Článek
Praha jako Kafkovský horor
Jako umělec, estét a teoretička umění mám v poslední době každé ráno v pražských ulicích neodbytný a děsivý pocit, jako bych žila v temné, surrealistické pohádce. V pohádce, v níž jakýsi cizí, obrovský šedivý obr surově mačká moji sladkou, křehkou a barevnou Prahu, tříští její secesní ornamenty, plaší její ptáky a snad ji za chvíli úplně rozmáčkne jako malé vajíčko.
Zažili jste to letos v září taky? Dva měsíce prázdnin byla Praha oázou klidu. Lidé byli na dovolených, korporátní manažeři na chalupách, školáci mimo město. Doprava opadla, náplavky na chvíli dýchaly přirozeným tempem a člověk měl pocit, že se do ulic na chvíli vrátil normální lidský život. A pak přišlo září. Buch.
Do ulic se po prázdninách skokově vrátila armáda obyvatel. Jenže pokud máte v sobě alespoň špetku estetického cítění, řemeslného vnímání a smyslu pro noblesu, museli jste letos na pražských křižovatkách utrpět těžký vizuální šok. To, co se vyrojilo v ranních špičkách, totiž není jen běžný poprázdninový nával. V přímém přenosu sledujeme finální fázi fenoménu, který jako teoretička umění nemohu nazvat jinak než globalistické koniášovské baroko.
Procházíme systematickou estetickou genocidou. Nahromaděný postkovidový kapitál, dotační šílenství, bezmyšlenkovitá digitalizace a všudypřítomná úzkost zlikvidovaly z veřejného prostoru jakoukoliv radost, jemnost, individualitu a lidské měřítko.
Další virus: Padesát odstínů estetického trýznění
Když se dnes rozhlédnete kolem sebe, máte pocit, že svět zasáhl ještě jeden virus, který zmutoval s covidem a kompletně paralyzoval lidský vkus. Jako by se do veškerého moderního designu, aut a módy plíživě rozšířil fenomén slavného trháku Padesát odstínů šedi. Ten film jsem sice jako estét ze zásady nikdy neviděla, ale z doslechu všichni víme, že pojednává o jistých formách specifického vzájemného trýznění pro potěšení.
A přesně to se stalo s naším vizuálním světem. Tato „padesátiodstínová nákaza“ esteticky zaklela celou společnost. Současní Češi se do té bezútěšné šedi zahalili a dobrovolně se v ní masochisticky mučí. Kupují si šedá auta, staví šedé domy a oblékají se do šedých pytlů. Je to dobrovolné, vzájemné estetické trýznění, kterému tleskáme v domnění, že jde o moderní trend, zatímco ve skutečnosti jde o absolutní kapitulaci před uniformní nudou.
Automobilová monstra, která cení zuby
Jaká byla devadesátá léta a začátek nového tisíciletí? Na silnicích tehdy vládla barevná demokracie, neokubistická hravost rané postmoderny a auta měla gracilní evropskou noblesu. A tehdejší bavoráky? Nízká elegantní silueta, stříbrné disky, decentní chromovaná mřížka chladiče a jemné detaily v interiéru. To byla vozidla, která reprezentovala společenský status skrze diskrétní luxus (quiet luxury). Auto nemuselo křičet do světa, že bylo drahé.
Dnes? Současný trh pod vlivem onoho šedého viru ovládl vizuální obezitu a čistý mechanický teror. Více než polovinu prodejů v Praze tvoří přerostlá SUV. Ta auta už nemají jedinou elegantní křivku – jsou to regulérní výhružné tanky a obrněné transportéry v té nejunifikovanější „barvě na okapy“.
Záplavu matné, pastelové šedi doplňuje agresivní design. Světlomety jsou zúžené do zamračených štěrbin a přední masky (deformované vkusem nového čínského a amerického trhu, kde se úspěch měří velikostí chromového plastu) vypadají jako vyceněné čelisti. Tyto stroje nebyly navrženy pro harmonický život v městské zástavbě. Mají jediný psychologický cíl: zastrašit okolí, zmasírovat ego majitele a hrubou vahou si vynutit respekt v koloně. Když se jich na magistrále sejde padesát za sebou, vypadá to spíš jako přesun vojenské techniky než městský provoz.
