Hlavní obsah

Euroobčanka 2: Rakousko, je ti ouzko? O alpských horalech i drakovi.

Foto: Bianca Larum scénář obrázku autorka, vytvořeno AI Google

Alpští italští a rakouští myslivci, nejstatečnější vojáci evropské historie. Dnes je opět potřebujeme.

O švýcarské kukačce, alpských horalech a drakovi za plotem. Poznámka autorky hned na úvod: Následující řádky nejsou suchou učebnicí dějepisu ani seznamem bruselských paragrafů.

Článek

Filozoficko-psychologická esej a tak trochu bajka – malá arteterapie pro každého, koho už unavují každodenní titulky zpráv.

Když se nedávno na nejvyšších místech v Evropě otevřeně řeklo, že už dávno nežijeme v časech nějakého nenápadného „hybridního“ šťouchaní, spousta lidí udělala tu nejpřirozenější věc na světě: strčila hlavu pod polštář. A upřímně, kdo by se jim divil? Každý normální člověk chce v klidu pít svou ranní kávu, starat se o zahradu, chodit na výstavy a nepočítat před spaním, kolik medvědů a draků se zrovna toulá za humny.

Jenže zavírat oči před tím, že kolem naší společné evropské chalupy skutečně obchází drak s medvědem a cíleně nás zkoušejí vynervovat, dlouhodobě nefunguje. Obranu se zbraněmi v ruce proto s veškerou úctou přenechme vojákům a bezpečnostním expertům, kteří své řemeslo umějí. My ostatní – historici, filozofové, umělci a arteterapeuti – máme v tuhle chvíli jiný, neméně důležitý úkol: obranu duše. Pomoci sami sobě i našim sousedům, abychom ten tlak zvládli s chladnou hlavou, humorem a bez zbytečné paniky. Protože jakmile se zlu zasmějeme a převedeme ho do řeči pohádek, už nad námi ztrácí polovinu své moci.

Pojďme si tedy dnes vyprávět jednu takovou pohádku pro dospělé. O jedné velké, trochu hlučné rodině, o mámě Evropě, o jedné švýcarské kukačce a o bratrovi z Alp, kterému už přes sto let všichni tak trochu neprávem nadávají.

O mámě Evropě a jejích hašteřivých dětech

Představte si Evropu jako velkou, krásnou, trochu staromódní vilu na kopci, ve které bydlí stará dobrá máma Evropa se svými mnoha dětmi. V pokojích je pořád živo. Italský bratr vášnivě gestikuluje v kuchyni a hádá se o nejlepší recept na rajčatovou omáčku, francouzská sestra filozofuje na terase se sklenkou vína, český brácha v předsíni odborně brblá úplně na všechno a severské děti větrají i v lednu.
Když je venku hezky a slunce svítí, je tohle rodinné hašteření nejen neškodné, ale přímo zdravé. V dobách míru se totiž sourozenci mají škádlit, kritizovat maminku, dohadovat se o tom, kdo má větší pokoj a kdo komu před sto lety rozbil autíčko. Tomu se říká demokracie, humanismus a svoboda jednotlivce – a je to ta nejlepší věc, jakou jsme si v naší vile kdy vymysleli.
Jenže pak se zatáhne obloha. Z východního lesa vyleze starý nevrlý medvěd, z dalekých hor přiletí vychytralý drak, a oba začnou obcházet kolem plotu, klepat na okenice a poštvávat sourozence proti sobě. A v tu chvíli platí jednoduché pravidlo selského rozumu: když vám na dveře buší drak s medvědem, musíte nechat hádky o to,kdo neumyl nádobí, zamést si před vlastním prahem, chytit se za ruce a společně zatlouct okenice.
A právě tady narážíme na jeden velký rodinný dluh, který máme vůči tichému, spořádanému bratrovi z alpského pokoje. Vůči Rakousku.

