Článek
Skřítek Scarpetta, hněv bohyně Ceres a seismologický chlebový rituál
Pokud si myslíte, že v luxusních restauracích na neapolském lungomare, hned pod okny noblesního hotelu Excelsior, vládne upjaté severské dekorum, jste na omylu. Nad každým talířem s lžící lávového rajčatového magmatu totiž bdí skřítek Scarpetta. Tento malý, elegantní rarášek nosí na nohou miniaturní, dokonale vyleštěné botky přímo od mistra ševce z Via Chiaia, v kapse má neustále patku čerstvého, křupavého chleba a v popisu práce má tu nejvyšší gastro-morálku: absolutní zákaz plýtvání jídlem.
V našem pražském digitálním koncentrátu šedi, kde lidé zalezlí v obřích elektrických SUV panikaří, když si pokapou značkové tričko polévkou, se jídlo vyhazuje s nevídanou lehkostí. Moderní technokratický člověk si nakoupí biopotraviny přes aplikace, v drahé restauraci půlku nechá na talíři, protože mu hodinky určí limit sacharidů, a hodinky mu u toho mechanicky počítají kroky. Je to sterilní, unifikovaný a dokonale upjatý svět bez kapky spontánnosti a úcty k zemi.
Jenže v Neapoli má tohle „leštění talíře“ ten nejhlubší, posvátný rozměr. Italové odnepaměti praktikují rituál zvaný „fare la scarpetta“ – tedy „udělat botičku“. Vezmete kousek chleba, chytíte ho mezi prsty jako malou botku a vytřete s ním talíř po těstovinách tak dokonale, že se leskne jako čisté zrcadlo. A dělají to všichni. Je úplně jedno, jestli je to chudý student v zapadlé uličce, nebo multimilionář v té nejdražší restauraci. Proč? Protože vyhodit omáčku či jídlo z talíře je v Neapoli hřích proti lidskosti, proti kuchaři a proti samotné zemi i bohům o bráchovi Vesuvu nemluvě.
Má to totiž svůj prastarý, mýtický a morální princip. Celá Neapolská nížina je neuvěřitelně úrodná díky sopečnému popelu. Starověká bohyně úrody Ceres dává lidstvu skrze tato lávová pole ten nejúžasnější dar – pšenici na chléb a ta nejsladší, šťavnatá rajčata.
Neapolští skřítci moc dobře vědí, že když nějaký nafoukaný severský turista nedojí talíř a vyhodit to posvátné jídlo zpátky na zem, hluboce tím bohyni Ceres urazí. A uražená Ceres neváhá ani vteřinu: okamžitě běží žalovat svému horkokrevnému bratru Vesuvu. Žaluje mu, že lidé na zemi ztratili lidskost, humanismus a úctu k jejím darům. Vesuv v tu vteřinu strašlivě vybublá ve svém magmatickém srdci, začne dýmat vzteky, a hrozí, že celé nebe zasype žhavým popelem, aby žádné letadlo nemohlo přistát. Vytírání talíře chlebem je tedy v Neapoli tou nejvyšší duchovní a seismologickou obranou před apokalypsou. Neapolitánci čistí talíře prostě proto, aby vulkána v klidu!
Jak neapolský skřítek Davidino stvořil Michelangelova Davida
Když se řekne Michelangelův David, pozitivistická věda a upjatí teoretici v oblecích okamžitě začnou omdlévat nad pětimetrovou monumentální majestátností, chladným mramorem a božskou anatomií Florentské republiky. Jenže v rámci přísně strukturální skřítkologie musíme jít pod slupku. A tam, vážení čtenáři, nenajdete žádný chladný severský řád. Najdete tam svlečeného, drzého neapolského skřítka Folletta Davidina agenta ostré bojové skřítčí formace bráchy Vesuvu, který musel zachránit samotného Michelangela před totálním tvůrčím vyhořením.
Michelangelo Buonarroti byl totiž v té době strašný mračoun. Chodil po Florencii, mračil se na přísné architektonické plány, mračil se na bloky mramoru a byl k uzoufání z toho, že pořád neví, jak zhmotnit ten pravý, živoucí humanismus. Pořád mu z toho lezly jenom upjaté, rigidní stavby bez duše. Do toho mu navíc věčně nutili vzor Leonarda da Vinci, který měl taky ten svůj slavný severní řád, a pro samou geometrii tehdy propadl megalomanství a konstruoval šílené obří zbraně – gigantické kuše, pojízdné tanky a mechanická monstra, kterými chtěl prostě demonstrovat sílu lidství brutální technikou.
