Článek
Český Falcone
Vysílám z podzemního bunkru. Přesnou polohu vám logicky říct nemohu, protože po mně momentálně jdou elitní komanda naštvaných vlastenců. Moje situace je vážná. Jako historička, psycholožka, teoretička umění a šamanka jsem se totiž rozhodla prolomit českou omertu. To je ta staletí budovaná, národní mlčenlivost o tom, že naše dějiny jsou ve skutečnosti úplně jinak.
Tyhle historické pecky prostě musí ven, i kdyby mě vlastenci měli honit jako Camorra Giovanniho Falconeho.
Libušino kouzlo lobotomie národa
Všichni uctíváme kněžnu Libuši, jak stála na Vyšehradě a prorokovala slávu Praze. Jenže jsem podrobila její rituál zkoumání a odhalila pravdu. Libuše z české kotliny tehdy totálně, jednou provždy odkouzlila logiku.
Věděla, že jsme bezbranný, malý národ usazený v tom nejblbějším možném geopolitickém prostoru – přímo v srdci Evropy, kudy se každých sto let valí nějaká cizí armáda ze západu na východ nebo z východu na západ.
Kdybychom v téhle kotlině používali logiku, došli bychom podle všech pravidel matematiky, etiky a vojenské strategie k jedinému závěru: že tady nemáme šanci přežít ani do středověku. Logický národ by v našem postavení buď kolektivně emigroval, nebo propadl hluboké depresi a vymřel. Libuše nám proto naordinovala permanentní stav stavění věcí na hlavu. Absence logiky je náš biologický štít. Když k nám vtrhne jakýkoliv cizí agresor vyzbrojený železnou německou nebo ruskou logikou a precizními plány, okamžitě zkolabuje, protože v našem chaosu se nedá navigovat. Kocourkov je prostě Libušino kouzlo a pojďme si vyjmenovat české základní kameny totální nelogiky.
Italská vládní čtvrť a španělská panenka z koše
Vrcholem češství, na který jsme hrdí a ze kterého žije národní turistický byznys, je Malá Strana a Hradčany. Tam sídlí naše identita, naše ministerstva, náš parlament a vládní budovy. Podívejme se na prameny: nepostavil to ani jeden Čech. Postavili to komplet Italové. Fakt. Italští architekti, zedníci a štukatéři nám vybudovali srdce státnosti, před kterým dnes vlastenci hrdě pějí hymnu.
Navíc zatímco jiné národy musely své památky, ke kterým se jezdí klanět celý svět, těžce vydřít a zaplatit krví – Italové vytesali Davida, na kůlech postavili Benátky uprostřed moře, Francouzi postavili Versailles a Eiffelovku, Egypťané a Mexičané stavěli gigantické pyramidy s nespočtem obětí a tak dále – Češi udělali co?
Vytáhli z koše malou voskovou panenku s ulámanýma ručičkama. Tu sem kdysi navíc přivezla jedna Španělka. My jsme ji oblékli jako barbinu, nazvali ji Pražské Jezulátko a zavedli jsme takový marketing, že se k ní dnes jezdí klanět celý svět, včetně těch nejdivočejších mafiánů z jihoamerických drogových kartelů. Žádné pyramidy, přátelé. Vosková hračka z koše je náš největší globální magnet.
Přehlídka tělesných handicapů na národním nebi
Když se podíváte na naše největší národní hrdiny, zjistíte, že Libušino kouzlo bezlogičnosti funguje stoprocentně. Naše největší ikony jsou totiž přehlídkou tělesných handicapů, které naprosto popírají podstatu jejich profesí:
Bedřich Smetana: Největší národní skladatel, zakladatel české hudby – byl hluchej jak poleno.
Jan Žižka z Trocnova: Největší národní vojevůdce, stratég, kterého se bál celý kontinent – byl slepej jako patrona.
Jan Lucemburský: Náš nejudatnější král také úplně slepý, což mu nezabránilo v tom, aby vletěl do bitvy u Kresčaku jako totální, čistokrevné kamikaze. Nic neviděl, ale řval, že český král z boje neutíká, a nechal se rozsekat. To nevymyslíš a to se děti učí s posvátnou hrůzou ve škole jako vrchol strategického hrdinství.
Skládáme hudbu ušima, které neslyší, vyhráváme bitvy očima, které nevidí, a útočíme naslepo.
Otec vlasti sňatkový podvodník a kanibalistický šaman
A teď jdeme na největší modlu: Karel IV., Otec vlasti. Učebnice ho líčí jako moudrého, asketického panovníka. Pohledem faktu ale říkám, že se choval jako regulérní kanibalský náčelník. Karel měl totiž psychotickou obsesi: jezdil po celé Evropě, posedle vyhrabával a nakupoval kosti svatých (lebky, zuby, prsty) a pak se s tímhle rituálním harampádím zamykal na hradě Karlštejn. Ten hrad si postavil vlastně jen jako soukromé šamanské doupě, kam tahal mrtvoly a zamykal se tam před svými čtyřmi manželkami, které přitom patřily k nejkrásnějším a nejmocnějším ženám tehdejšího světa. Místo nich raději v noci hladil staré lebky.