„Rakousko, je ti ouzko?“ aneb příběh švýcarské kukačky

Možná si ještě ze školních lavic nebo z vyprávění prarodičů vzpomenete na starý posměšný popěvek z dob první světové války: „Rakousko, je ti ouzko, však ti bude ještě hůř…“ Tehdy si tuhle říkanku prozpěvovali lidé v protirakouském odboji s pocitem zadostiučinění, když se staré mocnářství začalo sypat pod tlakem front ze všech světových stran.
Od té doby uplynulo více než sto let. Mocnářství dávno zmizelo v propadlišti dějin, ale když se dnes podíváte na Rakousko v evropské rodině, máte občas pocit, že mu zůstalo tak trochu ouzko dodnes. Ve střední Evropě máme totiž jeden oblíbený národní sport: za všechno, co se tu za posledních čtyři sta let nepovedlo, mohou Rakušané. Žalář národů, nesmyslná byrokracie, prohrané války, cenzura, Bílá hora – to všechno má v našem kolektivním podvědomí vídeňskou adresu.
Jenže pojďme na chvíli odložit učebnicová klišé a podívejme se na věc očima psychologa, historika a tak trochu i britských Monty Pythonů. Nebylo to celé náhodou úplně obráceně? Nebyli obyčejní Rakušané ve skutečnosti těmi největšími chudáky celé monarchie, kterým by se Evropa měla spíš omluvit?
Zatímco Češi, Maďaři nebo Poláci si po staletí udrželi své jasné národní vědomí a v roce 1918 se mohli s hrdostí „osvobodit“, chudáci Rakušané neměli odkud utéct. Někdo jim totiž zabral jejich vlastní zemi na totál, mluvil jejich jménem a nakonec jim nechal na krku celý účet.
A teď to nejlepší, co zní skoro jako scénář skeče s Johnem Cleesem: ten „někdo“ vůbec nepocházel z Rakouska! Habsburkové byli původem švýcarský rod z hradu Habsburg v kantonu Aargau, odkud je samotní Švýcaři velmi rychle a nekompromisně vyhnali. A tak si tahle ambiciózní, vykořeněná dynastie našla nového hostitele: alpské země plné hodných, pracovitých a vzorných lidí, kteří v klidu pásli krávy, zpívali v kostele a o dobývání světa neměli ani potuchy.

Dějiny jako učebnice narcistického zneužívání

Když se na dějiny podíváme optikou moderní psychologie, zjistíme jednu fascinující věc: velké mocenské systémy se k celým národům chovají podle naprosto stejného vzorce jako klasický psychopat a narcistický manipulátor ke svému partnerovi. Jen v nadživotní velikosti.Habsburkové nevybudovali své impérium geniální ekonomikou, ale chladnokrevnou sňatkovou politikou, ve které bez mrknutí oka obchodovali s vlastními nezletilými dětmi jako s živou měnou. A pak přiletěli jako ta nejvychytralejší kukačka do hnízda hodného rakouského ptáčka a rozjeli učebnicovou manipulaci:

Gaslighting po vídeňsku.

Dynastie dokázala Rakušanům vsugerovat, že zájmy císařského domu jsou jejich vlastními národními zájmy. Vytvořila kult vzorného, poslušného poddaného, který má být vděčný za to, že smí platit daně a rukovat na frontu pro slávu trůnu, zatímco jeho vlastní svoboda a umění byly sešněrovány cenzurou a dvorským protokolem. Není divu, že samotní rakouští umělci – od Mozarta po Gustava Klimta i Egona Schieleho – se proti téhle těžkopádné habsburské fasádě tak zoufale bouřili. A u samotného Wolfganga Amadea Mozarta se navíc skrývá ještě jeden rozkošný evropský paradox. Zatímco Italové dodnes Rakušanům občas s chutí předhazují habsburskou nadvládu, v samotném 18. století to byla naopak italská hudební a operní klika v čele s dvorním skladatelem Antoniem Salierim, kdo u vídeňského dvora držel všechny klíčové posty, diktoval vkus a domácího génia Mozarta systematicky přehlížel a vyštipoval (takže mu nakonec nezbylo než jezdit za pochopením a potleskem k nám do Prahy). V té naší evropské rodině jsme si zkrátka odjakživa navzájem lezli do zelí tak dokonale, že dnes nemá nejmenší smysl vytahovat staré účtenky.