A tehdy do Michelangelovy dílny vtrhl malý neapolský skřítek, specialista na asymetrické sabotáže. Byl schovaný v krabici se sochařskými dláty, které dorazily čerstvě z Neapole. Neapolský virus chaosu tak dorazil přímo i sem. Skřítek se vztekle podíval na ty upjaté náčrty, chytil se za hlavu a spustil ten svůj neapolský živelný kód:
„Gennarino santissimo! Per cara tua sanque! Michelino! Co to tady u všech Vesuvů patláš za byrokratické nesmysly? A hlavně zapomeň na ty Leonardovy šílené mašiny! Copak jsi úplně oslepl z toho toskánského slunce? Tyhle obří železné zbraně, co vymýšlí Leonardo, vůbec nemají sílu vulkánů! Na to se ti i každej poslední neapolskej sirotek vysměje! Proti totalitnímu zlu a mašinerii nějakého Goliáše nemůžeš jít v brnění a s tankem. Musíš udělat skřítka Davida svlečeného ze všeho lidského harampádí jen tak jak když my lezeme o svátku svatého Tomatina do očistné koupele do ischijskych horkých pramenů vyhřátých Vesuvem! Bez uniforem, módy, bez hodností, bez statusů z lidské říše – jenom čisté, ryzí, odhalené lidské srdce a odvaha!“
Skřítek vytáhl z kapsičky malý prak, odhodil šaty a začal bojovně zaměřovat pohled pod rozcuchaným účesem. Michelangelo jenom vykřikl: „U Sixtinské Madonny, to je ono!“ a začal skicovat.
A skřítek pokračoval: „Náš obyčejný, poctivej skřítkovskej prak! Žádná těžká zbroj. To musí bejt prostě jedna rychlá, tvořivá, chaotická rána na první dobrou přímo na tu jeho totalitní kebuli každého Goliáše! A hotovo! Vtip a moment překvapení, to je ta naše zbraň!“
Michelangelo původně tu sochu dělal malinkou, v přirozené, drobné velikosti přesně podle Folletta Davidina. Jenže pak do dílny vtrhli florenští zadavatelé – ta klasická byrokratická komise plná tabulek, čísel a úředníků – a ti začali hystericky křičet, že to je moc malé, že státní zakázka vyžaduje monumentální politickou sílu, a donutili ho ten mramor vytáhnout do pěti metrů.
Vnější majestátnost Davida je tak sice ústupek rigidnímu řádu zadavatelů, ale to podstatné uvnitř, ten odhodlaný pohled skřítka se srdcem z bublajícího magmatu bráchy Vesuva, připraveného zasadit první dobrou na kebuli, to zůstalo čistým, nesmrtelným triumfem celosvětového humanismu dodnes.
Jak neapolský skřítek Scherzino zachránil Josepha Haydna a vytvořil celé evoluci symfonii
Když se v hodinách hudební výchovy nebo na akademických přednáškách mluví o Josephu Haydnovi, pozitivistická věda ho líčí jako upjatého, spokojeného pána s parukou, který v naprostém klidu komponoval stovky symfonií pro knížete Esterházyho. Jenže v přísně střeženém kódu skřítkologie musíme nahlédnout do té nejtemnější noci lidské duše, abychom pochopili, kde se v tomto géniovi vzal ten nehasnoucí oheň lidskosti, radosti a vtipu. Skutečná pravda je totiž tak srdceryvná, že by rozplakala i ten nejtvrdší kus mramoru.
Představte si Štědrý večer ve Vídni. Kolem chrámu svatého Štěpána se snáší chladný, mrazivý severský sníh a rigidní germánský řád slaví Vánoce. Všude svítí okna, měšťané v drahých kožiších spěchají domů s náručemi plnými dárků, voní purpura a line se smích. A na schodech toho obrovského, temného chrámu sedí na svém pouzdře od houslí malý, opuštěný kluk. Joseph alias Peppi. V té strašlivé zimě se třese po celém těle a po poďobané tváři se mu valí horké slzy, které mu okamžitě namrzají na kůži.
Peppi neměl nikoho. Byl to chudý sirotek, kterého vyhnali z domova už v šesti letech. Aby toho nebylo málo, v dětství prodělal pravé neštovice. Ty mu zanechaly hluboké, ošklivé jizvy po celém obličeji a znetvořily mu nos. Všichni se mu posmívali. Děti na něj ukazovaly prstem, dospělí se odvraceli a on se za svou vizáž tak strašlivě styděl, že se utíkal ke svým starým houslím vyrobeným v Neapoli.
A korunu tomu všemu nasadil fakt, že ho zrovna ten den vyhodili ze sboru při katedrále svatého Štěpána, kde do té doby aspoň dostával kousek suchého chleba a měl kde spát. A proč ho vyhodili? Protože v něm už tehdy bublal ten nezkrotný, tvořivý lidský duch! Nedokázal snášet ten upjatý, rigidní dril církevního řádu a pořád musel dělat nějaké legrácky, aby do té nudy vnesl trochu života. Vrcholem bylo, když nůžkami potají ustřihl cop svému sborovému kolegovi přímo během zkoušky. Rigidní mašinerie systému neměla pro humor pochopení – kněz, který sbor dirigoval, chlapce plácl taktovkou přes prsty a s ledovým chladem ho vyhodil na mráz. Než za ním zabouchl těžké dveře, křičel na něj, že ho nejenom žádní lidé nikdy nepřijmou, ale že ho zavrhne i sám Bůh. Tvrdil mu, že skončí v pekle, protože hluboko pod zemí je jen žhavé, strašlivé magma – a to je věčné zatracení pro každého, kdo narušuje svatý řád.