A kde na to megalomanské budování Prahy vůbec vzal prachy? Žádný ekonomický génius! Karel IV. jednoduše rozfofroval čtyři obří věna svých krásných manželek. Český sen v praxi: chlap se dobře ožení, shrábne prachy zvenčí, utratí je v Praze za náměstí a kosti, a my ho za to dodnes uctíváme jako největšího hospodáře tisíciletí.
Navíc tenhle uctívaný Otec vlasti způsobil největší katastrofu našich dějin – husitské války. Jak? Tím, že ty svoje nasbírané kosti neustále rituálně vystavoval na Karlově náměstí z věže kaple Božího těla. Jezdily sem miliony lidí a Karel tím v Praze spustil gigantický, celoevropský obchod s odpustkami. Církev se tak nechutně napakovala a zkorumpovala, že to o generaci později vyvolalo tak obrovskou frustraci, až musel nastoupit Jan Hus. Husitské peklo máme kvůli Karlovým kostem!
A když už jsme u těch jeho náměstí – Karel byl takový megaloman, že postavil dva obří prostory, se kterými si moderní Praha už staletí neví rady. Karlovo náměstí dodnes zeje jako trapná černá díra urbanistickou práznotou. A Václavák? To je trenažér národní nerozhodnosti. Střídavě tam tramvaje dávají a zase ruší, lavičky stěhují sem a tam, stánky s klobásami zakazují a povolují. Jediné, k čemu ten prostor reálně slouží, je, aby se tam periodicky srocovali naštvaní Češi, kdykoliv je zrovna něco vytočí. A může za to Karel protože to totálně předimenzoval.
A teď nejtemnější omerta. Náš Otec vlasti byl regulérní manažer pogromů, který vytvořil organizační know-how pro budoucí Křišťálovou noc! V roce 1349 potřeboval peníze a loajalitu Norimberku, tak s klidem podepsal glejt na vyhlazení tamního židovského ghetta. Dopředu s měšťany rozporcoval majetek obětí a slíbil jim za ten masakr beztrestnost. Výsledek? Přes pět set zavražděných lidí a Karel si na tom spáleništi nechal postavit kostel. Takže když o šest století později v tom samém Norimberku nacisti sepisovali své rasové zákony, v podstatě oprašovali osvědčené know how našeho Otce vlasti.
Hus byl vtipálek a Praotec přišel k hotovému
Když už jsme u Jana Husa – národ ho uctívá jako nejvíc tragickou, ubrečenou postavu dějin. Omerta! Ve skutečnosti to byl neuvěřitelný humorista, satirik a vtipálek, který pálil břitký humor na všechny strany a dělal si brutální legraci z církevních papalášů i ze sebe. Dokonce i jeho poslední slova na hranici v Kostnici vlastenci totálně zfalšovali. Neřekl žádné patetické „Pravda vítězí“. Oficiální zápisy svědků potvrzují, že jeho poslední věta zněla: „V pravdě svého slova vesele chci umříti.“ Chlap šel na hranici s úsměvem a humorem, což průměrný depresivní Čech vůbec nedokáže pobrat, tak se zamlčuje že i ve vězení se podepisoval jako ta husa, co ji zatím ještě neupekli a sypal do poslední chvíle ten nejčernější břitký humor.
A co Praotec Čech? Všichni věří, že se hrdinně klestil se sekerou v ruce neprostupným, temným pralesem plným medvědů, až vylezl na Říp. Realita? Praotec Čech přijel po tehdejším ekvivalentu dálnice D1 přímo do tehdejšího světového Manhattanu!
Česká kotlina byla v té době luxusně zasíťovaná země. Vedla tudy mezinárodní Jantarová stezka od antického Řecka až k Baltu. Stály tu celnice, kvetla tu vyspělá únětická a knovízská kultura, krajinu předtím po staletí dokonale kultivovali Keltové a Germáni. Všude byla zorganizovaná pole, infrastruktura a vztyčené menhiry. Praotec Čech neklestil vůbec nic. Prostě se svou partou pohodlně dokráčel po dálnici do rozvinutého ekonomického centra a obsadil ho. Přišel k totálně hotovému!
Přemysl Oráč jako CEO a svatá Anežka v hippie hábitu
Stejně tak uctíváme Přemysla Oráče jako upoceného pacholka v roztrhané halence, kterého od volů vytáhli na trůn, protože my Češi přece fandíme té dělnické třídě. Ve skutečnosti to byl mocný vladyka na pomezí Čech a německých zemí. Jeho Stadice ležely přímo na té klíčové mezinárodní Jantarové stezce. Přemysl tam neoral pole z hladu, ale kontroloval strategický dopravní uzel. Byl to mezinárodní byznysmen a celník, který kasíroval kupce putující přes Evropu. Libuše si nevzala chudého sedláka, ale ekonomického magnáta, který měl pod palcem tehdejší tranzitní koridor.
A co Svatá Anežka Česká? Vrchol pokory a církevního sebemrskačství? Zapomeňte. Její matka pocházela z divokých králů z pomezí Turecka a skrze uherské předky jejího otce měla v žilách krev divokých asijských nájezdníků, Polovců. Anežka byla poloviční asijská divoška a první skutečná česká rebelka a feministka.
Poslala do háje nejmocnější muže tehdejšího světa včetně samotného císaře Svaté říše římské, kterého odmítla jako ženicha. Jako správná první emancipovaná žena i hippie si natruc všem ostříhala vlasy, navlékla moderní chudý hábit a rozjela obří developerský a byznys projekt. Postavila klášterní komplex Na Františku a špitál, což byl skvěle prosperující sociální podnik a kulturní centrum. Rozhodně neseděla v koutě. Svou kancelář měla postavenou strategicky vysoko nad celým klášterem, odkud měla dokonalý přehled a jako ostrá ředitelka tam všechny hlídala.
A ta církevní hierarchie? Národní omerta tvrdí, jak byla podřízená svaté Kláře a Františkovi z Assisi. V realitě to bylo přesně naopak! František a Klára byli jen obyčejní italští měšťané bez politického krytí. Kdyby Anežka nevzala jejich myšlenky a byznysovým způsobem z nich neudělala nadnárodní franšízu, tak by Františka i Kláru tehdejší církevní aparát nejspíš velmi rychle upálil jako nebezpečné kacíře. Ale protože Anežka byla mocná evropská princezna, fungovala jako jejich CEO a politický štít. Celý ten holding osobně obhájila u papeže v Římě a zachránila jim krk.
Šaman Václav a národní nekrofilní turismus
A Svatý Václav náš největší katolický světec? Věděli jste, že po své matce Drahomíře z kmene Stodoranů byl napůl pohan? A byla to právě tahle pohanská matka, kterou dějepisci vylíčili jako bestii, kdo nám zachoval zbroj a vybudoval jeho legendu.
Václav přežil staletí ne proto, že by byl ustrašený mnich klečící v kostele. Choval se podle vzorce své pohanské matky. Jeho slavné ruční sázení obilí a lisování vína nebyly křesťanskou pokorou, ale čistě šamanským rituálem uctívání země, plodnosti a přírody. A když jel do války? Žádný skromný světec. Po vzoru svých divokých stodoranských předků udělal obří rituální divadlo – vzal si honosné kostýmy a luxusní zbroj. Byla to čistá šamanská psychologická válka, kterou nepřítele paralyzoval dřív, než došlo k boji.
A jak ho my Češi oslavujeme? Opět totálně bez logiky. Neoslavujeme jeho narození, ani den jeho svatořečení. My jako státní svátek slavíme den, kdy ho jeho vlastní bratr nechal brutálně zmasakrovat u dveří kostela. A aby toho bizáru nebylo málo, nenecháme ho chudáka ani v klidu spát v hrobě. Každý rok Češi vytáhnou jeho tisíc let starou lebku, naloží ji do auta a rituálně ji vezou zpátky na místo činu do Staré Boleslavi, kde ho zavraždili. Tomuhle národnímu nekrofilnímu turismu všichni nadšeně tleskáme jako vrcholu duchovních tradic. Chudák retraumatizovaný Véna musí i z prázdných očních důlku kvůli absenci české logiky každoročně koukat na místo své vraždy…no comment!
Ze zatoulaného kotěte státní symbol agrese
A teď se podívejme na vrchol státnosti, heraldický symbol, před kterým vlastenci padají do mdlob: velkolepý dvouocasý český lev. Všichni si myslí, jak to vyjadřuje naši vrozenou dravost, hrdost a sílu. Jenže tahle slavná tradice vznikla z jednoho totálního a dojemného omylu.
Všechno to začal slavný Bruncvík, což byl prostě takový normální český kluk, který táhnul s křižáky do Svaté země. A protože to byl Čech z kotliny, v životě neviděl lva. Když někde na Blízkém východě procházel křovím, našel tam opuštěné, zubožené a zatoulané kotě. Bruncvíkovi ho přišlo líto, ujmul se ho, krmil ho, nosil ho v batohu a staral se o něj jako správný pejskař o nalezence.