Architektura z Excelu a kapitulace institucí
Tento „brutál moci“ se dokonale zrcadlí v tom, co kolem nás v posledních letech vyrostlo jako houby po dešti. Kdekdo nadává na komunistický brutalismus. Jenže když se dnes podíváte na Novou scénu Národního divadla s jejími unikátními skleněnými tvarovkami od Libenského a Brychtové, nebo na budovu Federálního shromáždění, vidíte autorskou vizi, ryzí modernu a materiálovou ušlechtilost (přírodní kámen, špičkové dřevo). Mělo to tvar, výraz a originalitu.
To, co se ale v rámci postcovidového boomu vyrojilo v Karlíně nebo kolem nádraží Střed (Masarykova nádraží), je úplně jiná liga zrůdnosti. To není architektura. To jsou bezduché unifikované krabice vytisknuté globálním developerským algoritmem. Investor potřebuje co nejrychleji otočit peníze před inflací, a tak architekt v Londýně vygeneruje chladnou skleněnou kostku, která maximalizuje podlahovou plochu a kašle na lokální genius loci.
A co dělají naši památkáři a ochránci? Pod brutálním tlakem miliardového kapitálu a armád korporátních právníků zcela rezignovali. Systémová paralýza občanské společnosti dosáhla stádia, kdy instituce jen formálně razítkují kompromisy. Výsledkem je město plné chladných stěn, které v noci zejí prázdnotou, doplněné o vizuální smog v podobě primitivních billboardů s obřími hnusnými obličeji a jedním úderným sloganem útočícím na první signální soustavu. Korunou této estetické degradace jsou pak všudypřítomné svítivě zelené plastové patníky (balisety) na křižovatkách. Kafkovský horor v přímém přenosu.
Ekologická daň za rychlé prachy: Kde jsou labutě?
Zkáza veřejného prostoru se nevyhnula ani přírodním prvkům. Ukázkovým příkladem dotačního urbanismu a „luxování Evropské unie“ je proměna pražských náplavek. Místo abychom prostor kultivovali s citem pro jeho přirozený ekosystém, břehy Vltavy byly brutálně industrializovány pro volnočasový byznys.
Zavalily je pontony, plovoucí bary, lodě a restaurace, které sice mimo sezónu zejí prázdnotou, ale škodu už stihly napáchat. Zmizely poslední přírodní břehy a s nimi i klid. Lidé si šeptají konspirační teorie o tom, že za úbytkem pražských labutí stojí divoký lov cizinců, ale realita je mnohem prostší a snadnější. Zničili jsme jim biotop. Světelný smog, neustálý hluk, komerční tlak a mechanické zábrany vyhnaly z říčních břehů přirozený život. Všechno muselo ustoupit vidině rychlých peněz.
Lidé v pytlích a sterilní operační sály
Pokud si myslíte, že se lidé proti této šedi bouří, podívejte se, v čem chodí oblékaní. Kolem let 2021 a 2022, v postcovidovém šoku, zmizela z pražských obchodů s módou veškerá hravost, barvy a retro styly. Nahradil je diktát „oversized“ neforemnosti a zemitých odstínů – další triumf viru padesáti odstínů.
Ulice zaplnila uniforma poslušnosti: obří neforemné džíny krčící se u kotníků a gigantické šedé či béžové mikiny s masivními rameny. Současná móda záměrně ignoruje a deformuje lidskou figuru, eleganci a ladnost pohybu. Lidé v těchto pytlích vypadají jako chodící textilní krabice. Psychologický mechanismus je přitom stejný jako u majitelů SUV – v ustrašené postcovidové době se lidé chtějí do oblečení zabalit jako do deky a schovat se za neprostupnou zeď před nepřátelským světem.
A když tito lidé přijdou domů, jejich rituál trýznění pokračuje v interiérech. Trh ovládly byty připomínající sterilní operační sály nebo luxusní betonové bunkry. Zmizela útulnost, patina a barvy. Všechno je chladné, naddimenzované a skryté za obřími šedými bezúchytkovými stěnami. Zavalitá svalnatost Braunových atlantů z Clam-Gallasova paláce, kteří s křečí v obličeji podpírají barokní římsu, se transformovala do moderních „fitness figur“ našich spotřebičů, nábytku a aut. Žijeme v křeči hrubé síly a doba připomíná koniášovské baroko temného zastrašování mocí a sebemrskačství.