Ostatně i samotný otec symfonie Joseph Haydn, kterého vídeňský dvůr nechal jako chudého chlapce doslova na ulici, vděčil za svou záchranu až laskavému neapolskému mistrovi Nicolovi Porporovi – a své první symfonie pak raději odjel psát do klidu českého venkova v Dolní Lukavici a později k uherským Esterházyům, co nejdál od vídeňského protokolu.“

Také si připomeňme ještě jeden dojemný neznámý důkaz, že i přímo v samotné Vídni bila srdce na straně obyčejných lidí a svobody: korunního prince Rudolfa. Tenhle citlivý přírodovědec a vzdělaný následník trůnu otevřeně nesnášel strnulý dvorský systém svého otce, mluvil plynně česky, miloval Čechy i Maďary a v Praze se dokonce v přestrojení toulal mezi studenty, aby nasál svobodného ducha. Místo chladné císařské etikety hledal lidské teplo u obyčejných rakouských myslivců v horách a u svého věrného komorníka českého původu Proška, který ho miloval jako skutečný táta a po jeho smrti se úplně zhroutil (ostatně, když se dnes projdete po Vídni, najdete na vývěsních štítech pomalu víc českých jmen než v Praze německých na zvoncích). Rudolfovou první velkou láskou byla pražská židovská dívka a po boku Mary Vetserové, jejíž tatínek Albin pocházel ze starého bratislavského rodu, nakonec v Mayerlingu tragicky ukončil svůj život – utrápený dvorským soukolím, proti kterému se marně bouřil. I v té nejvyšší vídeňské věži zkrátka žili lidé, které ten nelítostný habsburský stroj semlel úplně stejně jako obyčejné Rakušany.

Létající opice (flying monkeys).

Jak ví každý psycholog, žádný manipulátor nepracuje sám – obklopí se věrnými nohsledy, kteří za něj dělají špinavou práci. Habsburkové si z celé Evropy od Španělska po Nizozemí posbírali nadnárodní dvorskou šlechtu a byrokratický aparát, který mluvil francouzsky, latinsky nebo španělsky, udržoval domácí obyvatele v lati a dohlížel na to, aby nikdo nevybočil z řady.

Obětní beránek na závěr.

Po staletí dělala velmocenská rozhodnutí úzká kamarila kolem trůnu – včetně osudného rozhodnutí rozpoutat v roce 1914 první světovou válku, na které se obyčejných Rakušanů nikdo neptal". Když se ale impérium v roce 1918 zhroutilo, dynastie sbalila kufry, odešla do bezpečí švýcarského či madeirského exilu a veškerou vinu, nenávist sousedů i rozpad státu nechala na bedrech obyčejných Rakušanů. Ti najednou stáli uprostřed Evropy bez vlastní identity, s cejchem „bývalých pánů“, a vůbec netušili, kým vlastně jsou.
A mimochodem, když už jsme u toho házení historických kamenů v evropské rodině: Rakušanům se dodnes s oblibou předhazuje i temné dvacáté století a fakt, že se Adolf Hitler narodil v rakouském Braunau. Jenže v duchu evropské dospělosti je fér připomenout jednu drobnou historickou ironii, na kterou se často zapomíná: fašismus jako politický vynález nevznikl v Alpách, ale pod italským sluncem. Byl to Benito Mussolini, kdo v severní Itálii vymyslel černé košile, pochody, kult vůdce a divadelní estetiku totality – a Hitler tenhle italský recept jen nadšeně okoukal a dotáhl do zrůdné krajnosti. Každý evropský národ má zkrátka ve skříni nějakého kostlivce. A právě proto je tak absurdní, když jeden sourozenec druhému donekonečna předhazuje minulost místo toho, abychom si podali ruce v přítomnosti.

Proč dnes potřebujeme alpského bratra víc než kdy dřív

Po druhé světové válce pak Rakousko dostalo do vínku zvláštní schizofrenní nálepku: Spojenci ho označili za „první oběť“ agrese, ale zároveň mu připsali spoluodpovědnost. A tak se Rakušané v roce 1955 – i pod tlakem sovětského medvěda – schovali do ulity ústavní neutrality. Byla to vlastně dokonalá psychologická obrana: „Nechte nás na pokoji, my jsme neutrální, nic po nás nechtějte a hlavně už nám nenadávejte.“
Jenže časy se změnily. Když dnes kolem vily mámy Evropy obchází drak s medvědem, je potřeba každá spolehlivá ruka. Podívejme se upřímně kolem stolu: na některé sourozence ze střední Evropy se teď bohužel moc spoléhat nedá. Zatímco by měli pomáhat utěsňovat okna, potají odbíhají zadními vrátky na čaj a „obchodní jednání“ přímo do dračí jeskyně a ještě se u toho tváří, že nesou domů zázračný recept na mír.
Právě proto je dnes tak důležitý ten slušný, pracovitý alpský bratr. A naštěstí už si to v Evropě začínají uvědomovat i ti nejpovolanější – koalice zemí ochotných bránit evropský prostor už hledá chytré cesty, jak Rakousko navzdory jeho neutralitě do společné bezpečnosti zapojit..co víc: tam nahoře v horách už smíření dávno běží. Italští Alpini a rakouští horští myslivci patří k nejchrabřejším jednotkám v celé evropské historii. Před sto lety proti sobě v Dolomitech a na alpských ledovcích svedli krutou válku ve sněhu a ledu – ne proto, že by se italští a rakouští horalé navzájem nenáviděli, ale proto, že je tam poslaly cizí mocenské ambice. Dnes spolu tihle horalé cvičí bok po boku na mezinárodních manévrech pro společnou obranu Evropy. Pochopili totiž to nejdůležitější: hory je nerozdělují, ale spojují.

Spirito di servizio: lék na stará traumata i nové parazity

Pokud ale má Evropa v krizové době opravdu držet pohromadě, nestačí jen společná cvičení horalů. Evropa potřebuje empatii a to, čemu legendární italský soudce Giovanni Falcone říkal spirito di servizio – duch nezištné služby.
V rodině mámy Evropy totiž silnější a vzdělanější sourozenci nejsou od toho, aby poučovali ty ostatní z výšky bruselských kanceláří, ale od toho, aby chránili ty, kteří jsou pevně svázaní se svou půdou a poctivou prací. Přesně tohle dnes bolestivě cítí třeba zemědělci na jihu Itálie, v Kampánii nebo na Sicílii. Když pěstitel rajčat pod Vesuvem sotva zaplatí vodu a energii, zatímco v supermarketu stojí plechovka rajčat násobky výkupní ceny, nemá pocit, že se o něj rodina stará. A tady se na závěr podívejme z okna ještě na jednoho nenápadného hráče, abychom si ho včas pohlídali. Ten starý habsburský modus operandi – kdy se vykořeněná klika bez vztahu k lidem a krajině přisaje na pracovitou společnost, stresuje ji, poštvává sousedy proti sobě a vydělává na jejich strachu – totiž nezmizel. Jen vyměnil císařské uniformy za manažerské obleky a digitální algoritmy.
Dnešními „novými Habsburky“ se snadno mohou stát některé obří nadnárodní korporace a technologičtí giganti. Nemají vlast, nemají odpovědnost ke konkrétnímu městu ani poli. Jedni diktují zemědělcům v Kampánii likvidační ceny, druzí nám v digitálním prostoru s úsměvem servírují desítky oslavných pohádek z dračí jeskyně, protože jim to zrovna zvyšuje klikanost a zisk – a je jim úplně jedno, že tím rozkládají psychiku a jednotu evropské rodiny.
Nechceme na ně vytahovat vidle. Spíš jim jen v duchu našeho vyprávění dejme jedno přátelské, rozumné doporučení: „Milé korporace, v dobách míru si klidně počítejte zlaťáky. Ale teď, když kolem chalupy obchází drak s medvědem, buďte kámoši. Upřednostněte bezpečí a klid našeho společného domu před okamžitým ziskem. Protože pokud se budete chovat jako noví Habsburkové, historie vás jednou smete úplně stejně jako je.

Červená Ariadnina nit evropského humanismu

Možná to celé na začátku vypadalo jen jako malá, drzá provokace – hodit do klidné vody kacířskou myšlenku, že Rakušané byli prvními oběťmi švýcarských Habsburků, a podívat se, co to udělá. Jenže za každou dobrou pohádkou se skrývá hluboká lidská pravda.
Tou naší červenou Ariadninou nití, která nás vyvede z dnešního evropského labyrintu, není strach ani vzájemné obviňování, ale návrat ke skutečnému humanismu a laskavému nadhledu. Skutečná obrana Evropy totiž nezačíná jen v muničních skladech. Začíná ve chvíli, kdy se přestaneme dívat na své sousedy skrz staré předsudky, podáme ruku alpskému bratrovi, aby mu už konečně nebylo ouzko, prokoukneme hru starých i nových parazitů a posadíme se společně kolem jednoho stolu.
Protože dokud držíme při sobě jako rodina, žádný drak ani medvěd si na naši chalupu netroufne.

Malá česká douška na závěr: Test japonským turistou

A než se v naší evropské rodině posadíme ke společnému stolu, dovolím si ještě jednu malou, trochu drzou poznámku přímo do našich českých řad. Zkusme si na vteřinu sundat ty staré, zaprášené protirakouské brýle a podívat se kolem sebe očima úplně nezaujatého pozorovatele – třeba takového zvídavého japonského turisty, který přiletěl do střední Evropy bez jediné znalosti našich školních učebnic.
Provede ho průvodce po Praze, ukáže mu velkolepé Hradčany, monumentální Černínský palác, Valdštejnský palác i desítky pohádkových zámků roztroušených po celých Čechách a Moravě. A pak toho samého turistu pošleme do Rakouska. Kdybyste se ho na konci cesty zeptali, které z těch dvou míst bylo podle honosnosti architektury tím hlavním, bohatým sídlem impéria a kdo tu koho vlastně „vysával“, bez váhání by ukázal na Prahu a Čechy!
Ono se totiž na jednu věc zapomíná: velkou část té skutečné habsburské mašinérie, úřadů, cenzury i vídeňských kanceláří po staletí obsluhovali pracovití a šikovní lidé z českých zemí. A mocní aristokraté usazení v Čechách – všichni ti Černínové, Schwarzenbergové či Valdštejnové – si sice u vídeňského dvora uctivě podávali dveře, ale ve skutečnosti si z monarchie udělali takový starý dobrý „český tunel“, ze kterého si doma stavěli paláce větší než samotný císařský Hofburg. Přesně tak, jak se u nás dnes rádo nadává na Brusel, zatímco se vesele čerpají evropské dotace.
Takže, milí Češi, zkusme se na to podívat bez předsudků.

Ostatně úplně stejné to bylo i na severu Itálie – třeba v bohatém Parmském vévodství nebo v Miláně, kde vládla mezinárodní šlechta provázaná s Habsburky a kde se stavěly přepychové rezidence, zatímco obyčejní Rakušané, kteří na východě Rakouska pěstují víno a v Alpách honí kamzíky, z toho neviděli ani krejcar.

Takže si konečně přiznejme, že obyčejný rakouský soused, který si v neděli v klidu poslechne svého Mozarta nebo Strausse a chce mít jen pořádek před prahem, za naše staré komplexy opravdu nemůže. Je nejvyšší čas sundat mu z ramen cizí batoh, podat mu ruku a konečně mu říct: „Promiň, brácho, už ti nemusí být ouzko.“
Protože pravda je taková, že dneska je tak trochu ouzko celé Evropě. A právě proto si nemůžeme dovolit, aby bylo ouzko komukoliv z našich bráchů – jedině když se postavíme bok po boku, bude nám zase všem hezky.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz