Článek
Pod tlakem musíme na sobě pracovat a ne to vzdávat. To je úkol vesmírné evoluce
Kdo máte romantický cit, určitě si kladete mnohé otázky, ale protože nejste povoláním umělecký teoretik, odsouváte je jako počátek psychiatrické diagnózy přehnaného přemýšlení . Ale právě dnešní doba, založená na slepém přejímání forem čehokoliv vyzývá k tomu, aby se lidé zastavili a začali více přemýšlet! Pojďme si udělat zábavný a pravdivý brainstorming, který odhalí princip vzniku umění a krásy a síly lidstva. Protože kolektivní západ čelí stresu z východu, nutno hledat zdroje, jak se pozitivně posílit. Až si článek přečtěte až se zas budete cítit pod tlakem, nepůjdete hned k psychiatrovi pro prášky, ale tlak pozitivně přetavíte ve výzvu k vlastnímu zdokonalení. Tak to totiž vesmír a evoluce chce! Ostatně v případě konfliktu NATO i s nejlepší armádou a zbraněmi bez statečných národů nezmůže nic. Pojďme se tedy zábavně pomocí krásy posílit!
Proč pod Řípem bubnují a v Neapoli polykají samohlásky? Šamanský recept na božský hlas
Už se vám někdy stalo, že jste projížděli autem kolem Řípu, četli cedule jako Mnetěš, Spomyšl, Zdiby nebo Krabčice a mnohé jiné záhadné názvy obcí tam a přeběhl vám mráz po zádech? Že ta slova znějí tak nějak… strašidelně? Jako zaříkadla starých šamanů nebo hejkalů, co na vás každou chvíli vyskočí zpoza skály a zabubnují na buben? Na rozdíl od jiných oblastí Čech které mají tradičně melodické pohádkové názvy ve zdrobnělinách jako třeba Jevíčko atd.
A když pak pro změnu třeba přistanete v Neapoli, máte pocit, že místní bleskově polykají všechny koncové samohlásky, jako by jim šlo o život, ale vzápětí na vás zařvou jedno „Buongiooooornooo“, které trvá pět minut a zní jako malé tříaktové melodrama od Carusa? Máte pocit že to nesouvisí? Ale ano! Je v tom stejný princip evoluce
Jako teoretička umění, historička a estetička se na tyhle věci dívám evolučně. A za ta léta zkoumání lidského hlasu, tance a psychologie jsem došla k jedné velké, vesmírné pravdě:
s uměním je to jako s diamantem. Nejkrasnější věci vznikají pod tím nejkrutějším tlakem.
Pražských pět knedlíků vs. sopečný stres
Začněme u nás doma. Proč většina českých krajů mluví tak malebně, unyle a ve východních Čechách nebo na Plzeňsku dokonce „zpívají“? A proč typická pražská výslovnost (takové to líné a protáhlé „chleeeba“ nebo „mleeeko“) zní, jako když se rozvalíte v křesle poté, co jste do sebe natlačili pět knedlíků a tři piva?
Odpověď je jednoduchá: pohodlí a luxus. Když žijete v bezpečné, úrodné kotlině, kde na vás nikdo neútočí, mluvidla se uvolní. Jazyk zleniví, zaoblí se a přejde do milého, ale občas trochu monotónního legata.
Jenže oblast od Prahy-sever přes Kladensko až po německé hranice byla prehistoricky nejvíc osídleným a nejdivočejším srdcem naší země. Právě ta oblast kolem Řípu s těmi strašidelnými názvy obcí má své specifikum v českém jazyce a jeho archeologii. Knovízská kultura, Únětická kultura, Keltové, křižovatky Jantarové stezky. Ti lidé žili v permanentním napětí a divočině. Jejich jazyk musel fungovat jako obranný štít a signalizační buben. Keltština milovala / a dodnes tomu tak je třeba ve welštině / ,drsné shluky souhlásek na začátku slov, které nesly čistou svalovou energii. Když pak přišli Češi, sice do té keltské kostry zmateně „narvali“ své slovanské samohlásky jako vystýlku, aby ta slova vůbec vyslovili, ale ten rázny, perkusivní kmenový kód v názvech obcí zůstal dodnes. Podřipsko prostě v minulosti nezažilo před Čechy žádné unylé cukrování.