Akustická a verbální genocida: Popření české básnické duše
Tato estetická degradace hmotného světa by ale nebyla úplná bez své finální, zvukové stopy. Jako estét a teoretička umění se dnes už v podstatě vyhýbám většinové pražské průměrné komunikaci a diskusím na internetu. A znovu podotýkám – není to můj subjektivní dojem, je to faktický a prokazatelný výsledek vědeckého bádání. Vulgarita toho, jak se dnes mluví v Praze a v internetovém prostoru, dosáhla svého historického maxima.
Ten šedivý, koniášovský brutalismus vzájemného trýznění se totiž z plechů, betonu a textilu propsal přímo do našeho jazyka. Nemám absolutně nic proti anglicismům – jazyk se vyvíjí. Jenže z angličtiny si dnešní masová kultura nevzala eleganci ani vtip, ale vyloženě jen ty nejhrubší, primitivní výrazy. Ty se smíchaly s nejhrubšími slovy českými a zavalily běžnou každodenní komunikaci. Tragédií je, že tento verbální brutalismus už nepřepínáme ani v politických debatách v televizi, které se změnily v agresivní štěkání zpoza zatnutých čelistí.
To nejhorší na tom všem je, že tento posun představuje totální popření samotné historické české estetické identity. Když se totiž podíváme do minulosti, Češi byli celou svou historií mistři něžných, citlivých a vtipných zdrobnělin. Náš jazyk byl plný poezie a neuvěřitelné drobnokresby. Vždyť i typická česká příjmení jako Nováček, Hubáček nebo Voříšek v sobě nesou ten hravý, laskavý a jemný tón! Celá světová estetická i básnická linka českého jazyka stála na citu pro detail, nuanci a křehkost. Tím, že jsme dobrovolně přešli na unifikovaný, zhrublý korporátní newspeak a primitivní nadávky, jsme vlastně spáchali vlastizradu na své vlastní přirozenosti.
Slovo psychologa a arteterapeuta: Kohoutek na kyslík místo lesa
Jako psycholožka a arteterapeutka musím na závěr zvednout varovný prst před tím nejdramatičtějším dopadem. To, o čem celou dobu mluvím, totiž není jen povrchní fňukání nad ošklivým designem. Je to otázka veřejného zdraví. Psychická onemocnění u Čechů, a zejména u Pražanů, rostou geometrickou řadou. A vůbec nejtragičtější je tento strmý nárůst úzkostí a depresí u mladých lidí a dětí. Ruku v ruce s tím jedou i oficiální policejní statistiky: pouliční a verbální kriminalita na běžné společenské bázi, v každodenním chování, dosahuje děsivých rozměrů.
Tento stav působí jako spojené nádoby. Prostředí nás hluboce formuje. Pokud by naše město, naše oblečení, naše auta a jazyk byly barevnější, veselejší a ohleduplnější k lidskému měřítku, lidé by nebyli tak masivně psychicky nemocní. Barvy, tvary a harmonie přímo ovlivňují neurochemii našeho mozku.
Chci, aby si lidé konečně uvědomili jednu věc: když sklopíte uši, podlehnete diktátu průměrnosti a při koupi nového auta si raději vyberete tu nudnou, korporátní šedou, jen abyste „ušetřili pár tisíc při budoucím prodeji ojetiny“ nebo nevystupovali z řady, tato volba se vám vrátí. Vrátí se vám v podobě chladu, útlumu a deprese. A co hůř, vrátí se v podobě úzkostí a depresí vašich vlastních dětí, které musíte v tomhle estetickém kriminálu vychovávat.
Nezapomínejme navíc, že obrovský podíl na tomto stavu mají politická rozhodnutí, která brzy ovlivníme. Nebudu nikomu říkat, koho má v nadcházejících komunálních volbách volit, ale uvědomme si, že správa města není jen o lavičkách v parku. Právě politici rozhodují o tom, zda bude veřejný prostor harmonický, nebo zda ho necháme bezhlavě zaplavit agresivním betonem a šedí, která v konečném důsledku může psychicky zničit i naše děti.
A jeden naprosto čerstvý, tragikomický příklad z letošního léta, který tuto odlidštěnou mašinérii dokonale ilustruje? Byla jsem na banální operaci na jedné z nejpřednějších soukromých pražských klinik. Všechno na povrchu vypadalo super, moderně a sterilně dokonalé. Můj pokoj měl okno situované do nádherného, voňavého letního lesíka. Jenže v celém tom architektonickém skvostu se nedalo otevřít okno. Jako pooperační pacient a alergik toužící po doušku čistého vzduchu jsem měla smůlu. Zato jsem měla hned vedle postele namontovaný kovový kohoutek s nápisem OXYGEN.
Příroda byla zakázána, vzduch zvenčí byl odříznut a systém mi místo něj nabídnul umělou náhražku v trubce. Když pak do pokoje přišel noblesní, světově vzdělaný, mladý a vysoce inteligentní pan doktor, a já na tu absurditu poukázala, jen bezmocně pokrčil rameny a povzdechl si: „No, nám to taky vadí.“ A to je ono. I ti nejlepší, nejvzdělanější z nás jsou dnes naprosto paralyzovaní a bezmocní vůči rigidní globální mašinérii, která raději vyrobí hermetický plastový kriminál s umělým kyslíkem, než aby do prostoru pustila kapku přirozeného života a lidskosti.
Jak z toho ven? Buďte Růžovým panterem!
V této unifikované mašinérii moci, šedi a verbální agrese naštěstí stále existuje prostor pro čistý estetický odboj. Když zaparkuji svůj černý, kompaktní Ford Focus z roku 1999 v edici Trend s dvoulitrovým benzínovým motorem v podzemních garážích nejdražších pražských hotelů, stane se zázrak. Mezi všemi těmi super drahými moderními SUV tam mé auto stojí jako zářící klenot.
Reprezentuje totiž éru designu New Edge – čistou geometrii, napnuté plochy, vyvážené proporce a mechanickou poctivost z dob, kdy auta ještě navrhovali umělci a ne excelové tabulky. Proti té vizuální obezitě působí jako atletická balerína. Vyzařuje z něj intelektuální luxus a vytříbený vkus. Lidé mi nevěří, že jsem chudý umělec, protože vlastnictví takto udržované ikony je v dnešním světě unifikovaných operativních leasingů projevem té nejvyšší suverenity a věrnosti skutečné české nátuře, která miluje detaily, ne hrubou sílu.
A ten největší paradox se děje přímo v pražském provozu. Zatímco se ti šediví obři těžkopádně šinou magistrálou, jejich řidiči jsou izolovaní za zatmavenými skly a úzkostlivě brzdí v zúženích, já se svými bleskovými reflexy baletky, manuální pětistupňovou převodovkou a dokonale známým prostorem projedu kolem nich jako myška.
V téhle šedé sloní zácpě jsem totiž jako Růžový panter (a to ještě slony urážím, protože slon je na rozdíl od majitelů SUV inteligentní a sofistikované zvíře). Nechci s nimi bojovat jejich agresivní hrubou silou. Porážím je lehkostí, elegancí, inteligencí a čistou hravostí. Než ty jejich digitální automaty a těžkopádné mozky vůbec zaregistrují, že se změnila zelená, můj černý dvoulitr už je s grácií pryč a já jsem o pět kilometrů před nimi.
Anarchie a barvy Neapole
Pokud vás ale tahle globalistická koniášovská kafkárna plná ječících sirén, agresivních řidičů, unifikované šedi a vulgárního křiku, který popírá naši poetickou identitu a zavírá nás do krabic s kohoutky na kyslík, unavuje stejně jako mě, existuje radikální řešení. Sbalit kufry, nasadit si vtipný nadhled Růžového pantera a odjet tam, kde prostor stále patří lidem, emocím, patině a barokní divadelnosti skutečného života. Třeba do Neapole. Protože život je příliš krátký na to, abychom ho prožili v šedé krabici, nosili šedý pytel a nechali si diktovat vkus lidmi, kteří zaměnili noblesu za hrubou sílu. Můj byt v Praze už má realitní makléř a já jako estetický emigrant pádím svým focusem jako růžový panter navždy do anarchistické barevné Neapole.