Chlapec plakal zoufalstvím na ledových schodech. Objímal své staré pouzdro na housle, které bylo kdysi vyrobené přímo v Neapoli stejně jako housle, které byly teď jediná jeho rodina i majetek, a vzlykal do mrazivé noci: „Já nemám nic. Nikoho na světě. Jsem nemocný, chudý, mám poďobanou tvář, vyhodili mě, protože jsem chtěl lidi jen rozesmát… Kněz říkal, že mě ani Bůh nepřijme a že skončím ve žhavém magmatu v pekle… Co mám dělat?“ Mluvil už s pouzdrem na housle jako s živou bytostí…
V tu vteřinu, kdy se jeho horká slza dotkla zamrzlého kování neapolského pouzdra, se stalo něco magického. Víko houslí zničehonic samo od sebe odskočilo a zevnitř, přímo z té dřevěné rezonanční temnoty, vyskočil malý, mrňavý, hyperaktivní neapolský skřítek Folletto Scherzino. Kolem něj okamžitě zavoněla rajčatová omáčka, bazalka a horké, konejšivé teplo. Skřítek se podíval na zmrzlou, upjatou Vídeň, divoce zamával rukama, vykulil své velké černé oči s řasami černými od ztuhlé lávy Vesuvu a vzteky bez sebe se rozeřval tím nejžhavějším neapolským temperamentem:
„Gennarino santissimo per carita di tua sanque, kluku nešťastná! Co tady na těch chladných schodech posloucháš za severské dogmatické bláboly totalissimi? Jakýpak kněz? Jaképak peklo? Ti germánští byrokrati v sutanách s těma jejich tabulkama vůbec nechápou, co je to skutečný Bůh, láska a život! Žádné zlé peklo pod zemí není! Naopak – tam dole pulzuje velké, tvořivé a horké magma našeho hodného bráchy Vesuvu! To magma je čistá životní energie a teplo! Vyhodili tě z chladného chrámu za legrácky? No to je to nejlepší zpráva! Když tě nechtějí oni, my tě do toho jejich v uvozovkách ‚pekla‘, ale ve skutečnosti magmatického ráje, okamžitě bereme mezi sebe. Podepiš tady krví, že se staneš součástí naší skřítčí armády chaosu a humanismu! Budeš náš jedinej lidskej skřítek v celé střední Evropě. My ti dáme takovou tvořivou sílu, že se z toho celá ta upjatá Vídeň posadí na zadek. Ale musíš slíbit, že budeš do konce života dodržovat naše pravidla: kdykoliv tě ten rigidní řád a systém začnou sešněrovávat, musíš tam prásknout nějakou naši skřítkovskou srandičku! Musíš v lidech probouzet srdce skrze moment překvapení!“
Joseph, napůl zmrzlý a napůl omámený tím neapolským teplem, s úlevou podepsal.
A od té vteřiny se zrodil otec symfonie, Joseph Haydn, jakého svět doposud neviděl. Všechny ty jeho jizvy v obličeji najednou ztratily váhu, protože uvnitř něj tlouklo to nejžhavější, vesuviánské srdce. To proto byl po zbytek života tak neuvěřitelně laskavý, veselý a plný optimismu. Když ho později kníže Esterházy zavřel do přísného dvorského řádu v Eisenstadtu, Haydn ten tlak snášel s lehkostí božského agenta. Plnil totiž svou neapolskou smlouvu!
Když napsal Symfonii s úderem kotlů, udělal to proto, aby ty rigidní, nudící se šlechtice probral z letargie přesně tak, jako ho tenkrát probral skřítek. A když stvořil Symfonii na odchodnou, kde muzikanti jeden po druhém zhasínají svíčky a odcházejí, byl to ten nejkrásnější, humánní odboj skřítčí armády proti zlému řádu vrchnosti. Joseph Haydn sice nosil vídeňskou paruku, ale pod ní mu až do poslední vteřiny pulzoval posvátný neapolský chaos, radost a ryzí humanismus z hlubin Vesuvu.
Tak se stalo, že od dob Josepha Haydna se každá rychlá, živá a vesele žertovná část hudební skladby označuje termínem scherzo. Upjatá akademická věda si dodnes myslí, že jde o běžný italský výraz, ale pravda je mnohem hlubší. Tento název dal do svých partitur jako úplně první sám Haydn, aby věrně dodržel svou neapolskou, vesuviánskou smlouvu. A protože se stal uznávaným otcem symfonie, všichni ostatní světoví skladatelé ho pak už jen slepě napodobovali. Jako jediná skřítkoložka na světě vám tak mohu odhalit, že pokaždé, když dnes v koncertní síni slyšíte dynamické scherzo, zní v něm věčný kód malého žhavého Folletta Scherzina, který na zasněžených vídeňských schodech skrze jednoho sirotka naučil celou evropskou hudbu konečně se smát.
