Zrušení poplatků nemusí být špatně. Rozhodnou pravidla, ne slogan

Veřejnoprávní média mají zvláštní postavení. Nejsou soukromou firmou, která má především uspět na trhu. Nejsou ale ani úřadem, který má plnit zadání vlády. Mají být institucí veřejné služby: dostatečně silnou, aby dokázala vyrábět obsah, který trh sám nevytvoří, a dostatečně nezávislou, aby se nebála kontrolovat moc.

Právě proto je debata o jejich financování citlivá. Nejde jen o to, zda lidé budou každý měsíc platit zvláštní poplatek, nebo zda peníze půjdou přes státní rozpočet. Jde o to, kdo bude mít možnost rozhodovat, kolik peněz veřejnoprávní média dostanou, za jakých podmínek a s jakými pojistkami.

Než se začne mluvit o poplatcích, státním rozpočtu nebo úsporách, měla by zaznít základní otázka: co přesně má veřejná služba v médiích znamenat?

České zákony už určitou odpověď dávají. Česká televize i Český rozhlas mají naplňovat demokratické, sociální a kulturní potřeby společnosti a zachovávat mediální pluralitu. Mají poskytovat objektivní, ověřené a ve svém celku vyvážené informace, přispívat k mediální gramotnosti, rozvíjet kulturní identitu, dávat prostor různým skupinám obyvatel a vytvářet zpravodajské, publicistické, dokumentární, umělecké, dramatické, sportovní, zábavné i vzdělávací pořady.

To je velmi široké zadání. A právě v tom je jádro problému. Pokud po veřejnoprávních médiích chceme vše od krizového zpravodajství přes regiony, kulturu, tvorbu pro děti, dokumenty, sport, archiv, vysílání pro menšiny až po digitální služby, pak musí mít jiný rozpočet, než kdybychom od nich čekali jen úzké zpravodajské minimum.

Debata o financování tedy nemůže stát jen na větě, že poplatky jsou nepopulární. To je pravda, ale samo o sobě to nestačí. Stejně tak nestačí říci, že veřejnoprávní média jsou důležitá, a tím debatu uzavřít. Důležité instituce také potřebují přesně popsaný mandát.

Možná by první krok reformy neměl znít: zrušíme poplatky. Možná by měl znít: znovu si projdeme, co od České televize a Českého rozhlasu v  roce 2026 opravdu očekáváme.

Je fér přiznat, že současný poplatkový model má slabiny. Pro mnoho lidí není intuitivní. Poplatek se neplatí za to, že se člověk dívá na Českou televizi nebo poslouchá Český rozhlas. Platí se proto, že domácnost vlastní, drží nebo užívá zařízení schopné příjmu. Po poslední novele se logika výběru rozšířila i na mobily, počítače a tablety.

Právně to může dávat smysl, protože mediální obsah už dávno nežije jen v televizoru a rádiu. Společensky to ale naráží. Část lidí má pocit, že platí za službu, kterou nepoužívá. Jiní vnímají poplatek jako další povinnou platbu, která se tváří jinak než daň, ale pro domácí rozpočet se od ní příliš neliší.

Od 1. května 2025 činí měsíční televizní poplatek 150 korun a  rozhlasový 55 korun. Zákon zároveň obsahuje automatický valorizační mechanismus: pokud součet inflace od posledního zvýšení překročí 6  procent, poplatky se k 1. červenci následujícího roku zvýší o 6 procent. To je důležitý detail. Současný systém tedy není úplně statický. Už dnes se v něm objevuje snaha zabránit tomu, aby inflace dlouhodobě znehodnocovala financování veřejnoprávních médií.

Tím se dostáváme k podstatné otázce. Pokud poplatky zrušíme, co tento mechanismus nahradí? Bude existovat podobně předvídatelné pravidlo i ve státním rozpočtu? Nebo se financování stane součástí každoročního politického vyjednávání?

Právě tady se láme rozdíl mezi reformou a pouhým přesunem moci.

Financování ze státního rozpočtu není samo o sobě nedemokratické. V  Evropě existuje více modelů. Německo stojí na domácnostním poplatku a  odborném posuzování finanční potřeby. Finsko používá zvláštní daň určenou na financování Yle, navázanou na příjem. Norsko od roku 2020  financuje NRK přes státní rozpočet a daňový systém. Velká Británie dál používá licenční poplatek, ale i tam se vede debata, zda je v digitální době dlouhodobě udržitelný.

