Článek
Duchovní lenost a estetická smrt
Zastavila jsem se po deseti letech podívat dolů do Podbaby – do Grand Hotelu International, našeho slavného stalinistického věžáku. Vzpomínala jsem na to, jak to tam před deseti lety tenkrát neuvěřitelně žilo. Jako historička umění a estetička jsem se těšila na drink v ikonické travertinové věži pod rudou hvězdou. Jenže realita mě zasáhla jako facka na solar.
Vstoupila jsem dovnitř a ocitla se v naprosté, depresivní prázdnotě. Žádný živý bar, žádní hosté, žádný tep. Ani jsem si nic nedala, jen jsem vyšla na terasu a dívala se na noční Prahu. Zůstala jen monumentální, chladná schránka, ze které totálně vyprchal život. Jediné, co v celém tom obřím hotelu prokazovalo známky lidské existence a autentického života, byla ukrajinská servírka, která si živě povídala s ukrajinským recepčním. Z nich jako jediných v té budově tepala člověčina a energie. Ten zbytek? Čistá márnice polistopadového českého kapitalismu. A v tu chvíli mi to došlo. Tohle není problém jednoho hotelu v Podbabě. To je diagnóza plošné klinické smrti pražské hotelové kultury a naší vlastní duchovní lenosti.
Vítejte v Krabicově, městě šedých myší
Podívejte se dnes na Prahu. Žijeme v zemi totálního architektonického a oděvního imperialismu šedé barvy. Naše slavné město je zavaleno šedivými krabicemi všeho druhu. Máme tu šedivé krabice nových developerských čtvrtí (v čele s novým Karlínem nebo Masarykovým nádražím) bez kousku invence, které rostou jako plíseň po dešti. Když do takového bytu či office vejdete, čeká vás šedivá krabice korporátního interiéru – šedá pohovka, šedá plovoucí podlaha a bílá kuchyňská linka bez identity, protože nedejbože, aby někdo projevil vlastní vkus.
Když vyjdete na ulici, musíte uskakovat před šedivými krabicemi obřích, unifikovaných SUVček, ve kterých sedí lidé navlečení do šedivých krabic masivního outdoorového oblečení a stejných unifikovaných kecek. Všichni vypadají, jako by zrovna utekli z focení katalogu na levné pracovní oděvy, ačkoliv jedou jen na jedno předražené lattéčko. Vymazali jsme z našich životů ornament, detail, barvu a jakoukoliv snahu o individuální krásu. Říkáme tomu moderní minimalismus, ale ve skutečnosti je to jen bohapustá duchovní lenost.
A tato šeď dokonale sežrala i pražské hotely. Pamatuji si je před deseti lety, v té nádherné éře před covidem. Tehdy to v hotelech jako Hilton, Marriott nebo právě International tepalo dravým, barevným prozápadním kapitalismem. Když tyto prostory po revoluci převzal západní management, věci šlapaly jako švýcarské hodinky. Mělo to mezinárodní šmrnc, luxus a noblesu. Jenže produktivní západní manažeři nakonec byli z té naší maločeské ustrašenosti tak zhnusení, že raději zvedli kotvy. Kormidlo převzaly české ručičky s mentalitou „ušetřit, kde se dá“, korunu tomu nasadil covid a z hrdých oken do světa se z čisté duchovní lenosti staly unifikované, vyhaslé korporátní noclehárny.
Když byl stlačený pytlík jako Versailles
A teď ten největší paradox, který si jako historička umění musím dovolit vyslovit. Doba padesátých let byla politicky zrůdná, temná a krutá. Nikdo příčetný ji nemůže oslavovat, stejně jako nikdo neoslavuje Hitlera. Jenže v dějinách kultury občas funguje fascinující zákon stlačeného pytlíku. Když totalitní režim společnost brutálně zmáčkl obřím tlakem, lidský duch na druhé straně praskl a vytryskl v neuvěřitelnou tvůrčí energii a vzdorovitou touhu po radosti.
Výsledkem je, že ona zatracovaná „sorela“ (socialistický realismus) byla objektivně posledním vrcholem poctivého českého uměleckého řemesla a duchovní nelenosti. Proti dnešní korporátní šedi působí tehdejší budovy jako rokoko ve Versailles! Mrakodrap International v Podbabě se stavěl s neomezeným rozpočtem a špičkoví čeští mistři – architekti, skláři a štukatéři – do něj vložili absolutní maximum. Najdete tam luxusní travertinové obklady, monumentální křišťálové lustry, mozaiky Maxe Švabinského. Každá klika u dveří měla duši.
A neplatilo to jen pro hotely. Raná sorela v Dejvicích či jinde dodnes nabízí ty nejlepší byty pro normální lidi v Praze – vysoké stropy, cihlové zdi a velkorysé zelené vnitrobloky s lidským měřítkem. Když v té době filmoval Otakar Vávra trilogii o Janu Husovi se Zdeňkem Štěpánkem, kostýmy byly šité z poctivých historických látek a hudbu skládali mistři jako Jan Hanuš nebo Petr Eben. I ty pohádky z 50. let, jako Pyšná princezna, byly výtvarně tak dokonalé, že se z nich dodnes točí hlava.
Tento efekt „kreativity za mřížemi“ ostatně fungoval i v Sovětském svazu – stalinismus byl zrůdný, ale lidé jako Dmitrij Šostakovič nebo Aram Chačaturjan či Sergej Prokofjev a Plisetska tvořili pod neustálým strachem z gulagu symfonie a balet s děsivou, geniální hloubkou. Jediné místo, kde se utlačovaná duše mohla legálně vyřádit, byla čistá forma – proto má moskevské metro z drahého mramoru nebo ruský balet dodnes nepřekonanou řemeslnou úroveň. Ti lidé byli terorizováni, ale odmítli duchovně zlenivět.
Stoletý motor, který jsme vyměnili za eurofondy
Odkud se ta síla u nás vlastně vzala? Ona to totiž nebyla žádná sovětská importovaná kultura. Byl to výsledek obrovského historického oblouku, který v Čechách stoupal už od počátku 19. století. Jakmile se uvolnilo nevolnictví, přišla čerstvá krev z venkova, vyrostli vlastenci, čeští podnikatelé a postavili se architektonické zázraky typu Karlína, Žižkova, Národního divadla a Národního muzea. První republika v téhle setrvačnosti pokračovala – byť moderna už byla prvním krokem zpět k odlidštění prostoru. Druhá světová válka vývoj na chvíli zmrazila, aby po ní všechno to nahromaděné staleté řemeslo vybuchlo právě v padesátých letech.
Jenže pak přišel rok 1968, nekritická inspirace Západem a Češi poprvé fatálně zlenivěli. Napojili se na západní konzumní minimalismus, normalizace to následně celé morálně i esteticky skrouhla do panelákové unifikace, a od roku 1989 se na ten slavný Západ lidi pověsili duchovně už úplně. Dnes se v Praze v podstatě jen legálně tunelují evropské fondy, na které se pak po večerech u piva nadává, a společnost se utápí v permanentní stěžovatelské depresi a cynismu. Máme absolutní svobodu, ale dobrovolně žijeme v šedých krabicích a jezdíme v šedých autech, protože vymyslet nebo vytvořit cokoliv osobitého vyžaduje duchovní námahu. A tu my už odmítáme investovat.
Předpeklí českého Lehman Brothers a tanec s drakem
Nemylme se, tato líná hra s prázdnotou nemůže fungovat věčně. Současný developerský a hotelový byznys v Praze je jen uměle nafouknutá bublina dotačních tunelů a praček na špinavé peníze. Bezohledně sázejí nesmyslně naddimenzované šedé krabice, které zejí prázdnotou, a přitom cynicky ničí městskou přírodu a cennou historickou architekturu 19. století, která není dostatečně chráněná památkáři. Celá dnešní Praha stojí na hliněných nohách, vyklizuje zbytky své autentické identity a luxuje podstatu. Jednoho dne tato falešná hra praskne a sesype se to celé jako domeček z karet – bude to náš vlastní, stoprocentní moment Lehman Brothers.
Cizinci totiž nejsou slepí. Celý Západ už Prahu po pádu železné opony viděl. Exotika vyprchala a dnes turisté ani bussinesmané západu nemají jediný důvod tady utrácet peníze za předražený amatérismus a vyhaslé hotelové márnice. Proč by to dělali, když mohou jet do Vídně, nebo do dnes neuvěřitelně tepající Budapešti a dynamické Varšavy? Pokud jim Praha nenabídne skutečnou úroveň a život, jednoduše sem přestanou jezdit úplně.
A co udělá naše unavená, dotačně vyprázdněná elita pak? Zde nastupuje ten nejděsivější, vysoce realistický scénář, který už dnes politici a lobbisté potají rozjíždějí. Když vyschne Západ, pokusí se z čisté lenosti přisát na Východ a pošilhávají po Pekingu. Myslí si, že čínského draka přechytračí. Jenže s prominutím – houby s octem! Je to naprosto stejné jako po druhé světové válce, kdy si naivní čeští chytráci mysleli, že přelstí Stalina a Sovětský svaz. Skončilo to tím, že nás totalitní Východ přejel tankem. Čína hraje podle sakra jiných, drsných a cynických pravidel. Tyto novodobé chameleony spolkne jako malinu, ekonomicky nás zluxuje a místní elity spláčou nad výdělkem.
Zrazená generace Z: Konec mezigeneračního tunelu
To vůbec nejděsivější na celém příběhu je ale zrada vlastních dětí národa. Část parazitické generace Husákových dětí mentálně vyrostla na zvráceném komunistickém heslu „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“. S touto mentalitou po roce 1989 privatizovali, budovali dravý kapitalismus a žili v iluzi, že musí „urvat co nejvíc“, aby zajistili své nejbližší. Jenže na své děti a vnuky zapomněli, luxovali jen pro sebe!
Výsledek? Celou tuhle zemi pod zadkem opakovaně vysáli nejdřív za socialismu, pak pod rouškou privatizace , pak pod rouškou kapitalismu i globalismu a nyní žijí u dotací EU a státních zbytečných mega zakázek a praní peněz bůhví odkud. Prahu zdevastovali plechem a vyluxovali tak dokonale, že svým vlastním dětem z generace Z dnes nemají materiálně ani duchovně co předat. Zbyly pro ně jen nedostupné byty, zničený Karlín a jiné věci v Praze, obchodní centra a velkosklady které zejí prázdnotou a unifikovaná šeď Krabicova a předlužená schránka, kterou se jejich rodiče teď navíc pokoušejí zapsat do područí Číny.
Povinnost pravdy: Oslava vězňů, nikoli bachařů
Jako estetik, etik a historik musím být spravedlivá. Nemohu a nesmím kvůli zrůdnosti tehdejších vládců v padesátých letech a zvrácenosti jejich ideologie pohřbít to, co ti krásní a talentovaní lidé v tom tehdejším společenském vězení dokázali vytvořit. Naopak, mým úkolem je ukázat pravdu a říct: „Podívejte se, jak tito lidé pod obrovským tlakem hrdinně tvořili krásu, hudbu, knihy a architekturu, aby si zachovali lidskou důstojnost.“
A pak je tu to druhé, drsnější zrcadlo, které musíme nastavit naší současnosti. Vy dnes máte všechno. Máme svobodu, o které se generaci padesátých let ani nezdálo, a absolutní materiální dostatek. Jenže místo tvorby jen pasivně visíte kolektivnímu Západu na krku, berete unifikované šedivé krabice a ještě si neustále stěžujete. Vaše permanentní post-covidové deprese a cynismus nepramení z nedostatku možností, ale z čisté osobní a duchovní lenosti.
Vyměnili jsme stoletý motor národní tvořivosti za bezduché čerpání eurofondů a korporátní šeď. Vystupme konečně z té šedé skluzavky. Svoboda totiž není omluvenkou pro vizuální a duchovní barbarství. Je to závazek tvořit svět, na který se bude dát dívat. To je prostě holej fakt. Tečka.
