Článek
Tragédie na Univerzitě Karlově logicky otevírá otázky, co lze změnit, aby se příště podobný případ nestal. Při diskuzi o systémových opatřeních je třeba nehodnotit jen jeden aktuální incident, ale dlouhodobé fungování pravidel. Základní data dle policejních statistik, říkají, že:
- V Česku je dlouhodobě zhruba lehce přes 300 tisíc lidí se zbrojním průkazem, jejich počet skokovitě neroste
- Počet legálně držených zbraní se za poslední dvě dekády (2001 – 2021) zvýšil z 601 tisíc na zhruba milion
- Za poslední dvě dekády se zločiny se zbraní podařilo výrazně omezit: s legálně drženou zbraní z 147 v roce 2001 na 26 v roce 2021. S nelegálními zbraněmi z 204 v roce 200 na pouhých 11 v roce 2021.
Obecně lze říct, že máme v populaci hodně legálně držených zbraní, kterými je na desetimilionový národ páchán naprosto marginální počet zločinů, v počtu vražd střelnou zbraní jich máme v evropském porovnání skoro nejméně. Mezinárodní srovnání hodnotí Český rozhlas takto: „Například v Itálii je zbraní mezi lidmi zhruba stejně jako u nás – riziko, že vás někdo zastřelí, je tam ale čtyřikrát vyšší“. Celkově a dlouhodobě tedy česká regulace funguje dobře, jelikož zabraňuje rozsáhlejší kriminalitě zneužívající palné zbraně. Nedávná masová střelba na Univerzitě Karlově však logicky otevírá celospolečenskou debatu, co dává smysl do budoucna změnit.
Začněme tím, co problém není:
1. Obecně mít zbraně v populaci je v pořádku a pro stát přínosné, pokud je dobře nastavena jejich regulace a kontrola. Celkově je správně, aby občané mohli legálně držet palné zbraně pro osobní potřebu (tedy bez možnosti střílet dávkami). Nezapomínejme, že jsme dnes v nejhorší bezpečnostní situaci za posledních třicet let, v Evropě probíhá největší ozbrojený konflikt od konce druhého světové války. Český stát dnes ve své nové Obranné strategii říká, že „hlavní úlohou české obranné politiky všestranná příprava na dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity, (..) základní podmínkou obranyschopnosti ČR je zapojení (..) společnosti jako celku“. Proto je pro stát dobře, pokud kromě profesionální (ani ne třicetitisícové) armády má mezi svými občany zhruba tři sta tisíc bezúhonných lidí, kteří se zbraněmi umí bezpečně zacházet a mají k nim kladný vztah. Ti by rozhodně nebyli mobilizováni do první bojové linie v případě konfliktu, ale při potenciální krizi jde o jednu z mála civilních skupin obyvatel s již prokázanou schopností dodržovat přísná bezpečnostní pravidla okolo zbraní, o kterých stát má dobrý informační přehled na lokální úrovni a může je při krizových stavech povolat pro asistenční role ve prospěch naší policie nebo armády. Mezi baltskými státy jde o jednu z existujících variant obranné strategie státu. V případě ruského útoku na státy NATO by se Česko například mohlo vydat polskou cestou a mobilizovat výběrově držitele zbrojních průkazů do uskupení připomínajících (ukrajinskou) teritoriální obranu, samozřejmě pod plnou kontrolou armádního velení. Pro naši obrannou strategii může jako negativní příklad sloužit Taiwan, který se připravuje na obranu před možným čínským útokem, takovou civilní infrastrukturu vytrénovaných držitelů zbraní nemá, a proto musí jeho nevládní organizace urgentně hledat cesty, jak alespoň základní výcvik s krátkými zbraněmi zajistit.
2. Informace o střelci z Filosofické fakulty paradoxně ukazují, že česká regulace typů zbraní funguje dobře – legálně si u nás zbraň střílející dávkou nepořídíte. Dlouhá puška se zaměřovačem sice působí hrozivě, ale uvnitř malých učeben útočníkovi příliš nepomůže. Z amerických případů masových střeleb známe automatické zbraně (střílející velmi rychle za sebou) s velkými zásobníky, které si u nás legálně nepořídíte a ani univerzitní vrah je naštěstí neměl. Všechny oběti střelby zemřely dle policie uvnitř školní budovy, kde dlouhá puška útočníkovi výhodu neposkytuje. Pokud uvnitř univerzity vraždil pistolemi a/nebo brokovnicí, pak český zákon limitující typy legálně držených zbraní zafungoval dobře, jelikož mu neumožnil mít ničivější arzenál schopný v krátkém sledu postřílet vysoké desítky obětí.
3. Občané mají možnost zapojit se do obrany státu naplno, aniž by museli měnit povolání. Kdo chce absolvovat skutečný vojenský výcvik, sloužit své zemi a opravdu si zastřílet z armádních (i automatických) zbraní, ten se může přidat k Aktivním zálohám Armády ČR, projít testy a být pod dohledem zkušených instruktorů a kontrolních institucí jako je Vojenská policie a Vojenské zpravodajství, kteří hlídají, aby se zbraní v ruce nesloužil člověk s nevhodným psychologickým profilem nebo extrémista. Jenže v Aktivních zálohách je nyní jen něco přes čtyři tisíce lidí a kvůli malým výcvikovým kapacitám toto číslo skokovitě neroste, takže by v případě krize do zhruba stopadesátisícové válečné armády selektivně vybrané části české střelecké komunity skutečně byly potřeba.
Co lze změnit, aby byl podobný útok příště méně pravděpodobný?
Začneme dvěma opatřeními pro ochranu samotných škol:
1) Nejvíce přirozenou a proporční cestou by bylo zavedení bezpečnostních cvičení, aby si studenti a vyučující alespoň jednou ročně vyzkoušeli reakci na krizové scénáře od požáru, rozsáhlejších nehod po aktivního střelce v budově. Dnes nic takového není, sami studenti z Filosofické fakulty popisovali, že nebyli nikdy pro něco podobného instruováni. Je to levné, udělatelné a praktické i do mimoškolního života, takový náhled do základů civilní obrany, kterou reálně v populaci potřebujeme kvůli ruské hrozbě.
2) Další možností je zavést do škol bezpečnostní rámy a skutečně vycvičené ochranky. Po tom se logicky bude volat, některé země to tak mají, jiné ne. Je to velmi drahé opatření, změní to dnešní otevřenou atmosféru univerzit. Ovšem toto opatření není všespásné – pokud by takové aranžmá na univerzitě bylo, tak by střelec pravděpodobně šel vraždit jinam, třeba na náměstí nebo do přelidněného metra. Pokud bychom takové kroky zaváděli do škol, logicky by mělo jít i o další veřejné prostory s velkým počtem pohybujících se osob. Tento krok vyžaduje rozsáhlou společenskou a expertní debatu, pokud by se měl zavést. Ve statistickém kontextu reálných hrozeb v Česku spíše smysl nedává.
Další dvě opatření mohou zpřísnit filtr, komu se legální zbraně do rukou dostanou:
3) Pokud nechceme regulovat typy legálně držitelných zbraní, zbývá nastavit systémové síto pro jejich držitele. Dnes nejsou psychotesty povinné – vyžádat si je může pouze obvodní lékař žadatele, tedy nejde o žádný přísný filtr. Pokud by psychotesty byly povinné pro všechny žadatele, zvýšilo by to šanci, že budou eliminováni nestabilnější nebo rizikovější jedinci, stoprocentní jistotu to samozřejmě nepřinese. Praktickým rizikem takového opatření je přetížení již tak přehlceného systému psychologické péče, do kterého by v řádu několika let muselo naskočit na tři sta tisíc držitelů zbrojních průkazů, kteří by se na testy museli postupně přihlásit. Pokud by český systém psychologické péče nebyl kapacitně schopen postupně prověřit tři sta tisíc osob, variantou by mohlo být zavést plošné psychotesty pro všechny prvožadatele (tedy jednotky tisíc osob ročně), zatímco současní držitelé (tedy doposud bezpečnostně bezproblémové osoby) by ve své pravidelné periodě pouze dále zašli k obvodnímu lékaři a ten by vyhodnotil, zdali jsou psychotesty u dané osoby potřeba. To se zdá nedostatečné, ale jiná realistická varianta prakticky neexistuje. Bude na diskuzi odborníků, které typy psychotestů by byly standardizovaně užívány, jako se to dnes dělá při nástupu k armádě či policii.
4) Dalším možným opatřením je lépe nastavit varovné indikátory mezi rizikovými držiteli zbrojních průkazů. Právě projednávaná novela zákona umožní policii poslat držitele „na lékařskou prohlídku má-li důvodné podezření, že došlo ke změně jeho zdravotního stavu, jež by mohla způsobit ztrátu zdravotní způsobilosti.“ Prakticky může policie zbrojní průkazy odebírat na základě takzvané ztráty spolehlivosti. Jenže jak si má policie takového indikátoru všimnout mezi tří set tisícovým davem? Možností by mohlo být, pokud by se držitel zbraně stal klientem psychologické péče, tak by jeho psycholog nebo psychiatr musel policii tuto návštěvu nahlásit. Jenže takový postup by společensky vedl ke stigmatizaci samotných klientů, u kterých je zájmem společnosti i jich samotných, aby k těmto odborníkům dobrovolně vyrazili. Pragmatickou otázkou také zůstává, zdali by tento mechanismus držitele zbraní neodstrašil od cesty k odborníkovi, když bude vědět, že tak může lehce přijít o svůj zbrojní průkaz. Tento automatický nahlašovací mechanismus se nezdá být efektivním, proto nejpřínosnější cestou zůstává pravidelnost kontroly psychického stavu. Současná novela zkrátí povinný termín pro zdravotní prohlídku z deseti na pět let což může být k debatě, zdali nepožadovat psychologické kontroly majitelů zbraní ještě častěji. Stát by pak ale musel dnešní systém psychologické péče výrazně finančně podpořit, aby se střednědobě zvýšily jeho kapacity, což potřebujeme nejen kvůli zbraním.