Z toho plyne jedna důležitá věc: neexistuje jediný správný model. Samotná existence poplatků veřejnoprávní média automaticky nezachrání. A  samotný státní rozpočet je automaticky nezničí.

Rozhodující je konstrukce. Je financování předvídatelné? Je chráněné před krátkodobým politickým tlakem? Odpovídá rozsahu služby? Je kontrolovatelné? A lze ho změnit jen transparentním postupem, který nutí politickou reprezentaci vysvětlit důvody?

Pokud by stát řekl, že chce poplatky nahradit rozpočtovým modelem, nebyla by to sama o sobě nepřijatelná myšlenka. Nepřijatelná by byla až varianta, v níž by se každý rok rozhodovalo podle toho, jak silná je zrovna vůle veřejnoprávní média držet zkrátka.

Státní rozpočet má jednu výhodu: je politicky viditelný. Veřejnost vidí, že peníze jdou z veřejných zdrojů, a může se ptát, zda jsou využívány rozumně. To je legitimní. Veřejnoprávní média hospodaří s  miliardami korun a nemohou se tvářit, že kontrola je útok na jejich nezávislost.

Jenže státní rozpočet má i druhou stránku. Je to každoroční politické vyjednávání. Vedle sebe v něm stojí důchody, zdravotnictví, školství, obrana, doprava, sociální služby, investice i obsluha dluhu. V zemi s  dlouhodobě deficitními rozpočty je tlak na výdaje přirozený.

Veřejnoprávní média nemají stát mimo realitu veřejných financí. Ale pokud jejich financování každý rok závisí na politické většině, vzniká riziko, že peníze začnou fungovat jako nepřímá páka.

Nemusí jít o přímý pokyn, telefonát z ministerstva ani otevřený zásah do vysílání. Stačí vědomí, že nepříjemná investigace, ostrý rozhovor nebo kritické zpravodajství mohou v příštím rozpočtovém kole zhoršit atmosféru. Nezávislost médií není jen o tom, zda politik formálně nesmí zasahovat do obsahu. Je také o tom, zda instituce nemusí dopředu přemýšlet, jak si nerozhněvat toho, kdo rozhoduje o penězích.

Proto je otázka financování současně otázkou institucionální jistoty. Média veřejné služby musí vědět, že kritika vlády, opozice, prezidenta, velkých firem nebo vlastních radních není finanční hazard.

Vedle otázky, zda je financování ze státního rozpočtu principiálně možné, existuje ještě druhá: zda je na takovou změnu správná doba.

To není technická poznámka. V zemi, která hospodaří s výraznými deficity, má každý nový výdaj ve státním rozpočtu jiný politický význam než v době přebytků nebo nízkých schodků. Pokud se veřejnoprávní média přesunou do rozpočtu právě ve chvíli, kdy stát hledá úspory, může se z  debaty o jejich financování velmi rychle stát součást obecného boje o  škrty.

Na jedné straně lze říci: právě proto má smysl dostat financování veřejnoprávních médií do rozpočtu. Stát by pak jasně ukázal, kolik veřejná služba stojí, a veřejnost by mohla porovnávat tuto položku s  jinými prioritami. V době napjatých financí je legitimní ptát se, zda rozsah služby odpovídá možnostem státu.

Na druhé straně je ale třeba vidět riziko. Pokud stát převezme financování v době rozpočtového tlaku, může být pokušení nastavit nový systém rovnou jako úsporný. Nejdřív se zruší nepopulární poplatky, potom se veřejnoprávní média zařadí mezi běžné rozpočtové kapitoly a nakonec se řekne, že na víc nejsou peníze. To by nebyla promyšlená reforma veřejné služby, ale její tiché zmenšení bez jasné debaty o rozsahu.

Správná otázka tedy nezní jen: mají ČT a ČRo dostávat peníze ze státního rozpočtu? Zní také: má se taková změna dělat ve chvíli, kdy je státní rozpočet pod silným tlakem, aniž by byl předem schválen víceletý rámec a jasný výpočet?

Možná by rozumnější postup vypadal opačně. Nejprve definovat veřejnou službu. Potom určit její cenu. Potom nastavit kontrolu a pojistky. A  teprve potom rozhodnout, zda se má financování přesunout do rozpočtu, zůstat u poplatků, nebo stát na více zdrojích. Pokud se pořadí obrátí, hrozí, že o podobě veřejné služby nerozhodne veřejná debata, ale momentální stav státní pokladny.

