Článek
Mám univerzitu, mluvím sedmi jazyky a celý život se pohybuji v hlubokých vodách historie, filozofie, sémiotiky a teorie umění. Dokážu analyzovat vývoj evropského myšlení od antiky po postmodernu. Přesto pokaždé, když vezmu do ruky ten placatý nesmysl zvaný chytrý telefon, měním se v naprostého idiota. Stojím proti němu jako proti digitální popravčí četě a cítím, jak mě ten primitivní svět jedniček a nul brutálně intelektuálně střílí do týla. Buď přijmeš náš diktát a ohneš svůj rozum, nebo tě systém prostě vymaže.
Nedávno jsem dokončila umělecký projekt. Stál mě roky života, moře srdce a akademického úsilí. Chtěla jsem ho jednoduše poslat dál a nahrát na internet. Jenže digitální svět se mnou okamžitě začal mluvit jazykem, který sice důvěrně znám z univerzity, ale v jeho podání jde o čisté, nefalšované znásilnění kultury.
Jako expertka na pravoslavné malířství vím, že ikona je posvátný, ručně malovaný obraz na dřevě s hlubokým teologickým a duchovním rozměrem. Pro současnou globální technologickou mašinerii je to ale obyčejný barevný čtvereček, na který mám tupě máčknout prstem. Sémiotická facka v přímém přenosu!
A marketingový slovník v tom zvráceném plivání do tváře historie pokračuje. Slovo příběh, narativ, který po tisíciletí formoval lidstvo od Homérovy Odyssey, se smrsklo na patnáctivteřinové blikající video na sociální síti nebo prodejní kec k pracímu prášku. Produkt už není poctivý výsledek lidské práce, ale jakýsi nehmotný digitální paskvil. Balíček už nikdo nepřevazuje provázkem, je to předplatné pochybných služeb.
Když se pokoušíte v tomto prostředí tvořit, jste v permanentní synonymické pasti. Systém po mně chce, abych si vybrala, zda chci text „Uložit“, nebo „Publikovat“. Pro akademika, který váží každé slovo, je to hluboké filozofické dilema. Co je víc? Co má jaké kontexty? Než to stihnu domyslet, nechtěně zavadím prstem o displej a – blik – práce celého života je v trapu. Korunu všemu nasazuje teror autokorekce, který mi místo slova „obecný“ svévolně a agresivně cpe do textu slovo „OPICE“ a já netuším, jak z té zoologické zahrady ven.
Ztratila jsem se v Hongkongu v čínské čtvrti. Nerozuměla jsem tam ani jedinému klikyháku, ale díky lidské logice, intuici a orientačnímu smyslu jsem byla za pět minut zpátky v nóbl britské čtvrti. Na internetu ale stojím bezradně dál. Digitální prostor nemá lidskou logiku. Má jen chladný diktát svých stvořitelů. Kdo nemá moje vzdělání, ten možná nemá problém a slepě kliká. Ale já už roky regulérně šílím.
Můj odpor k tomuto přetechnizovanému světu se přitom promítá do všeho – i do toho, jak jezdím. Vlastním Ford Focus z roku 1999. Klimatizace v něm nefunguje a když se rozjedu po pražské dlažbě, rozehraje se fascinující žesťový orchestr, protože každý plech se třese svým vlastním, jedinečným stylem. Palubní počítač byste v něm hledali marně. Odemykám ho ručně, celkem čtyřmi různými klíčky – na každé dveře mám jiný, jak se postupně musely měnit zámky. Technickou i brzdy má v naprostém pořádku, ale volant a okýnka umím dokonale ovládat jenom já. Auto má své letité vrtochy zvyklé na mou něžnou ručku baletky. Když to dostane do ruky chlap v servisu, hned tam něco urve. I tankování je rituál: musím klíč do dvířek nádrže lehce přitlačit, jemně zakvedlat… Řídit tohle auto je zkrátka řemeslné mistrovství, čistá alchymie srovnatelná s výrobou starého šampaňského podle tajných receptur.
Nedávno mě nápadník milionár vezl v Tesle na rande .Založil si ruce na prsa a jelo to samo, bez jakéhokoli řidičského umu. Žádný žesťový orchestr, jen to podivně bzučelo jako domácí lednice. Motor to nemá, prý jen nějakou baterku. A korunu tomu nasadila jakási digitální ženská z navigace, která imrvére mlela pantem a brutálním způsobem prznila naši krásnou češtinu. Když měla oznámit směr na pražskou čtvrť, zahlásila mechanickým hlasem: „Hot-kjó-fícky, první vpravo.“ Nikdy víc! Hodkovičky té užvaněné robotce prostě přes pysky nešly. Jako po prvním rande byl s milionářem kvůli jeho elektrické digitální milence konec ! Aby mi do rande žvanila nějaká ženská celou dobu co jsme v autě to je total blok na veškerou romantiku . Ke všemu když jsem navrhla abychom do restaurace v centru sjeli romantickou uličkou prostě to zakázala přesto že to bylo podle značek možné ! Svého Forda s duchem svatého Františka, který mě nenechal ve štychu ani v těch nejtěžších dobách, bych za tenhle sterilní bzučák nevyměnila. Moje auto má totiž Duši. Ne baterku a zmatenou navigaci.
Tato společnost si vytvořila nový znakový svět plný vykoštěných, zprzněných pojmů, ale já v něm odmítám dál žít. Balím kufry a z Prahy se definitivně stěhuji do Neapole.
Proč? Protože až tam dostanu hlad a budu chtít pizzu, neotevřu žádnou sterilní korporátní aplikaci s logistickým sledováním „produktu“. Prostě jen vykloním hlavu z okna a zavolám na projíždějícího poslíčka. Nemusím se dotknout displeje, nečeká mě žádné digitální ponížení. A co si budeme povídat – takový neapolský poslíček, to je sakra krasavec proti jakémukoli algoritmu. A navíc mi k té pizze ještě ze zdola z ulice s opravdovým lidským citem zazpívá. Vy si nechte svůj digitální koncentrák. Já si vybírám skutečný, hmatatelný a krásný svět.
