Hlavní obsah

Euroobčanka 1: Naši unavenou duši zachrání bílá holubička a černá kočka

Foto: Bianca Larum na autorský scénář autora ilustraci vytvořila AI Google

Na Evropu se valí mraky z východu a i někteří vlastní spojenci ji zdá se trochu opouští. Obraťme se k archetypům ktere nás euroobčany spojují celou historii. Černá kočka a holubička nás povedou.

Úvodní díl nového cyklu Euroobčanka – zápisků profesionální rebelky a disciplinované anarchistky, která nemá v kapse jen českou občanku, ale drží v ruce i tu imaginární euroobčanku.

Článek


Jin a jang po evropsku: Proč naši unavenou duši zachrání bílá holubička a černá kočka

Zatímco se kolem nás otřásají staré jistoty, hledáme spásu ve východním jin a jang. Přitom máme svůj vlastní, tisíciletími prověřený klíč k rovnováze a odolnosti přímo na evropském dvorku: bílou holubičku a černou kočku.

Evropa se dnes cítí trochu jako po ledové sprše, a upřímně řečeno – není divu. Když se světoví lídři scházejí za zavřenými dveřmi a doložitelného válečného agresora s úsměvem nazývají přítelem, zatímco se staré jistoty otřásají v základech, průměrnému Evropanovi stoupá krevní tlak. Ještě nedávno jsme s oblibou mluvili o „kolektivním Západu“, jenže při pohledu na to, jak některé zámořské kroky podrazily evropskou důvěru, dává dnes mnohem větší smysl mluvit prostě a jasně o Evropě. O našem společném domově, který teď nepotřebuje další dávku cynického nadávání, ale poctivou psychickou oporu, nadhled a návrat k vlastní identitě.

V dobách hlubokého míru je zdravá kritika Evropské unie nejen v pořádku, ale přímo nutná – je to koneckonců náš základní demokratický sport. Jenže když se nám obrazně řečeno začínají třást židle pod zadkem a z východu se valí tlak, který se snaží náš společný dům rozložit zvenčí i zevnitř, mění se pravidla hry. Nemůžete přece křičet na někoho, kdo zrovna prožívá těžký šok a psychické vyčerpání. Jako psycholožka, etička, historička umění a baletka v jedné osobě mám v takové chvíli jedinou profesní i lidskou povinnost: podat unavené Evropě zrcadlo s laskavostí, humorem a arteterapeutickým pohlazením.

Možná je to i tím, že pojem „euroobčan“ pro mě nikdy nebyl prázdnou frází z bruselských brožur, ale rodinnou kronikou. Můj pradědeček byl vídeňský hudební vědec, moje prababička neapolská herečka a šlechtična. Ačkoli už oba zakotvili v Praze, kde jsem se narodila a vyrostla, celý život v sobě nosím tohle přirozené středoevropské i středomořské propojení. A právě proto se dnes z Prahy znovu vydávám na jih, do Neapole – nejen za sluncem, ale také proto, abych jako intelektuálka a umělkyně přiložila ruku k dílu tam, kde to umím nejlépe: u posilování evropské psychické odolnosti a kulturní paměti.

Jarmareční divadlo a tíha civilizace

Kdybychom se na dnešní mezinárodní scénu podívali s lehkým nadhledem a špetkou loutkového humoru, připomíná občas staré jarmareční divadlo. Kašpárek s Drakem se v něm hlučně kočkují o osud světa, poplácávají se po zádech a Evropu přitom nechávají stát v koutě jako slušně vychovanou dámu, která se nestačí divit, kam se poděla elementární pravidla slušnosti.
Ten tlak na evropskou psychiku ale nepřichází jen zvenčí. Evropa totiž v jistém smyslu nese na bedrech tíhu civilizačního vývoje celé planety. Abychom si rozuměli – nejde o žádnou povýšenou pýchu, ale o prostý historický fakt. Z evropských univerzit, filozofie, práva a umění se vyvinul většinový civilizační kód dnešního světa. A s tím souvisí náš podvědomý, někdy až sebezničující pocit odpovědnosti. Máme pocit, že právě my v Evropě musíme pořád dokola bádat, co je ten správný humanismus, co je ta pravá demokracie a co je skutečné umění – a že za tyto hodnoty musíme nést hlavní tíhu, protože jsme je před staletími zrodili.

