Článek
Pračka na dějinné lži
Tak jo, jsem možná anarchista, ale pravda anarchismus potřebuje jako prací prášek na vyprání historie od dobových propagand. Nejsem jenom rebel, ale také multidisciplinárně vzdělaný vědec. Aby jste se ale neztratili v poselství, klidně to berte jako humornou beletrii. Pravda jako voda si i tak cestičku najde.
Píšu článek v tomto žánru záměrně, abychom sem nemuseli trapně tahat jednotlivá čísla a akademická dogmata. Takhle mám svobodu říkat čistou pravdu bez výčitek, že chybí poznámkový aparát pod čarou.
Jde totiž o to, že česká věda dodnes dostatečně neakceptovala moderní západní princip, který se běžně už po mnoho desetiletí praktikuje například v Itálii, konkrétně na neapolské univerzitě.
Tam se historie nerozebírá jen přes rigidní škatulky a prach starých listin. Na dějiny se dívají ze všech možných vědních oborů najednou. Pokud totiž historii rozebíráme pouze čistou, klasickou pozitivistickou historickou metodou (kterou já samozřejmě znám), neobjeví se nám úplně všechno. Kdo je ale mimo historika i teoretik umění, senzibil, estetik, etik, šaman a psycholog jako já, rozebírá ty události ještě z jiných, hlubinných pohledů. A teprve potom se nám historické pravdy objeví a postavy zhmotní, jako by právě usedli vedle vás…
Máme po svátku vévody Václava. Jako většina věcí v Čechách i tento svátek je v naší kotlině absurdní kocourkovština. Logika jaksi Vltavské údolí míjí celou historii. Všechno kolem tohoto svátku, od projevů politiků po oficiální oslavy – působí jako divnodivné divadlo. Tedy až na samého vévodu. Toho z jeho duchovního trůnu nesesadí nikdo. Má totiž šamanské know how od své pohanské maminky.
Pohanská krev ze Stodoranů a církevní krádež identity
Náš vévoda Václav si hluboký prací program na dobové propagandy opravdu zaslouží. A hlavně jeho maminka. Drahomíra, která byla pohanská kněžka z pobaltských a polabských Slovanů, z kmene takzvaných Stodoranů. Byla neprávem lynčována a očerňována celou naší oficiální historii. Prostě proto, že byla původem pohanka a protože Václava si – zvláště později – katolická církev „vypůjčila“ zcela bezbřehým způsobem k propagaci svého dogmatického náboženství. A nejen to, hlavně svých mocenských zájmů a to hyenisticky již od momentu, kdy jeho tělo ještě ani nevychladlo.
Přitom s takovým dogmatem by sám čistý ryzí původní křesťan a poloviční pohan, vévoda Václav, v životě nesouhlasil.
Všimněte si, že důsledně říkám vévoda. Ano, vévoda, protože on sám by se králem ani knížetem nijak nenazýval. Byl hluboký, čistý duchovní člověk a sám by se nikdy nepovyšoval na někoho „svatého“. Tento přídomek z něj udělal nedosažitelný církevní monument, který od něj dnes paradoxně odhání všechny ty, kteří ho nejvíce potřebují, jako mladí, kteří mají právem negativní přístup k církevním institucím. Přitom Václav byl ochránce křesťanů i pohanů.
Vévoda je překrásné staré české slovo. Značí, velikého vůdce, vojevůdce, úžasného a silného člověka. Klidně můžeme používat i výraz vojvoda. A Václav byl právě takovým vůdcem pro všechny bez rozdílu, což je důvod, proč musíme hlasitě připomenout jeho pohanskou maminku Drahomíru a její vliv, protože na tom má zásadní zásluhu.
Příběh Václava, jeho bratra Boleslava, jeho maminky, tatínka a jeho dalších pozdějších příbuzných, jako byli svatý Vojtěch a Kristián neboli Strachkvas, je ve skutečnosti nesmírně dramatický. Je to tak divoké rodinné a politické psycho, že před ním blednou i ty nejtemnější antické tragédie. A to jako fakt. Ta líbezná česká zem je bohužel prosáklá dramaty víc, než si čecháčkovská oficiální propaganda kdy připustila.
Šamanská show, která zničila germánský Ordnung
Odkud tedy v šestnácti do Čech Drahomíra přišla, aby jako manželka Vratislava z Přemyslovců, politicky spojila Čechy a Stodorany proti útočným Sasům. Byla „princeznou“ polabských pohanských Slovanů Stodoranů. Ti měli neuvěřitelně silné, propracované divadelní a šamanské rituály typu vikingských šamanských náčelníků. A to je pro pochopení Václava důležité. Když tito vzhledem „vikingové“ táhli do boje, nedělali to jako běžná armáda. Používali vyloženě divadelní šamanské efekty. Byli oblečení v kůžích a na hlavách měli skutečné medvědí a vlčí hlavy, v předu běželi posvátní bílí koně bez jezdců a zběsile u toho tloukli do bubnů. Vypouštěli magické kouře, zpívali, prostě „gesamkunstwerk“ za který by jim záviděla i nejlepší světová hardrocková kapela. Touto nevídanou show zastrašovali nepřátele – hlavně saská vojska.
Ta se tím zastrašit velice často nechala. Proč? Protože jak všichni víme že "Sasíci"jsou prototypem germánských vojáků. Na jednu stranu agresivní, ale na druhou rigidně spořádaní. Je to ten typický, „německý Ordnung“. Potřebují tabulky, linie, systém a předvídatelnost. Když jim ale někdo takovým divokým šamanským divadlem ten jejich slavný ordnung narušil, celá ta organizovaná, geniální a agresivní armáda prostě psychicky zkratovala a dala se na bezhlavý útěk. Samozřejmě ne vždycky. Docházelo často také k velkým a strašlivým krveprolitím.
A přesně toto strategické, politické a psychologické know-how dala Václavovi jeho maminka Drahomíra. Moc dobře z historie svého vlastního rodu věděla, že se Sasy si není radno zahrávat v přímém střetu. Ale také věděla, že pokud někdo chce vládnout dobře, musí používat i prvky tohoto šamanského divadla.
Václav, který byl nesmírně vzdělaný, to udělal přesně takhle. Když se v rámci geopolitiky střetl s Jindřichem Ptáčníkem, který v té době Sasům a obrovským germánským územím vládl, sešel se s ním a opakovaně s ním diplomaticky vyjednával. Vyloženě ho okouzlil svým noblesním „šamanstvím“, tedy uměním okouzlit estetikou a duchem. Vlastně si z něj udělal fanouška. Tím skutečně unikátně zabránil zbytečnému krveprolití. Maminka mu totiž evidentně musela říct: „Podívej se, synku, my jsme tam u nás ve Stodoranech s nimi válčili mnoho let a bylo to k ničemu. Oni jsou prostě organizovaní. Když se s nimi ale rozumně domluvíš, dáš jim nějaký ekonomický zisk, můžeš se spolehnout, že ti dají pokoj a koupíš si klid na budování vlastní země.“
Nebylo to tedy žádné Václavovo zbabělství, jak se nám snaží namluvit někteří kritici. Byla to čistá, geniální diplomacie, kterou získal právě pod vlivem své maminky. Ona viděla z hlediska historie svého vlastního národa, jak efektivně zacházet s agresivním nepřítelem tohoto typu. Ostatně její bratr, tehdejší vládce Stodoranů čelil útokům Jindřicha Ptáčníka také.
Urostlý „viking“ s přilbou inkluze
Václav toto stodoranské know-how rituální divadelnosti aplikoval po celou dobu své vlády. Všechny jeho aktivity, které církev později interpretovala jako mnišskou, tichou askezi, prováděl naopak v reálu vyloženě na principu veřejného pohanského šamanství. Dělal to totiž veřejně, rituálně a demonstrativně.
To, že osobně a vlastnoručně sázel a pěstoval vinice, osíval pole a pěstoval obilí, z toho obilí osobně mlel mouku, ze které pak sám pekl chleba a rozděloval ho chudým, stejně jako víno – to nejsou jen projevy křesťanské charity. To jsou přesné archetypy stodoranských šamanů. Šaman je ten, kdo je spojen se zemí, kdo osobně transformuje elementy přírody (zrno v mouku a chléb) a tímto rituálním procesem drží kosmickou rovnováhu a garantuje úrodu a hojnost pro celý svůj kmen. Byla to politická performance nejvyššího kalibru.
K tomu si Václav vybudoval vizuální obraz, který lidi fascinoval. Vytvořil si svůj vlastní praporec. Sám byl vysoký, urostlý a podle antropologických výzkumů vypadal spíše jako drsný vikingský válečník než jako nějaký zavalitý, drobný Čech. K takové postavě musel mít samozřejmě obrovského koně – a to koně bílého. Přesně tak, jako měli posvátné bílé koně sami Stodorané ve svých svatyních.
Představte si ten obraz: urostlý, obrovský muž jako viking na posvátném bílém koni s praporcem v ruce. A místo medvědích kůží a hlav svých předků si vytvořil zářivou, přilbu, která se už z dálky neuvěřitelně leskla na slunci. Na této přilbě měl zlatou postavu muže s rozpaženýma rukama. Tento symbol byl naprosto geniální PR tah – byl totiž dokonale synkretický. Pohani v té postavě viděli svého nejvyššího boha (třeba slunečního Dažboga), křesťané v ní viděli Krista a pro všechny to byl symbol samotného Václava, vůdce, který má otevřenou náruč pro pohany, křesťany a všechny lidi bez rozdílu. Byla to absolutní vizuální inkluze. Vytvořil navíc Palladium země české jako vyloženě rituální amulet univerzální pro všechna náboženství. Byla na něm matka s dítětem zářící ve stříbrném reliéfu přes celá jeho prsa. Když před bitvou vjel takto s vlajícími vlasy mezi dvě vojska, protivníci se mu vzdali bez boje. Věděli navíc, že je nezmasakruje, ale navrhne geniální ekonomickou diplomacii. Václav zkrátka pokaždé dokonale ukradl celou show pro sebe.
A proč ho jeho bratr Boleslav nechal zavraždit? Právě proto.
Kriminální psychologie jedné osudné noci
Když si pomocí psychologie, a vlastně čisté kriminální psychologie, rozebereme jeho rodinný obraz a konstelaci, vyjde nám, proč se ta strašlivá bratrovražda musela zákonitě stát. Když Drahomíře hrdinně v boji proti uherským nájezdníkům zemřel její manžel Vratislav, bylo jí pouhých třicet let a stala se sice formálně vládkyní a regentkou, ale křesťanské elity ji donutily k hrozné oběti: musela své dva syny, Václava i Boleslava, odevzdat k výchově své autoritativní tchyni, křesťance Ludmile.
Jako hrdá, vášnivá pohanka to Drahomíra musela nést velice těžko. Nicméně je naprostý nesmysl, že by ona osobně nařídila pozdější vraždu Ludmily na Tetíně, jak tvrdí zaujatá katolická historie. Na to navíc neexistují žádné důkazy. Drahomíra totiž nevládla sama – vládli s ní a za ní velmi významní jiní mužové z kmenových frakcí a ona by v tom patriarchálním světě takové radikální rozhodnutí sama o své vůli ani nemohla vydat. Nešlo o nějakou banální nenávist mezi dvěma ženami. Šlo o tvrdý fakt, že mocenská skupina kolem Drahomíry potřebovala mít Václava ve svých rukou, protože on byl následník a hlavní symbol moci. Pokud ho měla v rukou družina Ludmily, stály proti sobě dva nesmiřitelné mocenské tábory. Z toho důvodu tábor kolem Drahomíry potřeboval Ludmilu odstranit, aby získal přístup k Václavovi. Ten, kdo měl následníka, ten měl tehdy skutečnou vládu.
Václav pak vyrostl v krásného, charismatického muže a Drahomíra se v něm bezpochyby viděla. Milovala ho. Boleslav na to pochopitelně strašně žárlil, protože byl v rodině pořád ten druhý, ten přehlížený. A z psychologického hlediska žárlil hlavně na lásku své maminky k Václavovi.