Nabízí se také dva nástroje, jak posílit schopnosti a pravomoci policie:
5) Policie by měla být schopna identifikovat rizikové majitele zbraní a věnovat jim zvýšenou pozornost. Jenže pokud jde o tři sta tisícovou skupinu, musí jít o co nejvíce automatizovaný systém, který bude adekvátně pracovat s daty, které stát již má, anebo má dobrý důvod je od této privilegované skupiny občanů vyžadovat. Novela zákona brzy rozšíří funkce centrálního registru zbraní, tudíž by si policisté lépe všimli mladého studenta, který si během pár měsíců legálně nakoupil osm zbraní. Jenže pokud je tento budoucí vrah vzorným studentem a dlouho navenek nevykazuje žádné prvky radikalizace, tak žádná další červená varující kontrolka nezabliká. Technicky proveditelné by mohlo být leda prioritizované monitorování veřejného vyjadřování majitelů zbraní na sociálních sítích ze strany policejních týmů specializovaných na radikalizaci a extrémismus. To by bylo legitimně ospravedlnitelné, jelikož jde o potenciálně rizikovou skupinu s vysokým dopadem na společnost a veřejný pořádek v případě jejich radikalizace. Nešlo by o sledování operativní technikou zasahující do práva na soukromí (tedy odposlechy prostor či komunikace, které vždy povoluje soud v případě podezření na trestný čin), ale o prosté sledování otevřených (tedy veřejných) zdrojů, kde lze často některé projevy radikalizace zaznamenat a dané osobě následně věnovat více kapacit a pozornosti při podezření na trestný čin ve fázi přípravy. To by ovšem vyžadovalo navýšení policejních kapacit minimálně o stovky specialistů na extremismus, což by stálo několik miliard a trvalo roky.
6) Možností je dát policii rozsáhlé pravomoci při zavedení automatizovaného rozpoznávání obličejů z pouličních kamer. Tento systém funguje na pražském letišti, mohl by být rozšířen například do centra Prahy. Čistě technicky: Policie vyhlásila po útočníkovi celostátní pátrání v 13:15, on do univerzitní budovy v centru Prahy dorazil těsně před třetí. Pokud by jeho obličej hledaly všechny kamery v Praze, tak je nemalá šance, že by byl zachycen dříve a možná by to stihla policejní hlídka zastavit. Takové opatření by jistě výrazně pomohlo proti kriminalitě, jenže by šlo o obrovský plošný a téměř jistě nevratný zásah do práv populace. Chceme ho? To je zásadní společenské rozhodnutí pro další roky, nejen kvůli jednomu masovému vrahovi.
Čeká nás velmi emočně náročná veřejná debata o nastavení vyzbrojenosti civilní populace. Nežijeme ve vakuu, ale v době nejhorší evropské války od roku 1945, která se odehrává několik stovek kilometrů od našich hranic a naše armáda se správně urgentně připravuje na „dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity“. Ideálním výsledkem následujících měsíců by bylo, kdyby:
· Došlo k politickému kompromisu mezi různými konzervativnějšími a liberálnějšími skupinami, který bude vnímán jako spravedlivý a tedy udržitelný, čímž by se toto silně polarizující téma do budoucna vyřadilo z destruktivního vnitropolitického boje, který jinak významně narušuje křehkou společenskou soudržnost v náročné době mnohonásobných mezinárodních krizí
· Střelecká komunita přijala nutnost přísnějších, plošnějších a častějších psychotestů a zvýšeného policejního monitoringu pro prevenci možných budoucích masových vrahů, kteří mimo jiné slušné občany držící zbraně reputačně poškozují jako celek
· Část veřejnosti požadující plošné odzbrojení českých střelců uznala, že stát dobře regulované skupiny rozumně ozbrojených civilistů strategicky potřebuje pro svou potenciální obranu a je morálně i společensky v pořádku, že někteří bezúhonní občané chtějí zbraně vlastnit pro osobní ochranu