Tahle permanentní zodpovědnost za celý svět nás ale psychicky vyčerpává. Není proto divu, že unavený Evropan posledních třicet let utíká hledat úlevu jinam – do Himálají, na Maledivy, do šamanismu nebo do indické jógy. Hledáme zdroje u kultur, které nejsou zatížené naším složitým intelektuálním vývojem. Jóga je bezesporu skvělá, ale pro Evropana se jejím hlavním symbolem stala tak trochu nová „pohanská modla“: východní černobílý kruh jin a jang.

Jenže je tu jeden háček. Náš evropský kulturní a genetický kód je vývojem nastavený jinak. Východní jin a jang pro nás často zůstává jen vnějším ilustračním vzorem, který si natiskneme na závěsy, svíčky a krabičky s vonnými tyčinkami, ale do hloubky naší evropské duše nedosáhne.
Přitom máme vlastní, mnohem živější a roztomilejší ekvivalent. Máme ho kolem sebe na fasádách domů, v katedrálách, v pohádkách i v lidových pověrách. Je to kulturní pouto, které přirozeně spojuje všechny národy od Atlantiku až po naše hory – od keltských a germánských kořenů přes antiku až po křesťanskou Evropu. Naším evropským jin a jang jsou totiž bílá holubička a černá kočka.

Strukturalismus na evropském dvorku

Z hlediska moderní estetiky a strukturalismu – který u nás tak brilantně rozvinul Jan Mukařovský – tvoří bílá holubička a černá kočka dokonalou binární opozici. Nejsou to nepřátelé, ale dva protikladné principy jedné živé struktury, které se navzájem potřebují, aby celek přežil a vzkvétal:

Bílá holubička – princip nebe, lásky a svobody ducha:

Od starověkých chrámů přes křesťanskou ikonografii Ducha svatého až po Picassovu holubici míru je bílý pták symbolem čisté duše, ženské krásy, jemnosti a schopnosti povznést se nad pozemský prach. Je to náš idealismus, touha po kráse, humanismu a míru.

Černá kočka – princip země, moudrosti a ochranné síly:

Tady je nejvyšší čas napravit jednu velkou historickou křivdu. Černá kočka není žádným poslem smůly – to z ní udělal až vystrašený středověk. V hluboké evropské paměti (a dodnes třeba v lidových pohádkách) je černá kočka věrnou průvodkyní moudrých žen a čarodějnic. Je to hodná ochránkyně, která bdí nad těmi staršími, slabšími a zranitelnými. Ztělesňuje moudrost země, intuici, schopnost vidět ve tmě a klidnou, suverénní sílu. Nikoho zbytečně nenapadá, vyhřívá se na slunci, ale když někdo ohrozí její domov, jedním přesným skokem ho zastaví.

Od antických mozaik a barokních kleneb až po Cartierova pantera

Když se jako historik umění rozhlédnete po evropské kultuře, zjistíte, že tyhle dva archetypy prostupují úplně vším – od prosté lidové světnice přes nejvyšší sakrální umění až po pařížskou haute joaillerie.

Úcta k bílé holubici je jedním z nejstarších vláken naší civilizace. Vše začíná už u biblické Noemovy holubice, která se vrátila s čerstvou olivovou ratolestí jako první posel naděje a nového života po potopě. Antika pak tento motiv povýšila na vrchol výtvarné elegance – stačí si vzpomenout na slavnou mozaiku holubic pijících z bronzové mísy (známou z Pompejí i z Hadriánovy vily v Tivoli), kterou dodnes obdivujeme v římských Kapitolských muzeích. V raném křesťanství, v pohádkově modrém příšeří mauzolea Gally Placidie v Ravenně z 5. století, dostává tenhle obraz duchovní rozměr: dvě bělostné holubice tam pijí z fontány živé vody jako nadčasový symbol čisté lidské duše.
V gotických a barokních katedrálách se pak holubička vznáší úplně nejvýše nad oltáři jako obraz Ducha svatého – doslova zastřešuje celou naši civilizaci jako symbol nejvyšší duchovní hodnoty a inteligence. Stejnou úctu najdeme v hudbě, třeba ve slavné Smetanově árii Letěla bělounká holubička, i v prostém lidovém umění, kde naši předkové vyřezávali křehké holubičky z jednoho dřevěného špalíčku, aby jim přinášely požehnání do světnice.

