Článek
Když se podíváte na pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí, vidíte kamenného obra. Vážného, temného, vznešeného. Všichni ho mají za tuhle neživou, sádrovou modlu z učebnic dějepisu. Jenže kdyby se na ten svůj pomník mohl podívat sám Hus, strašně by ho to mrzelo. On totiž nebyl žádný suchopárný patron národního fňukání. Do posledního dechu byl jeho největším hrdinstvím, krásou, duchovní silou, čistotou, genialitou a vizionářstvím právě humor. Jan Hus zvítězil skrze smích. I na té kostnické hranici nakonec všechny přebil humorem. Je nejvyšší čas ho rehabilitovat – on sám by to tak chtěl.
Rektor, který jezdil na oslu, protože byl tlustý
Představte si ho: nejvyšší akademická autorita, rektor slavné Karlovy univerzity, intelektuální špička tehdejší Evropy. Člověk by čekal namyšleného profesora na bílém koni. Jenže Hus v sobě měl hlubokou františkánskou pokoru a dětství, které mu nedovolilo hrát si na boha. Vrátil se k bazální lidskosti.
Sám o sobě s naprostým klidem a hlubokou sebeironií psal, že jezdí na oslu jako Pán Kristus – ale ne z nějaké přehnané svatosti, ale prostě proto, že je tlustý a na koně by ani nevylezl! Už v tomhle momentu vidíte ten typický český humor, ten zárodek „švejkovství“ v tom nejlepším slova smyslu. Shodit sám sebe, zlidštit se, nepovyšovat se.
Underground a stand-up v Betlémské kapli
Betlémská kaple nebyla tiché, sterilní místo. Byl to středověký underground a Husova kázání měla blíž k rituálnímu divadlu a břitkému stand-upu než k chladné liturgii. Hus disponoval nekompromisním estetickým citem pro kontrast a trapnost tehdejších mocných.
Když lidem barvitě popisoval, jak tlustí preláti kvůli obžerství nemohou popadnout dech, jak jim z kapes padají groše ukradené chudým a jak v zákulisí místo modliteb pokukují po mladých kuchařkách, kaple řvala smíchy. To nebyl jen laciný vtip báby na trhu. To byla hluboká estetická sabotáž. Hus jako šaman věděl, že jakmile systém svléknete z jeho domnělé posvátnosti a ukážete jeho komickou nahotu, vezmete mocným jejich největší zbraň – strach. Smích v jeho podání byl rituální očistou prostoru.
Trolling z temné cely: „Ještě husu nepečou!“
Systém je schopen tolerovat nenávist i hněv, protože hněv mluví stejným jazykem jako represe. Co ale mocní nikdy neodpustí, je čistá, kousavá ironie. Když Hus kritizoval odpustky, necitoval unavené církevní paragrafy. Napodoboval prodavače iluzí na trhu, parodoval jejich řeči a dělal si z nich regulérní prdel.
Když ho pak zavřeli v Kostnici, systém si myslel, že ho zlomí. Seděl ve vlhku, ve tmě, s nemocným tělem. Jak reagoval akademický mistr? Začal psát dopisy a rituálně se podepisoval jednoduše jako „husa“. Udělal ze svého jména, ze kterého si nepřátelé utahovali, svou největší zbraň. Když se k němu doneslo, že se v Praze lidé bojí o jeho život, poslal z vězení vzkaz: „Ještě husu nepečou!“ To není odevzdaný pláč mučedníka. To je čistý, kousavý trolling tváří v tvář inkvizici.
Libušinská vize: Když Husa předpověděla Sokola
V těch nejtemnějších chvílích v něm ale propuklo čisté vizionářství. Když Hus v listech psal, že jsou na něj líčena osidla a že sice mohou upect ubohou husu, která nedoletí vysoko, ale že po ní přiletí sokoli a orli, které už žádný oheň nespálí – měl pravdu. Měl tehdy vizi obrovské archetypální síly, proroctví čisté jako měla kněžna Libuše.
Němci si to sice později upravili na svou labuť, ale Hus viděl dál. Viděl do daleké budoucnosti naší země. O několik století později totiž Tyršův a Fügnerův Sokol skutečně povstal. A byl to právě tenhle Sokol, který skrze sílu těla i ducha nakonec definitivně položil Habsburky, zkostnatělou katolickou monarchii, germánskou nadvládu a celé to staleté zlo, které Husa uvrhlo do plamenů. Husova vize se naplnila do posledního písmene. Smích a svoboda zvítězily nad mečem.
Vítězství smíchu nad plameny
To nejdivočejší a nejkrásnější ale přišlo na samém konci. Když už stál u kůlu, obložený dřevem, a kat se chystal škrtnout zápalkou, nekonala se žádná patetická gesta. Hus neplakal, neproklínal svět. Všechny ty kardinály, soudce a katy přebil svým humorem.
Jeho úplně poslední slova, která pronesl do praskání prvních plamenů, byla:
„V pravdě svého slova vesele chci umřít.“
Vesele. Chápete to? On neodcházel se zaťatými zuby jako oběť. Odcházel jako vítěz, který ví, že smích je věčný a plameny dočasné. Ten divoký, svobodný, šamanský duch prostě nešel upálit.
Osvoboďme Švejka v režné kytlici
Je načase sundat Husa z oltáře falešné vážnosti. Přestaňme z něj dělat kamennou modlu. Byl to spirituální punker a první opravdový český humorista, který dokázal, že ta největší pravda se neschovává v tlustých latinských knihách, ale v bazální lidskosti a schopnosti udělat si legraci i ze smrti.
Až bude 6. července, nenasazujte vážné tváře. Zapalte oheň, vnímejte jeho transformační sílu a usmějte se. Protože přesně tenhle vesele nezkrocený smích je tím největším poselstvím, které nám tu Mistr Jan nechal.