A teď se podívejte na Neapol. Proč Neapol ? Protože stejně jako unikátní Podřipsko i ukinatni Neapol byly v minulosti mimořádně evoluční křižovatky s prastarou kulturou. V Neapoli ale mají obojí – divoké sekání souhlásek i božský operní zpěv. Proč? Protože Neapolitáni nežijí v pohodlném pražském křesle. Jim za zády neustále dýchá aktivní Vesuv a jejich město bylo po staletí bitevním polem celého Středomoří.
Vždycky s oblibou říkám takový bonmot: Neapolitáni nejezdí v dopravě jako blázni proto, že by neznali dopravní předpisy. Oni prostě strašně spěchají, aby všechno stihli, než ten Vesuv zase vybuchne!
Ano žijí v tomto geologickém stresu celá tisíciletí a to ovlivňuje jejich chování i kulturu. Tenhle permanentní existenční stres jim sevřel mluvidla a přinutil je osekávat samohlásky na kost. Ale protože tam zároveň svítí slunce, zem a moře jsou nádherné a plodí blahobyt, kvetla tam obrovská dvorská a operní kultura. Takže jakmile ten souhláskový stres z hrdla vysypou, hned ta slova rozbalí do slaďounkého marcipánového zpěvu protáhlých samohlásek.
Jak somaticky vyklepat jed ze života
Tenhle princip polarity v sobě mají už jen dva národy na světě: Kampánci a Romové. A jsou to ty dva nejmuzikálnější národy na světě, které kromě tmavých krásných vlasů a očí spojuje právě velké srdce silných emocí, které je podmínkou muzikality. Tradiční „cikánská“ kapela (a v muzikologii je to pojem té nejvyšší virtuozity, před kterým se i ti největší světoví mistři vážné hudby a dirigenti vždycky klaněli po pás) to dokáže geniálně předvést v jedné jediné písničce. Začnou neuvěřitelně pomalým, táhlým, niterným pláčem (lassú) a v jednom tahu, bez not a čistě z duše, to rozbalí do zběsilého, hořícího transu (friss).
Většina ostatních národů je emočně plochá – buď pořád unyle pláčou jako Rusové, nebo v jednom kuse bezstarostně brnkají na jedno brdo jako Řekové na ostrovech. Ale Romové a Neapolitáni mají obří emoční rejstřík.
A v čem tkví to šamanské tajemství? V psychologii a somatické terapii tomu říkáme očistný ventil. Vezměte si neapolskou tarantellu. Lidová pověst říká, že lidé museli zběsile skákat, bubnovat do tamburín a upadnout do transu, aby ze sebe pohybem dostali smrtelný jed po kousnutí pavoukem (tarantulou). Ve skutečnosti to byl ale geniální kolektivní rituál. Skrze tenhle divoký, upocený tanec ze sebe ti lidé somaticky vyklepávali toxin existenčního strachu z válek, bídy a sopek. Když se takhle verbálně a pohybově „vyklepali“, svaly povolily a mohl nastat ten božský, uvolněný zpěv.
Stejně tak hudební forma klasické cikánské písně /slovo cikánský v hudební teorii a praxi je synonymum pro nejvyšší hudební schopnosti a ryzí etnickou tradici!!!! proto to používám místo romský, který je novodobě politický / , tedy cikánský pláč tedy tato forma písně od táhlého začátku pláče až do zběsilého čardáše má rovněž tento arteterapeutický princip vyřesení ze sebe stresu. Oba tyto národy navíc spojuje historický stres, romů z kočovné menšiny a kampánců ze zmíněných sopek. Takže vlastně největší muzikalita evoluce vznikla ze stresu!
