Článek
Deset českých tahů proti ruskému Ficovi
Co můžeme jako nejbližší spojenec Slovenska dělat, když se jeho vláda rozhodne pracovat pro nepřítele a přímo nás tak ohrožovat?
V minulém článku jsem popsal pětibodovou škálu zrady, kam až může slovenský premiér Robert Fico zajít při svém přerodu ve spojence Ruska.
V mezinárodní diplomacii a spojeneckém vyjednávání máme jako Česko řadu pák a nástrojů, které můžeme aktivovat.
Prvním bodem každé strategie musí být identifikace hlavního cíle, tedy co je náš vlastní zájem, který prosazujeme.
Naším strategickými zájmy je dle platné Bezpečnostní strategie ČR „bezpečnost a stabilita v euroatlantickém prostoru“, „silná, akceschopná a soudržná Severoatlantická aliance (..) schopná odstrašit a ubránit se i technologicky vyspělému protivníkovi“, tedy Rusku. Usilujeme o „nezávislou Ukrajinu, pevně ukotvenou v euroatlantických strukturách, schopnou odolávat ruským mocenským záměrům.“
Pokud slovenská vláda bude pokračovat v glorifikaci Ruska, politických útocích na Ukrajinu, explicitním lhaní o tom že Česko „podporuje válku“ (ve smyslu, že si ji údajně přejeme), nebo faktické snaze o destabilizaci NATO, pak slovenský stát jedná nepřátelsky proti zájmům České republiky.
Představme si eskalující desetibodovou škálu možností, jak může česká exekutiva směrem do Bratislavy reagovat:
1 ) Český kabinet může diskrétně komunikovat a vyjednávat se svými slovenskými protějšky, vysvětlovat jim destruktivnost jejich proruské politiky a v přátelském duchu žádat, aby Slovensko jednalo jako dobrý spolehlivý spojenec. O to se Fialova vláda snažila v tichosti několik měsíců, ale Ficova koalice se domluvit nechce, naopak eskaluje svůj sprint do ruského náručí.
2 ) Když neveřejná diplomatická jednání ovoce nepřinesou, uchýlí se česká koalice k veřejnému vyjádření nesouhlasu, což se mezi spojenci dělá jen v případě opravdu velkých neshod. Čeští ministři velmi správně jasně popisují, jak je pro-ruská trajektorie slovenské exekutivy děsivá a nebezpečná pro celý region. „Ať se zeptá Putina, kdo mu bude bránit nebe,“ reagoval český ministr pro evropské záležitosti poté, co se Robert Fico zděsil odchodu italských baterií protivzdušné obrany od slovenských elektráren.
3 ) Pokud se slovenská vláda opakovaně politicky objímá s ruským diktátorem, který na nás plánuje ozbrojený útok, pak je logickým krokem zrušit formáty spolupráce, které mezi sebou mají jen nejbližší spojenci. Mezivládní konzultace čeští ministři pochopitelně odpískali, jelikož „slovenští ministři mají šílené názory“ nebo „nechtějí sedět v místnosti s někým, kdo si podává ruku (s ruským ministrem zahraničí a válečným zločincem) Lavrovem“. Sdělení je jasné – jsme sousedi, ale už nejsme kamarádi.
4 ) Exekutiva kolaborující s nepřítelem logicky nebude zvána mezi nejbližší spojence, kteří chtějí něčeho společně dosáhnout. Když slovenská vláda „nevidí válku na Ukrajině“, tak není jediný důvod jí zvát k jejímu řešení, jak ukazuje Francie. Slovensko bude tedy čím dál více izolováno jako nespolehlivý člen klubu, kterého musíme zatím mezi sebou trpět.
5 ) Česká vláda může využít jazykové a kulturní příbuznosti, aby promlouvala přímo do slovenského informačního prostoru. Cílem každé správné strategické komunikace je vysvětlovat své činy a hodnoty, což český kabinet začal dělat. Český premiér to udělal veřejným přijetím šéfa slovenské opozice v sídle českých premiérů, český ministr zahraničí v rozhovorech pro slovenská média slovenského premiéra nepřímo nazval ruským užitečným idiotem. To je naprosto správný postup, aby slovenská veřejnost jasně věděla, proč se Česko od její vlády tak razantně distancuje.