Deficit sám o sobě neznamená, že změna financování nedává smysl. Znamená ale, že se musí dělat ještě opatrněji. V dobrých časech se stabilní pravidla nastavují snadněji. Ve špatných časech je větší riziko, že se pravidla budou psát podle okamžité potřeby ušetřit.

Je tu ale ještě jedna možnost, která se v debatě často ztrácí. Proč se tvářit, že veřejnoprávní média musí stát pouze na jednom zdroji? Soukromé firmy se také snaží nebýt závislé na jediném zákazníkovi, jediné platformě nebo jednom typu příjmu. U médií veřejné služby by podobná logika mohla dávat smysl: více zdrojů může znamenat větší stabilitu a menší zranitelnost vůči jednomu centru moci.

Jenže i zde platí, že každá „noha“ nese nejen peníze, ale i riziko.

První možností je částečné financování ze státního rozpočtu. To může být rozumné u činností, které stát výslovně považuje za veřejný zájem: krizové informování, regionální dostupnost, vysílání pro menšiny, archiv, vzdělávací obsah nebo technologickou dostupnost pro lidi se zdravotním postižením. Výhodou je transparentnost. Nevýhodou je už popsané riziko politického tlaku.

Druhou možností je ponechat nějakou formu poplatku nebo zvláštní mediální daně. Nemusí jít nutně o dnešní koncesionářský poplatek navázaný na zařízení. Mohla by to být jednodušší platba domácnosti, daňově vybíraný příspěvek nebo příjmově citlivější model. Výhodou je oddělení od ročního rozpočtového boje. Nevýhodou je nízká popularita a  pocit, že lidé platí další povinnou částku.

Třetí možností je reklama. Česká televize a Český rozhlas dnes nejsou úplně mimo komerční svět, ale reklama je u nich výrazně omezená. Rozšíření reklamy by mohlo přinést dodatečné příjmy a snížit tlak na domácnosti nebo státní rozpočet. Jenže za peníze z reklamy se platí jinou měnou: pozorností diváka, tlakem na sledovanost a možnou závislostí na reklamním trhu. Pokud má veřejnoprávní médium dělat i  pořady, které nejsou masově výdělečné, příliš silná reklamní logika ho může tlačit opačným směrem.

Čtvrtou možností je příspěvek velkých digitálních platforem. Google, Meta a další platformy zásadně proměnily reklamní trh i způsob, jakým lidé konzumují zprávy. V některých zemích se proto řeší, zda by velké technologické firmy měly přispívat na žurnalistiku, jejíž obsah pomáhá udržovat hodnotu jejich služeb. Evropská autorská pravidla a spory ve Francii ukazují, že otázka kompenzace vydavatelů za užívání obsahu platformami není okrajová. Kanada zase ukázala i riziko: tvrdší vyjednávací model může vést k tomu, že platformy začnou zpravodajský obsah blokovat.

U veřejnoprávních médií by proto nešlo jen říci „ať platí Google a  Facebook“. Muselo by být jasné, zda jde o obecný fond pro veřejně prospěšnou žurnalistiku, o kompenzaci za užití konkrétního obsahu, nebo o  širší digitální daň. A také kdo by takové peníze rozděloval. Pokud by je rozděloval stát bez jasných pravidel, jen bychom vytvořili novou formu politické dotace. Pokud by vznikl nezávislý fond, musel by mít velmi přesnou správu a audit.

Pátou možností jsou dobrovolné příspěvky občanů. Ty mohou posílit vztah veřejnosti k médiím a umožnit podporu konkrétních projektů, třeba dokumentů, vzdělávacích formátů nebo regionální žurnalistiky. Nelze na nich ale postavit základní službu. Dobrovolné financování obvykle podporuje to, co má aktivní a motivované publikum. Veřejná služba má ale často dělat i věci, které jsou důležité právě proto, že nemají dostatečně silný tržní nebo fanouškovský hlas.

Šestou možností je částečně placený digitální přístup, například k  části iVysílání nebo archivnímu obsahu. To může působit lákavě: kdo službu používá více, ten by přispěl více. Jenže tady narážíme na samotnou podstatu veřejné služby. Pokud už občan službu financuje z daní nebo povinných plateb, má být její základní obsah dostupný všem. Uzamčení významné části veřejnoprávního obsahu za další platbu by mohlo oslabit princip univerzality. Jiná debata by byla u prémiových archivních služeb, zahraničních licencí nebo doplňkových funkcí, ale zpravodajství, vzdělávání a základní veřejná tvorba by měly zůstat obecně dostupné.