O to větší (a trochu groteskní) je dnešní městský paradox. Zatímco v muzeích a katedrálách holubici uctíváme jako nejvyšší znak ducha a míru, v ulicích některých moderních velkoměst – třeba i v Praze – jsme ji degradovali na „létajícího potkana“ a vedeme proti ní pomalu vyhlazovací válku. Přitom stačí popojet na jih do Itálie, kde lidé s holuby na náměstích žijí v přirozeném nadhledu, aniž by z toho dělali drama.
A pohled do dějin divadla a baletu ukazuje, že bílá holubička má v Evropě celou rodinu vznešených sourozenců pod společným jmenovatelem bílého ptáka. V Čajkovského Labutím jezeře ztělesňuje bílá labuť Odetta průzračnou krásu a čistotu ducha, která je však v drsném světě smrtelně zranitelná, pokud nemá po boku ochrannou sílu. A v Čechovově Rackovi se mladá herečka Nina Zarečná přirovnává k volně létajícímu rackovi – k obrazu svobodné, tvořivé duše, která se však musí naučit odolnosti, aby ji nepromyšlený lovec nesestřelil z oblohy.

Právě tady nastupuje na scénu její věrný protějšek: černá kočka, která v moderní Evropě dorostla až do podoby černého pantera. Není náhodou, že se právě černý panter – od dvacátých let dvacátého století, kdy ho proslavil pařížský dům Cartier pod vedením vizionářky Jeanne Toussaint – stal ikonou moderního feminismu a symbolem ženské suverenity. Lidé po něm dodnes touží ne proto, že je ze zlata a diamantů, ale proto, že je vnitřně posiluje. Nese v sobě prastarý evropský kód: klidnou, aristokratickou nezávislost, nedotknutelnost a schopnost ohlídat si vlastní prostor bez zbytečného křiku.

A pokud chceme vidět tenhle ochranný archetyp v akci v celé jeho mateřské něze i majestátu, stačí si vzpomenout na Bagheeru z Kiplingovy Knihy džunglí – díla, které se zrodilo přímo v evropské literární tradici. Černý panter Bagheera je pro malého Mauglího adoptivním rodičem, moudrým rádcem i neochvějným strážcem v jedné osobě. Zná všechna nebezpečí divočiny, nikdy svou obrovskou sílu nezneužívá pro pouhou pýchu, ale s aristokratickým klidem, elegancí a laskavou přísností učí zranitelné lidské mládě, jak v drsném světě přežít, zachovat si důstojnost a neztratit svou duši. Přesně takovou moudrou, ochrannou kočku v sobě dnes potřebuje probudit i Evropa.

Od domovních znamení po kocoura Mikeše a Schrödingerovu krabici

Tenhle dvojí kód máme ostatně vytesaný přímo do našich měst a příběhů. Stačí se projít po staré Praze – na Malé Straně a Starém Městě najdeme domy U Zlaté holubice či U Bílého holoubka (znamení pohostinnosti a požehnání domu) a hned o pár ulic dál domy U Černé kočky (znamení bystrosti a ochrany). Naši předkové si tyhle dva principy dávali přímo nad vchodové dveře, aby dům držel pohromadě.