A teď střih do té osudné noci ve Staré Boleslavi. Boleslavovi se narodil syn a on konečně drží v ruce svůj největší triumf. Přinesl na svět mužského následníka trůnu! V jeho hlavě se odehrává obrovský monolog: „Hurá, teď já konečně budu ten první v celé zemi! Budu teď ten nejdůležitější v srdci své matky, protože jsem jí dal vnuka, dal jsem pokračovatele rodu, zatímco Václav žádné děti nemá a nemá ani ženu. Na těchto křtinách mého syna budu konečně ten hlavní pro všechny já!“
Jenomže to se nestalo. Václav dorazil na křtiny a opět, jak se říká anglicky, steal the show. Jako vždycky strhl veškerou pozornost na sebe. Udělal to nádherným, velkorysým gestem – vzal číši a rituálně připil na počest archanděla Michaela. Jeho charisma světlého severního šamana vikingského typu opět totálně převálcovalo fakt, že Boleslav má syna. Boleslav byl v téte chvíli strašlivě ponížen před zraky všech velmožů, a hlavně před zraky své milované maminky.
Můžeme si tu psychologickou situaci té noci živě představit. Boleslav byl nepochybně pod vlivem nějaké těžké medoviny. Z kriminologického hlediska se celou tu noc musel šíleně opíjet a ožírat, aby v sobě utloukl ten vztek a ponížení. A v tomto stavu naprosté opilosti a emočního amoku už stačilo jen málo. Kolem něj se točili muži z té dravé, hamižné vojenské frakce, kteří chtěli převzít moc, loupit a obchodovat s otroky (což jim Václavova mírumilovná politika zakazovala). Tito manipulátoři opilého Boleslava celou noc popoháněli a ponoukali proti bratru, až ho zlomili. Ráno pak neozbrojený, čistý Václav kráčel na mši a zmanipulovaný, medovinou ožralý Boleslav ho před kostelem zbaběle zavraždil.
Antický thriller slavníkovského konce
Neuvěřitelné na celém tomto dramatu je to, že celý ten příběh zapsalo jako dospělé právě to malé miminko z těch křtin – tedy Strachkvas, Václavův synovec. Když vyrostl, přijal v klášteře jméno Kristián a napsal slavnou Kristiánovu legendu. Čtenář si často říká: jak je možné, že Kristiánova legenda nikoho z těch vrahů natvrdo neodsuzuje? Proč je tak smířlivá? No jasně, protože to všechno byla jeho nejbližší krev a rodina! Obětí byl jeho zářivý strýc, vrahem jeho vlastní otec a tou, která zachraňovala ostatky, jeho babička. Kristián popisuje, jak Drahomíra, zlomená strašlivým žalem, plakala nad tělem svého syna.
A co udělal Boleslav? Sice sekal mečem, ale okamžitě přepnul do režimu pragmatického krizového manažera a začal na „image“ svatého Václava neskutečně vydělávat. Věděl, že lidé Václava milují. Proto nechal jeho tělo přivézt do Prahy, s obrazem jeho meče začal razit mince a začal masivně uctívat jeho kult, aby si tím zajistil legitimitu své vlastní vlády. Vzal mu nejen život, ale vlastně mu ukradl i jeho duchovní a šamanské know-how.
Tento krvavý přemyslovský psychothriller pak vygeneroval další antickou tragédii v následujíci generaci, zcela podle pravidel moderní psychologie rodinných konstelací a transgeneračního přenosu traumat. Známý český světec, svatý Vojtěch, byl totiž synovec Drahomíry (syn její dcery, která se provdala za slavníkovského knížete). Měl tedy v žilách stejnou divokou pohansky šamanskou geniální polabskou, stodoranskou DNA. Vojtěch se v dospělosti úzce přátelil právě s Kristiánem.
