Článek
Všichni známe ty zažité historické termíny: žít psí život, trpět jako pes, dopadnout jako pes. Jenže svět se otočil o 180 stupňů. Podívejme se na absurdní realitu dnešní české společnosti. Překročili jsme Rubikon, kde zvířata dostávají luxusní péči, zatímco ti nejbezbrannější lidé se stávají neviditelnými.
Hned na začátek chci říct jednu věc: miluji psy, miluji zvířata, miluji kočky. To, co vidím kolem sebe, ale není o zvířatech – je to o nás. Když jedu autem za celý den Prahou, sleduji fascinující sociologický úkaz. Za jediné odpoledne uvidím klidně třicet mladých lidí nebo lidí ve středním věku, kteří jdou oddaně se svým psem na procházku. Ale víte, co za celý den neuvidím téměř vůbec? Ani jednoho dospělého nebo mladého člověka, který by šel za ruku na procházku s dítětem, nebo doprovázel starou babičku či dědečka. Nezdá se vám to divné?Kam zmizely děti a staří lidé z našich ulic?A kam zmizeli z našich myslí?
Psí salony versus neviditelní senioři
Tato deformace hodnot je nejlépe vidět v místech, která jsou chrámy naší moderní kultivované civilizace – v nákupních centrech. Projděte se kterýmkoliv z nich v Praze. V každém velkém nákupním centru dnes najdete obří supermarkety pro psy s prémiovým masem, bio doplňky a luxusními hračkami. Hned vedle nich často svítí obří výlohy obchodů s erotickým zbožím. Sex a domácí mazlíčci. To jsou priority naší doby.
Ale položme si hlubokou intelektuální otázku: Proč v žádném nákupním centru neexistuje specializovaný obchod pro seniory? Proč je v nich čím dál méně hračkářství a proč v těchto prostorech děti téměř nepotkáte? Trh přesně zrcadlí to, kam jako společnost investujeme peníze a energii. Investujeme je do věcí, které jsou jednoduché, pohodlné a přinášejí okamžité uspokojení bez hlubokých závazků.
Patnáct let mezi těmi, na které zapomínáme
Nemluvím tu z pozice teoretika odtrženého od reality. Patnáct let jsem aktivně vystupovala pro domovy seniorů jako arteterapeutka, jako baletka a jako zpěvačka. Staré lidi z celého srdce miluji. Za tu dobu jsem navštívila snad všechny domovy seniorů v Praze a ve Středočeském kraji. Hluboce obdivuji tamní zaměstnance – ta zařízení jsou často krásná, čistá a personál dělá maximum.
O to víc mě ale mrzí, jak moc na seniory jako společnost plošně a celospolečensky zapomínáme. Vždycky, když jsem odjížděla ze svého představení, plná emocí z pohledu do očí mých starých diváků, a viděla jsem na ulicích ty zástupy mladých a dospělých lidí, jak láskyplně vedou na procházku své pejsky, vzpomněla jsem si na to své zranitelné publikum za zdmi domovů. Říkala jsem si v duchu s obrovskou bolestí: Proč ti lidé nechodí na procházky s těmi seniory tak, jako chodí s těmi psy? Proč starý člověk nemá v našich očích stejnou hodnotu a nárok na čas a blízkost jako domácí mazlíček?
Kanárci v dole a zapomenutá generace
Vychovávat dítě je těžké, vyžaduje to oběti a v dnešní toxické mašinérii společnosti je to ekonomický i psychický risk. Pečovat o stárnoucí rodiče a doprovázet je podzimem života vyžaduje trpělivost a nesobeckou lásku. Zvíře je skvělé, ale je z psychologického hlediska snadné. Dává bezpodmínečnou lásku a neklade složité otázky. A tak jsme lidi v našich životech v tichosti nahradili zvířaty.
Naše děti jsou přitom jako kanárci v uhelném dole – první vycítí, že lidské vztahy kolem nich chladnou a hroutí se. Trpí úzkostmi a psychickými nemocemi více než kdykoliv v minulosti, protože cítí, že pro ně v tomto nablýskaném světě drahých aut a kravat není místo. A naši senioři zůstávají izolovaní, odříznutí od běžného cvrkotu městského života.
Myslím, že jsme jako společnost překročili pomyslný Rubikon. Je nejvyšší čas se zastavit, sundat klapky z očí a vrátit se k tomu, co nás dělá skutečně lidmi. Vraťme se k našim dětem a k našim seniorům. Protože pokud dokážeme vybudovat specializované obchody pro zvířata a pro rozkoš, ale nedokážeme se postarat o důstojnost, přítomnost a obyčejný lidský kontakt pro naše vlastní rodiny a předky, pak jsme v té kafkovské bezmoci dopadli mnohem hůř, než jen „jako pes“.