Vícezdrojový model tedy může být zajímavá cesta. Ne proto, že elegantně vyřeší všechno. Spíše proto, že snižuje závislost na jedné páce. Část peněz může být z předvídatelného veřejného zdroje, část z  omezené reklamy, část z licencí a obchodních výnosů, část z digitálních platforem a část z dobrovolných příspěvků nebo doplňkových služeb.

Ale čím víc zdrojů, tím důležitější je přesně říci, jaké podmínky se s  nimi pojí. Jinak se pouze přesuneme od jedné závislosti ke směsi menších závislostí: na politicích, reklamních zadavatelích, technologických platformách, dárcích a platících uživatelích. A to nemusí být automaticky lepší.

Často se říká, že veřejnoprávní média mají být více kontrolována. To je legitimní požadavek, ale je dobré vědět, že kontrolní mechanismy už existují.

Česká televize má Radu České televize, Český rozhlas má Radu Českého rozhlasu. Rady schvalují rozpočty, účetní závěrky, dlouhodobé plány, výroční zprávy, volí a odvolávají generální ředitele a dohlížejí na plnění veřejné služby. Zákon zároveň výslovně říká, že rady ani jejich členové nesmějí přímo zasahovat do výroby a vysílání pořadů.

To je důležitá hranice. Rada má kontrolovat instituci, ne vyrábět vysílací plán. Má dohlížet, ne editovat.

Současný systém navíc po změnách zapojuje do volby rad nejen Poslaneckou sněmovnu, ale i Senát. Rada České televize má 18 členů, z  nichž 12 volí Sněmovna a 6 Senát. Rada Českého rozhlasu má 9 členů, z  nichž 6 volí Sněmovna a 3 Senát. Kandidáty navrhují právnické osoby reprezentující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické nebo národnostní zájmy.

Na papíře to není špatně. V praxi ale zůstává otázka, zda konečné rozhodování parlamentních komor stále příliš nesvádí k politickému obsazování. Když se veřejnost dívá na volby radních jako na součást stranického boje, důvěra v nezávislost systému slábne, i kdyby konkrétní radní svou práci dělali poctivě.

Proto nejde jen o to, kdo má být radním. Jde i o to, zda způsob výběru působí důvěryhodně.

Pokud má být debata hlubší, neměla by skončit u věty, že rady jsou zpolitizované. To je příliš jednoduché. Politická reprezentace má u  veřejnoprávních institucí nějakou roli mít. Média veřejné služby nejsou soukromý klub odborníků bez demokratické odpovědnosti.

Otázka zní, jak tuto roli vyvážit.

Jedna možnost je posílit kvalifikovanou většinu. Pokud by se klíčová pravidla financování nebo volby radních měnila jen širší shodou, systém by byl méně zranitelný vůči momentální většině. Nevýhodou je riziko blokace. Tam, kde je potřeba dohoda dvou třetin, může někdy nevzniknout nic.

Druhá možnost je rozšířit nominační základnu. Kandidáty by mohly navrhovat profesní, akademické, kulturní nebo občanské instituce s jasně popsanými pravidly. Parlament by pak nemusel vybírat z úplně otevřeného politického pole, ale z okruhu lidí, kteří prošli určitou veřejnou a  odbornou nominací.

Třetí možnost je vytvořit odborný mezistupeň po vzoru zahraničních modelů. Například nezávislou komisi, která by neposuzovala obsah vysílání, ale finanční potřebu vyplývající z veřejné služby. Taková komise by mohla říkat: pokud stát chce tyto úkoly, odpovídají tomu přibližně tyto náklady. Politici by se od jejího doporučení mohli odchýlit, ale museli by to veřejně odůvodnit.

Žádné z těchto řešení není dokonalé. Ale každé z nich je lepší než představa, že stačí změnit platební kanál a zbytek se nějak vyřeší.

Smysl dává i otázka, zda by hospodaření veřejnoprávních médií neměl kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad. Pokud by ČT a ČRo byly financovány ze státního rozpočtu, tato debata by byla ještě naléhavější.

Silnější finanční kontrola ale musí mít jasnou hranici. NKÚ nebo jiný auditní orgán může kontrolovat hospodaření, zakázky, účelnost využívání veřejných prostředků, oddělené účtování veřejné služby a komerčních aktivit nebo dlouhodobou udržitelnost výdajů. Nemá ale posuzovat, zda byl konkrétní host ve studiu vhodný, zda měla reportáž správný tón nebo zda dramaturgie odvysílala pořad, který se politikům nelíbil.

Veřejná kontrola peněz je podmínkou důvěry. Politická kontrola obsahu je cesta k závislosti.

Tohle rozlišení by mělo být v zákoně co nejpřesnější. Čím víc peněz půjde přes stát, tím důležitější bude oddělit účetní odpovědnost od redakční autonomie.

Debata o financování veřejnoprávních médií není jen český spor. Evropský akt o svobodě médií zdůrazňuje, že veřejnoprávní média mají mít podmínky pro nezávislé fungování a přiměřené, udržitelné a  předvídatelné financování.

To je dobré vodítko. Neříká, že každá země musí mít koncesionářské poplatky. Neříká ani, že financování ze státního rozpočtu je zakázané. Říká ale, že systém nesmí veřejnoprávní média vystavit libovůli politické moci.

Jinými slovy: evropská otázka nezní, zda peníze technicky tečou přes zvláštní poplatek, daň nebo rozpočet. Zní, zda je financování dost stabilní, aby média mohla plánovat, investovat a dělat nepohodlnou žurnalistiku bez obavy z rozpočtové odvety.

To je přesně měřítko, kterým bychom měli hodnotit i českou reformu.

Pokud má být zrušení poplatků vážně míněnou reformou, měla by s ním přijít odpověď alespoň na několik otázek.

Zaprvé: jak bude nově definován rozsah veřejné služby? Zůstane stejný, nebo se má zúžit? Má Česká televize dál vyrábět širokou škálu tvorby, nebo se má soustředit jen na zpravodajství, publicistiku, kulturu a vzdělávání? Má Český rozhlas držet síť regionálních studií ve stávající podobě? A má stát výslovně říci, co za veřejnou službu považuje v online prostředí?

Zadruhé: jak se spočítá cena této služby? Bude existovat víceletý rámec? Bude navázán na inflaci? Bude brát v úvahu mzdy, technologie, vysílací práva, dostupnost pro hendikepované nebo investice do archivů?

Zatřetí: kdo bude moci financování změnit? Stačí běžná většina v  rámci rozpočtu, nebo bude potřeba širší shoda? Jakou roli bude mít Senát? A má existovat nezávislé odborné stanovisko, od něhož se politici mohou odchýlit jen s odůvodněním?

Začtvrté: kdo bude kontrolovat hospodaření a kdo bude chránit obsahovou nezávislost? To nejsou protiklady. Dobrý systém potřebuje obojí.

Teprve když budou tyto odpovědi na stole, lze posoudit, zda jde o modernizaci, úsporu, nebo rizikový přesun vlivu.

Zrušení koncesionářských poplatků může znít jako jednoduché a  populární řešení. V něčem může být i oprávněné. Současný model je pro část veřejnosti nesrozumitelný, technologie se změnily a veřejnoprávní média si zaslouží debatu o svém rozsahu, kontrole i efektivitě.

Stejně tak ale není rozumné tvářit se, že přesun do státního rozpočtu je jen technická změna. U institucí, které mají kontrolovat moc, je způsob financování součástí jejich nezávislosti.

Veřejnoprávní média nejsou nedotknutelná. Mají být kritizována, kontrolována a reformována. Ale pokud mají plnit veřejnou službu, nemohou být každý rok závislá na tom, komu se zrovna líbí jejich vysílání.

Proto by debata neměla stát na sloganu, že poplatky jsou buď poslední hrází svobody, nebo přežitkem, který je třeba okamžitě zrušit. Důležitější otázka zní: dokážeme nastavit pravidla tak, aby veřejnoprávní média byla skutečně veřejná, finančně odpovědná a zároveň nezávislá?

Právě na této odpovědi bude záležet víc než na tom, jak se bude příští platební mechanismus jmenovat.

Smyslem tohoto textu není obhajovat vládu, opozici, Českou televizi ani Český rozhlas. Cílem je podívat se na jednu citlivou změnu z více stran: uznat slabiny současného systému, předem neodmítat jiné modely financování, ale zároveň pojmenovat pojistky, bez nichž by se z reformy mohla stát nová závislost. Právě v takových nuancích se někdy ztrácí to nejdůležitější.