A pak přišel černý rok 995. Slavníkovští muži a bojovníci se tehdy vydali na sever vyvražďovat a dobývat území pohanů. Byla to čistě vražedná mise pod rouškou šíření křesťanství, což byla absolutní absurdita – koho na severu nepovraždili a neokradli, toho zajali a prodávali do lukrativního otroctví. V ten moment ale zanechali své domovské hradiště Libice naprosto nechráněné. Byly tam jen samotné ženy, malé děti a starci s minimální hlídkou.
Toho okamžitě využili Přemyslovci spolu s Vršovci. Pod příslibem míru a dohod vylákali zbylé hlídky z hradiště ven, načež vnikli dovnitř a chladnokrevně povraždili všechny, včetně malinkých dětí. Vojtěch tomu masakru unikl jenom proto, že byl v té době zrovna v Římě u papeže, přestože byl český biskup, často se tam před českou krutosti ukrýval. Jeho přítel Kristián byl zase v té době schovaný v německém klášteře v Bavorsku.
Z tohoto brutálního vyvraždění své rodiny byl Vojtěch naprosto lidsky i duchovně zničen. Viděl, že to čisté, ryzí křesťanství, kterému s Václavem a Kristiánem věřili a které milovali jako sociální, filozofickou a politickou naději pro svou českou zem, v Čechách prostě nefunguje. Elity se raději pro majetek vyvražďovaly navzájem a masakrovaly bezbranné lidi. Vojtěch se odmítl vrátit do Prahy jako biskup. Cítil navíc obrovskou vinu přeživšího a vyčítal si, že opustil rodinu.
Když se po této tragédii měl biskupského úřadu v Praze ujmout Vojtěch, pochopitelně to odmítl. Místo něj zákonitě to musel přijmout právě Kristián. Tlak rodového traumatu byl ale neúnosný i pro něj. V momentě, kdy měl být Kristián v Německu vysvěcen na biskupa, dostal z té strašlivé rodinné viny a stresu masivní psychosomatický kolaps a přímo během obřadu náhle zemřel.
Pro Vojtěcha to byla poslední, definitivní rána. Ztratil všechno: víru v Čechy, víru v knížata,ztratil rodinu i nejlepšího přítele i smysl křesťanství. Nedokázal už s tímto těžkým traumatem, které začalo kdysi vraždou strýce Václava, vůbec žít. Nemohl dělat nic jiného, než že se vydal bosý směrem k severním pohanům – do podobné oblasti, odkud původně pocházela jeho babička Drahomíra a kterou měl zapsanou ve své DNA.
To, že jeho následná smrt u Prusů byla čistá rituální sebevražda, je z psychologie naprosto jasné. Vojtěch cíleně a opakovaně vstupoval do posvátného háje pohanů, kam byl cizincům vstup pod trestem smrti zakázán. Jako by chtěl opět splynout s přírodou odkud jeho původní pohanská krev předků pocházela. Pohané nebyli krvežízniví. Opakovaně ho mírumilovně vykázali ven. On to však nerespektoval. Posedle se tam vracel a provokativně tam tábořil a cíleně vyvolal situaci, kdy se od nich nechal zabít, aby skrze mučednictví našel konečné vysvobození ze světa přemyslovských intrik. Jako by svou krví tekoucí do pohanské země smýt ty křesťanské zločiny jeho rodiny. Jeho bratra Radima, který ho doprovázel, jinak mírumilovní pohané nechali žít. Zachránil tak jeho tělo a kult a stal se arcibiskupem v Hnězdně. Oba potom kníže Bořivoj přivezl k poslednímu odpočinku do Čech, do krvavých Čech, které je zklamal. Ovšem jak jinak u Přemyslovců, udělal to během krvavého drancování Polska, což opět vyvolalo agresi germánů vůči Čechům.
Jeden historický kruh se uzavřel, ale následné historické napětí mezi Čechy a Němci od těch dob trvá dodnes. Historie není černobílá čítanka a pod nánosy katolické propagandy se skrývá hluboké lidské a psychologické drama, které stejně jako rodinná transgenerační traumata působí na celé generace.
Je naší povinností odkrývat tyto syrové pravdy. Ostatně hlavně hrdá, šamanská Drahomíra si svou rehabilitaci před tribunálem dějin bezesporu zaslouží.
