Článek
Kdo z nás starších rodilých Pražáků by neznal obraz „Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648“, který zachycuje konec třicetileté války, kdy na Karlově mostě studenti a profesoři jezuitské koleje zabránili postupu švédské armády, která chtěla dobýt Staré Město. Obraz, který v roce 1891 vytvořili sourozenci Karel a Adolf Liebscherovi u příležitosti Zemské jubilejní výstavy a který je dnes umístěný v Zrcadlovém bludišti na Petříně. Promyšlená kombinace plastického popředí s plochou malbou navozuje živý dojem doby třicetileté války…
A historie se opakuje! Ovšem dnes, v jednadvacátém století již nemáme my, Pražáci, co do činění se Švédy, ale s Brňáky!
Ale začněme pěkně po pořádku: Protože vysoký věk nemilosrdně a nenávratně devastuje mé smrtelné tělo, rozhodl jsem se udržet ve formě alespoň svého ducha, vědom si toho, že duše je nesmrtelná! A na stará kolena jsem se odvážně vrhl na studium historie. A nabyté poznatky jsem ihned současně porovnával s dnešními poznatky naší moderní doby. Původně jsem se naivně domníval, že se mohu bez obav spolehnout zejména na Internet, na jeho neomylné informační servery, na plejádu jejich erudovaných editorů a na statisíce jejich vševědoucích čtenářů a přispěvatelů. A pokud by ani to nestačilo, je tady samozřejmě ještě umělá inteligence (dále jen AI).
A moje tvrdá práce měla úspěch! Dospěl jsem k několika nečekaným závěrům, které možná na jedné straně otřesou školními učebními osnovami, ale na druhé straně přinesou tolik potřebné poznání a pravdu…
V těchto dnech slaví Miloš, můj bývalý kolega z jedné naší přední IT firmy a zároveň také můj dobrý přítel, své kulaté narozeniny. Neprozradím kolikáté, nechci být indiskrétní, ale je o trochu mladší než já a tak si dovolím jen něco málo nezávazně naznačit textem zcizeným z eseje jedné půvabné mladé influencerky:
„Takřka přes noc se změnil z nevybouřeného a nevycválaného staršího chlapce v urostlého a přitažlivého muže pozdně středního věku, jevícího již i nesmělé první známky počínající moudrosti…“
Jsem na Miloše patřičně hrdý a jenom doufám, že naše přátelství bude i přes tyto nové skutečnosti i nadále pokračovat…
Společně se mnou a s Milošovými současnými kolegy slaví jeho narozeniny také náš bývalý kolega a stále i náš současný přítel, Slávek. Oba dva, já i Slávek, jsme navíc také dlouholetí štamgasti žižkovské Zahradní restaurace Lavička, a proto především oceňujeme Milošův vytříbený vkus při volbě místa společných oslav jeho významného životního jubilea. Tím místem je samozřejmě ta naše Lavička a Miloš souhlasil s jejím výběrem aniž bychom museli použít jakékoliv formy fyzického či psychického násilí. To moji kolegové z již dnes zrušené firmy CEP, z IT filiálky nadnárodní organizace Deloitte, ze které jsem kdysi odcházel přímo do starobního důchodu, tak ti mi dali zabrat daleko více! Lámal jsem je, již jako ten starobní důchodce, celé dva roky, než jsem je přesvědčil, že zahrádka žižkovské Lavičky je posledním zbytkem biblického Ráje a nejvhodnějším místem pro naše občasná posezení. Dnes již nikam jinam chodit popíjet nechtějí, doufám jen, že časem nenastane problém dostat je z Lavičky po uzavírací době v pořádku a relativně zdravé na nejbližší tramvajovou zastávku nebo do taxíku.
Já se Slávkem se pokoušíme Milošovi i nadále zavděčit a jako malý dárek se snažíme polechtat jeho ego. Ujišťujeme Miloše, že si oba velmi vážíme jeho politické korektnosti a do jisté míry i jeho občanské odvahy. Žižkov je dnes totiž jediná část Prahy, kde rodilí Brňáci tvoří až třetí početně největší etnikum této pražské čtvrti, hned za jeho původními bílými obyvateli Čechy a za poněkud tmavšími Cikány. Všude jinde v celé Praze berou Brňáci, co do počtu obyvatel na jeden čtvereční metr zastavěné plochy, bezpečně vždy jen a jenom stříbro!
Dále ještě prosím, nezaměňujte Cikány za Romy! Romové jsou jen náplavy z Východu! Žižkovský Cikán je hrdý na to, že je Cikán! A nečóruje!
A pokud snad někdy ano, tak jenom proto, že provinilec na okamžik naivně uvěřil v obecnou platnost dezinformace naší pokleslé muzikálové scény, která bezostyšně tvrdí, že Cikáni jdou do nebe! Že by přímo a za všech okolností? Tak tomu nevěří ani takový prosťáček jako jsem já!
Chci oslavence Miloše maximálně potěšit a tak uvedu jeden výsledek svého vědeckého bádání z poslední doby o kterém se domnívám, že pozvedne zejména Milošovo sebevědomí coby sebevědomí hrdého a pravověrného obyvatele Brna:
Minimálně většině příslušníků starší a střední generace je dobře povědomý následující text:
Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá.
To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova.
Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu…
Ano, inteligentní čtenáři, nemýlíš se, to kněžna Libuše prorokuje slávu Prahy. A je celkem jedno, jestli výše uvedený text pochází od spisovatele Aloise Jiráska, kronikáře Kosmase anebo třeba od historika Františka Palackého.