Stejný dialog vedou i dva nejslavnější plakáty moderní Evropy: zatímco Picassova holubice míru z roku 1949 volá po lidskosti a soucitu, ikonický plakát pařížského kabaretu Le Chat Noir (Černá kočka) od Théophila Steinlena z roku 1896 je dodnes symbolem svobodné, bohémské a trochu drzé umělecké duše, která se nenechá svázat žádnou cenzurou. A v Neapoli, kde se pověrám kolem černých koček s chutí smějí jako laskavému divadlu, dodnes koluje moudrost: „Vidět černou kočku prý nosí smůlu, ale nevidět ji, když ti krade večeři, je mnohem horší.“ A v neposlední řadě nese černá kočka v evropských dějinách ještě jeden důležitý, často nepochopený význam: stala se historickým symbolem anarchismu a lidové rezistence. Nejde však o žádné bezbřehé rozbíjení dobrého řádu nebo chaos – Evropa dnes naopak potřebuje držet pevně při sobě. Jde o onu zdravou jiskru kreativního myšlení, svobody a solidární obrany obyčejných lidí proti útlaku. Podle starého příběhu šlo totiž o hubenou, zbitou toulavou kočku – pouličního sirotka, kterého se ujali chudí a bezbranní dělníci. Ona jim na oplátku propůjčila jako vzor svou bystrost, nezlomnost a legendárních devět životů, aby dokázali přežít těžké časy a postavit se zlu. Není to symbol ničení, ale svobodné, tvořivé duše, kterou si žádný tyran nikdy nedokáže ochočit.
A co naše pohádky, které formují dětskou duši od Neapole až po Čechy? V Popelce přilétají bílé holubičky, aby pomohly utlačovanému sirotkovi roztřídit zrní od popela – tedy oddělit podstatné od zbytečného balastu – a přinesly mu krásu a povznesení. A hned vedle stojí Kocour v botách (který má své nejstarší kořeny právě v Neapoli a Benátkách!), jenž dokáže bystrostí a strategií přelstít i obrovského lidožrouta. U nás v Čechách pak máme jeho laskavějšího, ale neméně statečného bratrance: nesmrtelného černého kocoura Mikeše Josefa Lady. Mikeš je chytrý, slušně vychovaný průvodce, který se vydá do světa, chrání své slabší kamarády a s humorem i moudrostí si poradí v každé šlamastyce. Bez holubičky by Popelka nezažila krásu, a bez chytrého černého kocoura by se slabší nikdy neubránili světu.

Dokonce i moderní exaktní věda si pro svůj nejslavnější myšlenkový experiment nevybrala nic jiného než Schrödingerovu kočku v krabici – jako by i kvantová fyzika podvědomě sáhla po tom samém evropském archetypu tajemství, které nelze jen tak jednoduše zaškatulkovat. A dnešní děti? Ty tu samou binární opozici milují v moderní francouzské animaci Kouzelná Beruška a Černý Kocour, kde spolu bok po boku tančí vzdušná síla tvoření a kočičí síla ochrany.

Malý arteterapeutický test vnitřního dvorku

Než se podíváme na Evropu jako celek, zkuste si na chvíli udělat malý arteterapeutický test na svém vlastním „vnitřním dvorku“. Jak poznáte, která polovina našeho evropského archetypu vám zrovna chybí?
• Chybí vám bílá holubička, pokud: berete každou zprávu a každý malicherný spor smrtelně vážně, neumíte mávnout rukou, vzlétnout nad každodenní prach a nechat do svého života vstoupit hudbu, krásu a laskavý nadhled.
• Chybí vám černá kočka, pokud: jste tak hodní a vstřícní, že si necháte líbit všechno od každého, neumíte v klidu a bez výčitek říct „dost“ a zapomínáte, že i ten nejlaskavější člověk má právo na své hranice a suverenitu.

Jakou Evropu vlastně chceme?

A přesně tady se obloukem vracíme k dnešní zkoušené Evropě. Když potlačíme jednu polovinu své vlastní duše, dostaneme se do úzkých. Kdybychom zůstali jen bílou holubičkou, budeme sice krásní, kultivovaní a plní ušlechtilých ideálů, ale v drsném světě nám ostatní vyškubou poslední pírko. Naopak kdybychom se proměnili jen v černou kočku v trvalém střehu, ztvrdneme v cynismu, ztratíme schopnost snít, tvořit a milovat a staneme se přesnou kopií těch, před kterými se chceme bránit.
Evropa nepotřebuje utíkat před sebou samou ani se hroutit pod tíhou světových dějin. Nepotřebuje být ani naivní holubičkou, která bezmocně vrká v koutě, ani věčně naježeným kocourem, který ze strachu prská na všechno kolem. Potřebuje být moudrou evropskou kočkou, na jejímž hřbetě v klidu sedí bílá holubice – tedy civilizací, která si nese své nejvyšší ideály humanismu, umění, soucitu a vzájemnosti evropských národů, ale zároveň má klidné, pevné drápy a s ledovým nadhledem si ohlídá svůj společný domov.
Až se příště budete cítit zahlcení zprávami z východu či západu, vzpomeňte si na svůj evropský dvorek. Všechno, co potřebujeme k vnitřnímu klidu i pevnému postoji, nám už tisíce let vrká na střeše a přede u kamen.


Koalice ochotných jako černá kočka s bílou holubicí v srdci

A právě v těchto dnech vidíme, že tenhle náš starý evropský archetyp není jen krásnou pohádkou z učebnic dějin umění, ale živou skutečností. Když se státy Koalice ochotných scházejí – jako nedávno v Berlíně –, aby spojily své síly a postavily se za budoucnost našeho kontinentu, probouzí se v Evropě přesně tahle moudrá černá kočka. Není to žádný agresivní dravec, který by vyhledával spory nebo útočil bez důvodu. Je to klidná, soustředěná ochránkyně, která s chladnou hlavou analyzuje situaci, mobilizuje své vnitřní rezervy a v tichosti je připravená k jedinému přesnému skoku na obranu svého domova, pokud by hrozila zrada nebo útok.
A to nejkrásnější na ní je, že tahle černá kočka nosí hluboko ve svém srdci bílou holubici. Právě ona v sobě opatruje všechno to nejlepší, co západní Evropa po staletí tvořila – čistý duch humanismu, křesťanského soucitu, umění, svobody a nefalšované touhy po míru. Dokud bude Koalice ochotných držet při sobě s moudrostí kočky a čistotou holubice v srdci, nemusí se Evropa bát ani těch nejtěžších zkoušek.V dějinách Evropy ostatně nikdy žádná velká civilizace neobstála bez sdílených obrazů a estetického řádu. Lidé v těžkých zkouškách netáhnou za úředními tabulkami – táhnou za korouhví, která v nich probouzí hrdost a sounáležitost. Zatímco totalitní režimy dokázaly sílu symbolů zneužít k manipulaci, ušlechtilá evropská tradice – jak to v českém prostředí tak brilantně dokázal historik umění a estetik Miroslav Tyrš – vždy věděla, že krása, společný znak a mravní disciplína dokážou ohroženému společenství narovnat páteř bez jediné kapky nenávisti. Právě proto je dnes nejvyšší čas oprášit naše staré evropské archetypy a vytáhnout společnou korouhev, na které září bílá holubička i moudrá černá kočka.
A možná největší důkaz, že tahle prastará moudrost funguje, potkáte na obyčejné lavičce v parku. Jako arteterapeutka, která patnáct let pracuje se seniory, to vídám u moudrých starých babiček. Právě stáří, které už odhodilo zbytečné pozlátko a ví, co je v životě podstatné, instinktivně tuší proč: ty nejstarší ženy sypou drobky holoubkům a doma na klíně chovají kočku. I když je člověk starý a tělesně oslabený, právě tahle dvě zvířata mu dávají přesně ty dvě polarity, které duše potřebuje k přežití i radosti – lehkost, naději a dotek nebe v křídlech holubice a hřejivý klid, ochranu a tichou důstojnost v předení kočky. Stará, moudrá Evropa by se od svých vlastních babiček měla jen učit. Všechno, co potřebujeme k vnitřnímu klidu i pevnému postoji, nám totiž už tisíce let vrká na střeše a přede u kamen.

















Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz