Článek
Můj výzkum v Pompejích pokračuje
Jakožto jediná foletoložka /česky skřítkoložka/ na světě trávím spoustu času terénním výzkumem přímo v ruinách Neapolského zálivu. Upjatí akademičtí pozitivisté sice v Pompejích, Herculaneu a Stabii se svými mechanickými kartáčky čistí každý milimetr chladné omítky, ale uniká jim to podstatné: genius loci, který zde pulzuje. Když jsem tam minule bádala a rozebírala estetický kód neapolského maglajzu, vyskočil zpoza sošky delfína můj starý známý – skřítek Pompeiano, kterého moji čtenáři znají z předchozích dílů mé Encyklopedie,( která již leží na stole posuzovatelů pro Nobelovu cenu v oblasti anarchie.)
„Gennarino santissimo! Benvenuta, profesoressa Barbie!“ vypískl radostí, když mě uviděl s mým elegantním badatelským zápisníkem z muzejního obchodu z Vídně.Tentokrát tenhle poťouchlík nebyl ale sám. Za ruku táhl malého, neuvěřitelně svalnatého raráška, který byl celý od hlavy až k patě poprášený jemným šedobílým prachem, v kapse měl zednickou lžíci a z očí mu šlehaly jiskry tekutého magmatu. „Představuji ti svého nejlepšího kámoše, to je Folletto Cementino! Když slyšel, že jsi ta slavná vídeňská foletoložka, co vrací světu humanismus, hned ti chtěl vyprávět, jak to tehdy s tou naší slavnou antickou architekturou doopravdy bylo.“
Folletto Cementino se opřel o kus starověké zdi a spustil nefalšovaný, barvitý neapolský monolog, ze kterého by všem moderním stavebním inženýrům spadla brada až po pásek od kalhot. Jako fakt.
Všechno to totiž začalo po té strašlivé katastrofě v roce 79 našeho letopočtu. Když se mraky žhavého popela usadily a Neapolitánci viděli tu spoušť – totálně zničené Pompeje, pohřbené Herculaneum a zasypané Stabie – propukl na pobřeží nefalšovaný jižanský rozruch. Lidé se shromáždili pod vulkánem, divoce mávali rukama k nebi a začali svému bráchovi Vesuvovi strašlivě nadávat: „U všech delfínů s Partenope v čele! Ty seš ale nefalšovaný pošuk! Co sis to jako vůbec na nás dovolil? Zničil jsi nám ty nejkrásnější pláže, luxusní vily, divadla, všechno je v prachu! Jak máme v tomhle zmaru teď žít?“
Vesuv nejdřív strašlivě dýmal a zkoušel to okecat svým klasickým egem: „Sami si za to můžete! Pořád jste mě neposlouchali, dělali jste v těch Pompejích rambajs, byli jste drzí a nerespektovali jste mou vulkánovou autoritu že největší rambajs mužu dělat jen já, u všech hromů!“ Jenže když viděl to zoufalství a ty plačící neapolské sirotky, v jeho obřím magmatickém srdci se poprvé v dějinách hnulo svědomí. Zastyděl se. „No tak dobře, dobře…“ zabublal omluvně hluboko pod zemskou kůrou. „Možná jsem to s tím temperamentem trochu přehnal. Promiňte. Ale víte co? Já vám jako odškodné dám takový stavební recept, že z vás budou ti nejbohatší a nejslavnější stavitelé na celém světě!“
A Vesuv udělal obří kouzlo. Povolal do akce celou svoji skřítčí lávovou patrolu pod vedením malého Cementina a skrze ně předal Neapolitáncům to největší technologické tajemství. Naučil je dělat opus caementicium – tedy první pravý hydraulický beton v dějinách lidstva.
Cementino mi prozradil, že tajnou, přísadou tohoto betonu nebyl žádný unifikovaný štěrk z evropských, ale takzvaný pucolánový popel (pozzolana). Tento sopečný prach, který Vesuv vychrlil, se těžil u městečka Puteoli (dnešní Pozzuoli). Cementino osobně naučil neapolské zedníky míchat tento prach s vápnem a mořskou vodou.
Vznikla hmota s tvořivou silou. Na rozdíl od dnešního moderního, chladného betonu, který se staví podle suchopárných tabulek, rychle praská, drolí se a ve vlhku se rozpadá, neapolský cement byl živým, organickým kouzlem. Díky chemické reakci s horkým sopečným popelem totiž dělal věci, nad kterými pozitivistická věda dodnes kroutí hlavou. Když se tento cement dostal do kontaktu s mořskou vodou, vůbec se nerozpadl ani nerozmyl – naopak! Ta divoká slaná voda v něm aktivovala ono skryté kouzlo bráchy Vesuvu, beton v ní začal ještě masivněji tvrdnout, krystalizovat a propojovat se v hmotu pevnou jako skála.
Neapolitánci díky tomu začali bleskově stavět obří mořské přístavy, monumentální akvadukty a chrámy po celé Římské říši, které vlny omývají už dva tisíce let bez jediného škrábance. Měli z toho obrovské peníze, celosvětovou slávu a Řím díky nim ovládl Středomoří. Bez neapolského popelu a bez Cementinovy asistence by slavná kupole Pantheonu v Římě nikdy nevznikla a neudržela se bez jediného pilíře celých 2000 let.
„A víš, co je na tom nejlepší, profesoressa Barbie?“ mrkl na mě šibalsky Folletto Cementino a popotáhl si své zednické kalhoty. „Ti vaši současní upjatí vědci ze severského MIT (Massachusettský technologický institut) teprve nedávno po dvou tisících letech s velkou slávou v laboratořích objevili princip! Zkoumali mikroskopické kousky našeho neapolského betonu a začali publikovat studie o tom, že ten materiál se dokáže sám regenerovat a za tepla uzdravovat vlastní praskliny. Když do zdi nateče voda, vápencové úlomky reagují s mým sopečným popelem a tu trhlinu samy zacelí! Oni na to mají složité matematické vzorce, ale já ti říkám: ten beton is prostě živý, protože v něm dodnes tluče horké, laskavé a tvořivé srdce mýho bráchy Vesuvu, kterým se neapolitáncům tímhle omluvil!“
Když mi Cementino ovyprávěl, udělal salto a zmizel někde v útrobách Pompejí. Zanechal mě tam stojící v hlubokém dojetí. Celá západní civilizace a její největší architektonické skvosty doslova stojí na jednom vesuviánském gestu omluvy a na malém roztomilém skřítkovi, který proměnil destruktivní katastrofu v nesmrtelný triumf lidské tvořivosti.
Jak Folletto Caotico stvořil Caravaggiovo divoké baroko
Pokud se dnes v univerzitních posluchárnách mluví o Michelangelu Merisimu alias Caravaggiovi, věda v oblecích se točí na životopisných faktech. Líčí ho jako kalkulátora, propočítával dopad světelných paprsků. Jenže v rámci přísné foletologie musím jít hlouběji.
Pravda je, že Caravaggio vyrůstal v Miláně v té nejrigidnější protireformační hrobce, kde železnou rukou a zákazy vládl arcibiskup Karel Boromejský. Michelle byl odmalička sešněrován systémem, který vyžadoval symetrii a svaté v obláčcích bez kapky lidskosti. Když po divokých výtržnostech v Římě utekl před papežskými zatykači, pronásledovaný chladnou mašinerií justice skončil v Neapoli.
Tam ho sice místní s velkým srdcem přijali, ale když seděl v šeru kostela Pio Monte della Misericordia nad obří, monumentální zakázkou na obraz Sedm skutků milosrdenství, přepadla ho stará milánská depka. Civěl na megalomanské bílé plátno a propadal zoufalství. Zvyklý na severský dril si říkal: „Podle jakého řádu to mám udělat? Jak mám do téhle kompozice napasovat všechna ta pravidla, abych se v tom neutopil a ti papežští byrokrati z Říma mě nedali do klatby?“
V ten moment se ze zákristie kostela, ozvalo hlasité žuchnutí. Podle nekompromisního zákona počtu nepravděpodobnosti tam přistál po hlavě přímo z kadidelnice – malý, neuvěřitelně rozcuchaný skřítek vzhledu raracha. Oči mu svítily jako uhlíky magmatu, sametový kabátek měl total šejdrem, z kapsy mu padaly drcené sopečné pigmenty a byl to sám šéf patroly chaosu mocný Folletto Caotico (skřítek Chaotikáček), kterého z hlubin své magmatické komory vyslal sám šéf šéfů Vesuv.
Skřítek se valil kukadla s ohnutýma černýma řasama od žáru Vesuvu na Caravaggiovy upjaté renesanční skici, chytil se za hlavu a spustil kvikot:
„Gennarino santissimo per cara tua sanque, Michelino! Co to tady v tom neapolským azylu zase patláš za milánské blbiny totale? Jsi už oslepl z toho severského řádu? Kašli se na ty jejich symetrie! Tady jsi v Neapoli a já tě teď naučím náš nejvyšší vesmírný princip: přísný řád disciplinovaného chaosu!“
Caravaggio na něj vytřeštil oči a Folletto Caotico okamžitě přešel k praktické demonstraci. Vyskočil na malířský stojan, začal divoce mávat ručičkama až převrátil káď s kobaltskou modří. Potom začal do drahých olejů přisypávat horký sopečný prach z Pozzuoli a mazat plátno špínou z neapolských uliček. „Podívej se ven z oken, ty mračoune!“ ječel skřítek. „V celém vesmíru platí nudná logika, že v nebezpečí život zamrzá. Ale u nás pod sopkou se všechno staví na hlavu! My pod hrozbou vulkánu vesele poskakujeme, křesáme z chaosu evoluci a z té nejtemnější noci vytahujeme to nejzářivější lidské světlo!“
Skřítek v tu chvíli vytáhl z kapsy malou, šišatou perlu a zamával jí malíři před nosem: „Podívej se na ni! Tuhle perlu mi teď z mořské pěny vylovila sama naše milovaná ségra siréna Partenope. Ti severský byrokrati samozřejmě všude vykládají ty svoje konspirace, že kvůli Odysseovi skočila do moře, ale ona je přece neapolitánka, ty se kvůli chlapům netrápí ale hodí jim špagety na hlavu! A tuhle perlu ti posílá! Ti tvoji španělští úředníci v černých sametech upjatí jezuiti by ji okamžitě vyhodili, protože neodpovídá jejich lineární dokonalosti. Říkají jí posměšně barroco – tedy křivá perla. Jenže my v Neapoli víme, že právě v téhle asymetrii je ukrytý humanismus! A já ti říkám: kašli se na vyhlazenou nudu a maluj přesně takhle! To je baroko, kámo! Svatí musí mít špinavé nohy, andělé musí vypadat jako pouliční sirotci z přístavu a všechno musí dýchat neapolským chaosem !“
A skřítek ho naučil geniální trik, který totálně rozbil renesanční skořápku. Ukázal mu, jak postavit celou estetiku na hlavu skrze dramatické šerosvitné chiaroscuro. Naučil ho, že skutečná krása a humanismus nejsou v dokonale vyhlazených linkách, ale v tom, když je věnec nakřivo, látka spadlá z ramene a celá kompozice je rozcuchaná jako neapolská černovláska Carmela když ráno vstane z postele. Přesně tak, jak to Caravaggio poprvé namaloval u svého slavného Dionýsa, kterému spadla tóga a ovoce měl poskládané v dokonalém zmatku a na hlavě vrabčí hnízdo z kudrlin.
Díky této skřítčí lekci chaosu vzniklo celé Caravaggiovo barokní umění, které navždy změnilo tvář evropské kultury. Upjatá věda dodnes píše traktáty o evoluci realismu a hádá se o jazykový originál tohoto slova, ale jako jediná skřítkoložka na světě vám odhaluji pravdu: za tímto převratem stála čistá, anarchistická lekce od Folletta Caotica, který v neapolské tmě naučil jednoho kluka ze severu, že ta nejkrásnější, nejsmyslnější perla v celém kosmu je ta, která je total šišatá!
Kolumbovo vejce, španělský byrokratický teror a skřítek z podzemí Castel dell’Ovo
V naší digitální přítomnosti, kde lidé úpí v kancelářských celách a každou myšlenku musí nechat schválit třemi komisemi a zanést do excelové tabulky, panuje utkvělá představa, že velké dějinné objevy dělali chladní, systematici. Pozitivistická věda nám Kryštofa Kolumba líčí jako janovského matematika, který s pravítkem v propočítával námořní míle. Musím ale tuto severskou mystifikaci uvést na pravou míru. Kolumbus byl totiž muž se svobodným srdcem a vizí, kterého na každém kroku prudil totalitní systém byrokracie.
Když na jedné z obchodních cest kotvil v Neapoli, zažíval tam hotové byrokratické peklo. Aby bylo jasno – místní, horkokrevní Neapolitánci v tom byli zcela nevinně, ti stáli odjakživa na straně svobody. Kolumba tam ale terorizovali importovaní španělští úředníci z aragonské dvorské kanceláře. Byli to takoví ti rigidní, sešněrovaní panáci v černých sametech – dovedete si to představovat, byli to nefalšovaní pradědečkové jezuitů! Ti si do té teplé, živelné Neapole přivezli svůj unifikovaný dril. Pořád Kolumba nutili podepisovat stovky lejster, měřili mu rozměry stěžňů, přepočítávali sudy s vodou a odmítali mu orazítkovat plavební listy, protože neměl správné tabulkové formuláře.
Když ho v jedné úřední budově na pobřeží zrovna tahle komise španělských prudičů týrala, že jeho plány neodpovídají schváleným geometrickým standardům, Kolumbovi definitivně bouchly saze. Strašlivě se naštval, hodil těm španělským panákům všechna ta lejstra k nohám, pořádně dupnul a předvedl jim slavné, čistokrevné neapolské gesto „uommo e panza“ kombinované s „’O pernacchio“ – což v převodu znamená velmi hlasité, teatrální pohrdání celou jejich byrokratickou mašinerií a vzkaz, že si s těmi formuláři mohou vytřít svá důležitá pozadí. Prásknul za sebou těžkými dubovými dveřmi, vyběhl ven na pobřeží, skočil do malé loďky a začal zběsile veslovat pryč do vln Neapolského zálivu. Vzteky bez sebe si říkal: „Inteligentní člověk na tohle kašle! Na jejich razítka, lejstra, pečetě! Já ty nové země objevím sám, i kdybych měl ten oceán přeplavat v neckách! Ať si velkolepě trhnou nohou!“
Když se jeho loďka ocitla v zálivu, hladina se rozestoupila a z pěny jukla drzá hlavička. Byl to Folletto Navigatorino. Skřítek si otřel slanou vodu z očí, šibalsky na mořeplavce mrknul a spustil ten svůj živelný monolog:
„Čau, Kryštofe! Posílá mě brácha Vesuv! Dýmal vzteky, když viděl ty suchopárné španěláky, a strašlivánsky se mu líbilo, jak jsi jim ty lejstra hodil na kebule. Jemu se líbí, že máš v sobě úplně stejnej divokej oheň jako on sám! Nekoukej tak blbě a vlez se mnou teď do podzemí hradu Castel dell'Ovo.“
A skřítek ho zavedl do temných chodeb Vaječného hradu. Tam mu odhalil nejvyšší humanistický princip. Ukázal mu prastaré magické vejce, které do základů hradu ukryl básník Vergilius, a zasvětil ho do onoho nejvyššího zákona, který – jak moji čtenáři vědí z předchozích dílů – platí výhradně v Neapoli: do zákona počtu nepravděpodobnosti.
„Kryštofe, pochop,“ pokračoval skřítek, „pokud chceš prorazit tu jejich byrokratickou zeď a objevit nový svět, musíš aktivovat ten náš nejvyšší vesmírný unikát – neapolský zákon počtu nepravděpodobnosti. V celém širém vesmíru totiž platí trapácká logika: nikdo se neusadí na živých sopkách a nikdo nepostaví hrad na křehkém vajíčku. Všude jinde lidé v nebezpečí zamrznou strachy. Ale u nás v Neapoli? Tady se všechno staví na hlavu! Pod hrozbou vulkánu vesele poskakujeme, kypíme radostí a z tvořivého chaosu křesáme evoluci. A přesně to teď uděláš i ty. Vezmeš to jejich pitomé vajíčko a postavíš ho na hlavu! Všechno v životě musíš odteď stavět na hlavu! Budeš do toho systému muset prostě zvrchu chytře fláknout a otočit to hlavou dolů. Bude to sice fyzikálně absolutně nepravděpodobné, ale právě proto jim tím totálně vytřeš zrak!“
Skřítek pak vytáhl z mokré kapsičky tajnou navigační mapu, ukázal Kolumbovi prstem přesně směr na západ a dodal: „Tady to máš. Pluj tudy. Kašli na jejich čísla námořních mil. Tady objevíš úplně celou novou zemi a všem těm upoceným španělským úředníkům s tímhle neapolským vajíčkem postaveným na hlavu totálně vytřeš zrak!“
Když pak v roce 1492 vypluly slavné lodě směr Amerika a námořníci po týdnech na oceánu propadali panice, protože se jim zbláznil kompas (upjatá věda mluví o magnetické deklinaci, ale my víme, že to skřítek schovaný v podpalubí ožužlával střelku, aby udržel směr), Kolumbus už věděl, co má dělat. Měl v sobě neapolský oheň a věřil zákonu počtu nepravděpodobnosti. A když se později na slavné královské hostině ti samí sešněrovaní španělští byrokrati Kolumbovi posmívali, že na objevení Ameriky nic nebylo, Kolumbus s ledovým klidem vzal natvrdo uvařené vejce, nakřápl ho o stůl a podle neapolského kódu ho s naprostou samozřejmostí postavil na hlavu.
Celá ta slavná severská akademická věda dodnes žasne nad Kolumbovým intelektem, ale jako jediná skřítkoložka na světě vám tímto odhaluji pravdu: za tímto gestem stála čistá, anarchistická lekce z podzemí Castel dell'Ovo. Celý Nový svět byl objeven jen díky tomu, že jeden odvážný mořeplavec poslechl drze vystrčenou mokrou hlavičku z Neapolského zálivu a vyměnil suchopárný španělský byrokratický řád za tvořivý, živelný chaos bráchy Vesuvu, kde se všechno velké staví zásadně na hlavu.