Jenže z kotěte časem jaksi vyrostl dospělý lev. A protože to zvíře Bruncvíka milovalo, chodilo všude za ním. Když pak Češi někam táhli, lev šel s nimi a nepřátelé, kteří z toho dostávali infarkt, se téhle „obranné divizi“ raději klidili z cesty. Bruncvík na tom nadělal slávu a kapitál a na stará kolena se vrátil domů do Čech i se svým přerostlým mazlíčkem.
A co udělal náš grandiózní narcis Karel IV.? Vzal tenhle dojemný příběh o klukovi a zachráněném kotěti, prohnal to svým megalomanským filtrem a udělal z toho patetického, strašlivého českého lva se dvěma ocasy, kterého si dnes lepíme na občanky.
Boj proti Němcům pod vedením čistokrevného Němce
Česká národní identita je historicky postavená na jedné velké věci: na hysterickém vymezení se vůči Němcům. Celá staletí hrdě prohlašujeme, jak s nimi bojujeme, jak si nenecháme vzít naši slovanskou duši a jak bráníme kotlinu před germánským vlivem.
Vrcholem tohoto protiněmeckého odporu a národního obrození byl vznik organizace Sokol. To byla ta siutace, která v Čechách vybudovala masové, hrdé vlastenectví, utužovala tělo i ducha a připravovala nás na to, abychom se od Němců konečně natvrdo emancipovali a osvobodili.
A kdo tuhle největší protiněmeckou, vlasteneckou líheň hrdých Čechů založil a vymyslel celou její ideologii? Čistokrevný Němec, Miroslav Tyrš. Respektive Friedrich Emmanuel Tirsch, který se narodil v německé rodině v Děčíně, mluvil německy a českou gramatiku se musel složitě doučovat až v dospělosti.
Jako správný, rázný Němec měl v sobě Friedrich zakódovanou lásku k disciplíně a absolutnímu Ordnungu. Měl zkrátka drsnou vojenskou germánskou povahu. Když se podíval na tehdejší tlusté Čechy, jak se spokojeně prolévají pivem, cpou se buchtami a pasivně nadávají na režim, došla mu germánská trpělivost. Musel jim regulérně, jako v tom Švejkovi, drsně vynadat, že jsou to jen „simulanten bande“. Doslova je bičem vyhnal z hospod do tělocvičen, nutil je dělat shyby a skákat přes kozu. Friedrich moc dobře věděl, že bez téhle tvrdé drezury by ti naši předkové u toho piva a buchet seděli ještě dneska a žádnou samostatnou republiku by v budoucnu nikdy nedokázali vybudovat. Takže za naši státní suverenitu vlastně vděčíme německému drilu!
Finální odhalení: Bedřich Smetana byl Ital
A na závěr ta největší bomba, která vlastence definitivně pošle do blázince. Bedřich Smetana byl s největší pravděpodobností Ital.
Narodil se sice v Litomyšli, jenže Litomyšl byla v té době město po staletí naprosto prošpikované a vybudované italskými staviteli, kameníky a umělci. Smetana vůbec nevypadal jako slovanský chlapec – byl malý, divoký, měl havraní černé vlasy a jižanský temperament.
A co jeho hudba, ta esence češství? Podívejte se na ni muzikologicky:
Slavný pochod z Komediantů? Rytmicky čistá, stoprocentní jihoitalská tarantela.
Celá Prodaná nevěsta? Žádná česká venkovská idylka, ale strukturálně typická opera buffa (italská komická opera).
A samotný vrchol národní hrdosti, motiv symfonické básně Vltava? To je v reálu slavná prosluněná neapolská kantiléna (renesanční píseň La Mantovana).
Češi pláčou dojetím nad svou národní řekou, a přitom jim k tomu hraje starý italský popový cajdák.
Takže to máte: Libuše nám zničila logiku,takže se klaníme španělské hračce z koše, Otec vlasti tuneloval věna manželek kvůli lebkám, svatou franšízu františkánů řídila česká CEO z vyvýšeného kanclu, svatému Václavovi vozíme lebku na místo vraždy, náš slavný lev je adoptovaná pouliční kočka, největší protiněmecký spolek založil Němec Friedrich a národní hudbu nám v podstatě složil Ital.
Vysílání z bunkru pro dnešek končí, musím zkontrolovat periskop. A vy na Seznam Médiu hlavně dál udržujte omertu, protože pravda by nás zničila! V momentě totiž, kdyby se do Čech vrátila logika, východní zbraně by nás zaměřily. V tomhle kocourkovském guláši, kde bez logiky ani na summit NATO po třech měsících dohadů nikdo neví kdo tam poletí nezaměří z Moskvy nikdo žádný Ořešnik na Prahu! Libuše prostě věděla, že když odčaruje logiku, její národ vše překoná!