Rybářský balans a baletní skoky z donucení
Jako i tanečnice a zpěvačka vnímám historii a evoluci také skrze svalovou paměť lidstva. Víte, proč mají celou historii v takovém kvantu neapolští zpěváci (jako třeba i nyní slavný hudební rod Sala Da Vinci, jehož dědeček byl mimochodem nefalšovaný neapolský rybář z přístavu Mergellina) tak neuvěřitelně posazené hlasy a dechovou oporu, že přeřvou i startující trajekt?
Protože jejich předkové museli na moři neustále chytat balans fysicky na vlnách jako rybáři, obchodníci, vojáci či jen občané cestující mezi ostrovy. Když stojíte na loďce, vaše tělo instinktivně zpevní hluboký stabilizační systém, najde dokonalé těžiště a uvolní hrudník. A když v tomhle uzemnění zařvete přes hučící vítr na druhou loď, zrodí se dokonalé belcanto. Ti lidé se vydejchali a a nadýchali vzduchu plného minerálů z moře a nazpívali venku v přírodě a na moři po tisíce let a to vytvořilo jejich zázračný genofond. Nikdo je navíc jako zpěváky nezavřel do vydýchané učebny na akademii, kde by je profesoři sešněrovali poučkami a jejich přirozený hlas totálně zničili. Můj tatínek, světový dirigent a vědec v muzikologii zpěvu, vždycky říkal, že nejlepší hlasovou techniku měli v historii kromě neapolitánců slovenští pastýři (ze kterých pak vznikli giganti jako Lucia Popp nebo Peter Dvorský, Beňačková, Gruberová ), protože na sebe museli odmala volat z kopce na kopec: „Hej, Jano, kde ti ovce poběhly?“ Svalová ekonomie zafungovala sama.
A úplně stejný evoluční paradox stvořil i slavný ruský balet. Proč byl a je tak nedostižný? Protože do upjaté francouzské a italské dvorské geometrie kterou za cara Petra Velikého původně z Evropy převzal, pi celá staletí dodnes vlíval divokou krev jihovýchodních národů carského Ruska – Tatarů, Gruzínců, Arménů, Čerkezů, Kozáků, Čečenců nebo Turkmenů a jiných mnohých kavkazských i sibiřských národů.
Kdyby na tyhle národy po staletí neútočili bezohlední Mongolové, Turci a Peršané, tak by ty jejich ženy nemusely být zahalené a mohly by se třeba pohodlně válet a poskakovat. Jenže ony se musely chránit před únosy do harémů. Kvůli těžkým závojům a sukním nemohly používat nohy ani tělo, a tak veškeré emoce a mystérium koncentrovaly do jediné volné části: do paží, zápěstí a prstů. Vyšlechtily z nouze tu nejkrásnější, tekutou vlnovku rukou, která pak dala ruskému baletu ta slavná labutí křídla.
A jejich chlapi zase stáli proti obří přesile nájezdníků, takže se na koních museli naučit akrobatické kousky v plném trysku, aby přežili. Když pak seskočili na zem, vznikl z toho kozáček a z něj ty nejtěžší, gravitaci popírající baletní skoky, se kterými se tatarští kluci jako Rudolf Nurejev nebo Gruzínci jako Nikolaj Ciskaridze už prostě narodili v nohách.
Zkrátka a dobře: z té největší historické hrůzy a krutého tlaku tlaku zla paradoxně vzniká to nejkrásnější umění na světě.
Jakmile lidstvo upadne do absolutního bezpečí, luxusu a akademických šablon, ten šamanský divoký zázrak v nás umírá a zbude jen nudný, jednolitý průměr. Takže až příště pojedete kolem Mnetěše nebo uslyšíte neapolského prodavače rajčat, poděkujte historii za ten krutý tlak, který nám tyhle diamanty v naší kultuře vylisoval. A přestaňte se bát, že moc cítíte a moc přemýšlíte. Naopak. Vypněte média a rozhlédněte se kolem sebe a podívejte se do svého nitra. Možná pak se naučíte ve stresu nějaké krásné skills jako evolučně jiní lidé v historii. V době geopolitického napětí je to potřeba jako sůl místo pěti knedlíků a rozvalení se u televize v depresi z nečinnosti.
