příběh „prezident zbytečně poškozuje vládu“.

Pro Babišovu vládu je to nepříjemné právě proto, že mezinárodní reputace se netvoří tiskovým prohlášením doma. Tvoří se tím, jak situaci překládají ostatní. A zahraniční překlad je v tomto případě tvrdý: Česko působí rozděleně a vláda jako hlavní zdroj konfliktu.

Největší chyba by byla udělat z toho jen další domácí pokřik. Jeden tábor řekne, že Pavel zachraňuje důstojnost státu. Druhý, že se prezident plete do vlády. Jenže realita je zajímavější a méně pohodlná.

Vláda má právo hájit své kompetence a nést odpovědnost za politiku, kterou schvaluje. Prezident má právo hájit ústavní roli hlavy státu a upozorňovat, že zahraniční reprezentace není jen výjezdem člena kabinetu. Ústavní soud bude muset dříve či později říct víc než jen to, že Pavel má být na summit vpuštěn.

Ale z hlediska zahraničního obrazu už část škody vznikla. A nevznikla tím, že se o českém sporu píše. Vznikla tím, co ten spor ukazuje: nejasnost, mocenskou nedůvěru a neschopnost najít reprezentativní řešení před jedním z nejdůležitějších aliančních jednání.

Nestrannost neznamená povinnost zastavit se vždy přesně uprostřed. Někdy poctivější popis reality vede k závěru, že jedna strana nese větší díl odpovědnosti. V tomto případě dostupné zahraniční zdroje ukazují, že reputačně horší obraz vytváří Babišova vláda. Ne proto, že by Pavel nemohl být kritizován. Ale proto, že v zahraničním čtení je právě vláda tou stranou, která rozbila dosavadní praxi, vyvolala soudní zásah a přivezla do NATO obraz rozděleného Česka.

Smyslem tohoto textu není přidat další nálepku do domácího sporu. Cílem je podívat se, jak český konflikt vypadá zvenčí, oddělit mediální obraz od právního rozsudku a připomenout, že reputace státu někdy netrpí jen tím, co se rozhodne, ale i tím, jak neobratně se o to bojuje.

Odkazy na hlavní zdroje jsou vložené přímo v textu u jednotlivých tvrzení. Pro přehlednost je uvádím i zde: