Článek
Když mravenci zapomenou na humor: Proč dnešní Praha vizuálně i psychicky předbíhá dějiny
Znalci historie vědí, že velké civilizační zlomy se málokdy přihlásí s fanfárami. Mnohem častěji o sobě dávají vědět plíživě, skrze proměnu každodenních detailů, nad kterými většina mávne rukou. Jako estetička a historička umění jsem zvyklá číst svět kolem sebe jako otevřenou knihu vizuálních kódů. A to, co v posledních letech – a zejména po přelomovém roce 2020 – čtu v ulicích Prahy, mě nevede k optimismu. Naopak. Pokud bychom naši současnou městskou realitu podrobili přísné historicko-etologické analýze, musíme si přiznat fascinující, a zároveň mrazivý fakt: naše společnost vykazuje symptomy, které v dějinách vždy předcházely strukturálním kolapsům.
Pojďme se na to podívat bez krutosti, s lehkým nadhledem, ale s naléhavostí vztyčeného varovného prstu. Protože pokud máme jako součást kolektivního Západu prosperovat a chránit naše demokratické hodnoty, musíme nejprve diagnostikovat selhání našeho vlastního společenského metabolismu.
Vizuální anhedonie aneb Když letní Praha ztratí libido
Připomeňme osmdesátá léta, která máme doložena ve videích. Navzdory šedi totalitního útlaku a nedostatku na pultech obchodů vykazovala tehdejší společnost neuvěřitelný estetický odboj. Ženy si sháněly střihy ze západní Burdy, štrikovaly, kombinovaly a ulice Prahy paradoxně hýřily barvami a tvořivostí. Lidé tehdy mentálně zbourali železnou oponu a přijali západní styl dávno předtím, než padl samotný režim.
A střih do současnosti. Žijeme v absolutní hojnosti, kliknutím na Amazonu si můžeme pořídit jakýkoliv oděv z druhého konce planety, a přesto ne jen v chladném počasí ale i letní Praha při teplotách kolem třiceti stupňů připomíná monochromatický sjezd mátoh. Lidé se plouží ulicemi v unifikovaných šedých, černých a béžových úborech, s charakteristicky schrbenými zády. V psychologii se tomuto jevu říká mimetismus – podvědomá snaha organismu splynout s betonem, nevyčnívat a schovat se do vizuální ulity. Společnost dobrovolně kapitulovala na radost z formy a barvy, což je prvním znakem ztráty životní vitality (libida) celého superorganismu.
„Přehlídka tanků Čínské lidové armády“ v zářijovém slunci
Každé září, když opadne vlna letních chalupářských úprků, zaplní pražské ulice nová vlna automobilů. Pohled na ně však nyní nenabízí ladnost civilního designu, ale regulérní přehlídku těžké vojenské techniky. Dominance obřích SUV a off-roadů v nemetalických, industriálních odstínech šedi vytváří dojem, že městem projíždí tanková divize.
Z hlediska sociální psychologie nejde o módu. Jde o hmatatelný projev pretraumatizačního stresového syndromu. V atmosféře permanentního tlaku, hybridních hrozeb a válečného napětí za humny si lidé podvědomě nekupují dopravní prostředek, ale obrněný transportér. Potřebují se obklopit masou plechu, aby se cítili bezpečně před okolním světem, který apriori vnímají jako nepřátelský.
Logika mraveniště, které požírá samo sebe
Člověk je od přírody evolučně nastaven jako ultra-sociální tvor. Fungujeme na principu superorganismu – podobně jako mravenci nebo včely. Naše biologie, včetně zrcadlových neuronů, je naprogramována pro spolupráci, komunikaci tváří v tvář a sdílení teritoria. Pokud mravenec zůstane izolován nebo pokud buňky v těle přeruší vzájemnou chemickou výměnu informací, systém kolabuje.
V Praze dnes vidíme mutaci tohoto biologického programu. Lidé zalezlí ve svých betonových a plechových schránkách přetavili vnitřní úzkost do permanentní mikro-agrese vůči vlastnímu druhu. Vidíme to v chronickém najíždění na kufr auta na silnicích (tailgating), vidíme to v úzkostném stádovém „lepení se“ tělo na tělo ve frontách u pokladen, kde zcela zkolaboval respekt k přirozené padesáticentimetrové osobní zóně. Místo toho, aby lidský superorganismus v době tlaku aktivoval vnitřní solidaritu, začal produkovat autoimunitní onemocnění – buňky napadají buňky vlastního těla. Dokonce i citlivé biometrické indikátory města, jako jsou labutě a rackové, tento toxický vibrační a akustický smog vycítily a z centra Prahy tiše již před rokem navždy zmizely. Lidem to však, lapeným ve vlastní neviditelnosti, zůstalo zcela lhostejné.
Historické precedenty: Od Aztéků k Pompejím
Tento stav společenské anomie, kdy společenství popírá své vlastní mechanismy přežití, není v dějinách planety unikátem, ale spíše železným zákonem kolapsu.
• Aztékové v pozdní fázi své říše, paralyzovaní environmentálním a společenským stresem, nenašli konstruktivní řešení, ale zreagovali extrémní eskalací ritualizované autoagrese a masových poprav na pyramidách.
• Pozdní Řím a Pompeje před svým pádem vykázaly totální komodifikaci a banalizaci intimity – přesun posvátných lidských vazeb do profánního vizuálního smogu a prodeje náhražek, což fascinujícím způsobem zrcadlí dnešní pražskou realitu, kde plastové erotické pomůcky leží v regálech večerek v každé druhé ulici hned vedle dětských hraček a svíček.
• Keltové před expanzí Říma, podlehli pretraumatickému strachu z blížícího se konce svého světa a drasticky navýšili počet lidských obětí ve snaze zvrátit nevyhnutelné.
Pokaždé, když lidské mraveniště ztratilo schopnost vnitřní seberegulace, reciprocity a úcty k řádu, nastoupil kolaps. U nás se tato patologie navíc projevuje hlubokou institucionální exkluzí seniorů. Tradiční „funkce babiček a dědečků“, kdy starší členové tlupy zajišťovali přenos kulturního kódu a sociální stability na mláďata, byla nahrazena plošným odklízením seniorů do izolovaných totálních institucí, zatímco uvolněné místo v mezigeneračním metabolismu střední generace kompenzuje substituční socializací s domácími mazlíčky což vidíme třeba nákupních centrech, kde jsou luxusní obchody pro psy ale proč ne pro seniory?
Závěr: Kde zůstala lidskost a humor?
Největším vědeckým a historickým faktem této transformace je však kompletní popření českého národního charakteru. Po celých tisíc let byla česká identita definována sice plebejsky a skepticky, ale vždy bazálně mírumilovně, s obrovským smyslem pro tvořivost, sounáležitost a specifický, spojující humor. Dokonce i za nejtemnější normalizace byl humor štítem, který lidi stmeloval a čistil společenský metabolismus. Za druhé světové války byla eskalace vlastenectví v odboji, v padesátých letech v kulturním odboji skrytém v tvořivém umění. Za normalizace Češi tvořili na chalupách. Teď ale česká společnost došla „vlastního požírání“ určité metastáze rakoviny národního biologického a estetického společenského charakteru, kdy autogenocidně vykazuje destruktivní autoagresi sama k sobě. Přesně na stejném principu jako kdysi ikové, aztékové či Keltové. Ostatně masové vraždění vlastních lidí /křesťanů/ před koncem říše římské je stejný princip mraveniště které požírá samo sebe.
Kam zmizel Švejk?
Dnes jako by se z českého prostoru smysl pro humor vytratil. Nahradila ho chronická rigidita, pasivní agrese, či verbální agrese, cynismus (vnějškově demonstrovaný masovým tetováním jako brněním) a kult surové síly (MMA). Společnost se mentálně militarizovala a chová se, jako by zde už dva roky zuřila skutečná válka. Tato válka tu ale skutečně zuří. Je to válka psychologická občanů navzájem. Agrese a její nárůst je doložen statisticky policii a to právě v rovině pouliční, slovní a domácí agrese. O 25 procent. Nárůst psychických chorob 30 procent. Češi byli vždy tvořiví, společenští a měli smysl pro humor. To je doložený fakt po 1000 let. Ano byli baculatí, pohodlní, zbabělí, lokajové atd… Ale opravdu nikdy neztratili svou slovanskou českou dobromyslnost až poledních pár let . A to je opravdu předzvěstí velkého krachu. Ano žijeme v hybridní válce to přoznává i NATO ale neměli by Češi sami sebe likvidovat dříve, než útočník vůbec dorazí. Neměli by žít jak ve válce jeden proti druhému a sami sobě jen proto, že kdesi na východě řinčí zbraně.
Nemaluj čerta na zeď
Tento text je bohužel fatální faktické analytické zrcadlo a každý komu zbyla kapka sebereflexe mi dá za pravdu. Jako součást kolektivního Západu musíme pochopit, že skutečná obranyschopnost nezačíná nákupem těžších SUV nebo potažením kůže inkoustem v tetování ani vulgarizací mluvy a nenávisti k radosti a veselí. Začíná obnovou schopnosti usmát se na ulici, popřát sousedovi dobrý den, vrátit starou generaci zpět do struktury našich životů a odložit pretraumatický strach zítřka ve prospěch kultivace dnešní noblesy a lidskosti. Pokud na tyto biologické a kulturní principy přežití rezignujeme, zbouráme své mraveniště sami zevnitř, dlouho předtím, než k našim hranicím dorazí jakákoliv reálná hrozba. A kde k tomu vzít inspiraci? Stačí se podívat jak Češi ještě před 150 lety zpívali ve sborech, kostelích, hospodách. Slavili posvícení, zdravili se. Rodiny žily pospolu mezigeneračně. Náměstí a návsi byly plné života. Fungovali ochotnická divadla, spolky všeho druhu i sousedská pomoc. Vsi žily jako jedna velká rodina, stejně tak městečka a městské čtvrti. Ano jsme v metastázi společenské autoimunitní destrukce. Pokud Češi nehodí zpátečku mohou si tou vnitřní „válkou“ brzo přivolat tu skutečnou. Předkové by řekli “ nemaluj čerta na zeď, nebo se ti objeví!
Ať