V druhé polovině tohoto desatera už česká diplomatická eskalace zahrnuje drastické kroky, které však dává smysl připravovat, pokud by se strategická zrada slovenské vlády do ruských rukou zrychlila. Zájmem Česka je dát slovenské vládě důvody, aby s tímto prodáváním evropské bezpečnosti přestala, k čemuž je správné nasadit i deklarovaný diplomatický nátlak. Jde totiž opravdu o hodně.
6 ) Česká vláda může začít svolávat porady spojenců a analyzovat jak hluboko sahá zrada slovenské vlády (často ve spolupráci s maďarský státem). Diskutovány budou jednotlivé sankční možnosti, protože když někdo chce být členem EU a NATO a přestává být dobrým spolehlivým spojencem, tak se členové klubu pochopitelně budou radit co s tím a zdali takového černého pasažéra v klubu chceme. Slovenští (ani maďarští) představitelé samozřejmě zváni nebudou, protože jim spojenci už nedůvěřují.
7 ) Česká exekutiva může aplikovat recepty, které správně užívá vůči Bělorusku a Rusku. Vůči režimu se chovat politicky velmi tvrdě, vůči jejich občanské společnosti, politické opozici a zbytku nezávislých médií velmi vstřícně. Česko by se mělo stát laskavou baštou slovenského politického a občanského odporu vůči pro-ruské slovenské vládní koalici, obdobně jako jsou baltské republiky útočištěm a podporovatelem běloruských demokratů. Ve výsledku je to hlavně na slovenských občanech, kam se bude ubírat jejich stát.
8 ) Pokud se Ficova koalice rozhodne systematicky pokračovat do ruského náručí nejen slovy, ale i závažnějšími politickými činy, pak pro Česko a koalici aliančních zemí dává smysl postavit Bratislavu před ultimátum. Slovenské území a nebe dnes (spolu)chrání české pozemní i vzdušné síly, podobně tu najdeme další alianční vojáky připravené nasadit při obraně Slovenska své životy. Otázka na slovenského premiéra bude jednoduchá: „Proč by naši vojáci měli nasazovat životy při obraně Slovenska, když nám plivete do obličeje, objímáte nepřítele a tvrdíte, že žádnou hrozbu ani nevidíte?“ Slovenský stát se bude muset jasně rozhodnout, pokud si chce velmi drahou alianční ochranu udržet.
9 ) Souběžně s tímto ultimátem se Česko musí už nyní připravovat na dopady možného strategického odklonu Slovenska do ruské sféry vlivu. Pokud k němu dojde, pak se například alianční struktury logicky přesunou na české území, které se stane nejvýchodnější výspou spolehlivých spojenců v rámci NATO. Pokud slovenská vláda umožní navýšit počty „diplomatického“ personálu Ruska v Bratislavě, pak se česko-slovenská pozemní hranice stane ještě významnějším místem vstupu ruských zpravodajců do klíčových zemí NATO. Když unijní lídři zvažovali jak tlačit Viktora Orbána, jeden ze scénářů počítal s cílem vystrašit západní investory, kteří by začali reálně zvažovali odchod z Maďarska, což by pro pro-ruského premiéra byla obrovská rána. Přesně to by Česko mělo připravit – podívat se na západní investory na Slovensku a pokud se slovenská vláda rozhodne přidat se na stranu útočící ruské diktatury, tak s nimi napřímo hovořit o odchodu ze Slovenska.
10 ) Pokud by například Ukrajina vojensky prohrávala a ruská ofenziva směřovala směrem ke Slovensku, je možné, že slovenský premiér Alianci zradí, odletí do Moskvy slíbit ruskému diktátorovi loajalitu výměnou za slovenskou „neutralitu“, levnější ropu, plyn či jaderné palivo. Takový scénář není nemyslitelný. Pokud by se tak stalo, Slovensko by zůstalo členem NATO jen na papíře a české vojenské síly by se ze Slovenska možná musely stahovat.
Na tento nejčernější scénář musíme být připraveni.
Nejdříve mentálně – přiznat si, že se to může stát.
Poté politicky – se znalostí nejčernějšího scénáře urgentně aktivovat některé z těchto deseti nástrojů a slovenskou vládu diplomaticky tlačit, aby se k této nejtemnější variantě nevydala.
Souběžně musíme být připraveni materiálně, protože možný vynucený přesun aliančních sil ze Slovenska do Česka vůbec není jednoduchá sranda – logisticky, společensky ani politicky.