Protřelá aristokratka Libuše se tehdy údajně chopila příležitosti a celkem vtipně prohlásila, že práh domu je místo kde se vždy musí sklonit i vysoce postavený šlechtic! To proto, aby si nenarazil lebku o futro dveří, a tudíž se ona, kněžna, domnívá, že pokud zde bude postaveno více domů s prahy a vytvoří město, nebude od věci nazvat toto město Prahou! A tak se také stalo…
Uběhla staletí, proroctví se naplňovalo, Praha rostla a vzkvétala. Ale zároveň rostla i touha lidstva po poznání a bohužel rostl i chtíč po přílišném blahobytu. Lidem nestačilo, že největší vynález lidských dějin, kolo, byl již dávno na světě. Lidé chtěli stále více a více. Kromě užitečných věcí vynalézali lidé i naprosté pitomosti a někdy i věci nebezpečné. A to ani není řeč o zbraních, protože jejich vývoj měl skončit již vynálezem muškety, a to ještě tak pozdě jenom proto, aby pan Alexander Dumas starší měl materiál pro své nesmrtelné dílo Tři mušketýři.
Internet a jeho sociální sítě jsou dnes pro lidi daleko větším nebezpečím než středověká mušketa. Jeden zdařilý výstřel z muškety může „vyrobit“ maximálně jednu již více méně neškodnou mrtvolu. A pak se musí zdlouhavě znovu nabíjet a potenciální příští oběti tak mají dost času zdrhnout…
Ale zobrazení jedné šikovně podané dezinformace dokáže najednou zblbnout obrovské množství naivních lidiček a není také již třeba znovu nabíjet, protože potenciální příští oběti nezdrhají, ale zůstávají v blaženém očekávání přiblble civět na obrazovky počítačů…
Moje zatím krátká vědecká kariéra historika začátečníka mi přinesla otřesné poznání, že na Internet a na jeho informační servery se proti svému původnímu optimistickému očekávání spolehnout nemohu. Pro každé své tvrzení jsem našel vždy nejméně jeden server, který mou teorii potvrdil a také nejméně jeden server, který mou teorii vyvrátil! A některé servery mě i označily za starého senilního blba. To ovšem z vědeckého hlediska nelze považovat za informaci, informací je pro mne pouze sdělení, jehož obsah je pro mne úplnou novinkou.
Již před Milošovými kulatinami, a tehdy rozhodně ne kvůli Milošovi, jsem svůj pohled vědce zaostřil na Libušino proroctví o slávě Prahy.
Libušino proroctví o „velikém městě jehož sláva bude hvězd se dotýkati“ a ani legendu o muži tesajícím práh, žádné historické prameny sice nezpochybňují, ale na Internetu se na některých jihomoravských serverech objevila senzační informace, která bezpochyby věrohodně doplňuje legendu o muži tesajícím ten legendární práh. Text na zažloutlém kusu pergamenu objevili historici údajně v kobce knihovny jednoho středověkého brněnského kláštera. Kterého kláštera, to historici neuvádějí. Ale ze zkoumaného textu jasně vyplývá, že když muž práh dotesal, pohlédl opovržlivě na své dílo, odplivl si a znechuceně pronesl:
„To byla ale fuška! Br, no hlavně, že už to mám za sebou!“
Při pohledu na grafický záznam té poslední věty, kterou dřevorubec pronesl, mě polil studený pot. Pojalo mě totiž strašlivé podezření. Jsem ale již skoro vědec a nesmím dát ani na podezření a ani nesmím podléhat domněnkám. Abych konfrontoval minulost s přítomností, předložil jsem všechny středověké materiály, které mám k dispozici, umělé inteligenci (AI), která je prakticky jediným spolehlivým vědeckým nástrojem naší moderní doby.
A AI mé podezření podle mého očekávání potvrdila:
Libušino proroctví se prokazatelně týká jen jakéhosi velikého města. O Praze se v proroctví vůbec nemluví. A všechny materiály, které se pokoušely kněžně Libuši podsunout autorství názvu Praha pro toto město, byly spolehlivě vždy odhaleny jako účelově vytvořené dezinformace různých mocenských skupin anebo jako výplody fantazie různých bezvýznamných pisálků.
AI dále upozorňuje, že žádná významná proroctví a zejména ne ta proroctví ze starých časů, nikdy nebyla formulována tak jednoznačně, aby jim na první dobrou porozuměl kdejaký trouba. Jejich správný výklad si mohl dovolit pouze člověk erudovaný! Člověk, jehož potomci jsou dnes ozdobou naprosté většiny vědomostních TV kvízů. AI dále říká, že kněžna ve svém proroctví sice chtěla upozornit na jistého lesního dělníka, ale nechtěla upozornit na to co muž dělá, ale na to, co muž po výkonu pronesl! Protože potom by i průměrně inteligentní dnešní fanoušek TV kvízů odhalil v poslední větě skrytý název města! BRNO!!
Bohužel, záznam poslední věty toho dřevorubce byl nalezen až o pár století později v podzemí brněnského kláštera. A Brno tak bylo ochuzeno nejen o slávu, ale i o dotyky hvězd!
Jak správně uvažujete, kněžna Libuše ve svém proroctví vůbec nemluvila o nějaké Praze, ale opěvovala dnešní moravskou metropoli BRNO!
Tisíciletá historie jde obvykle na ruku prorokům, obzvláště těm z vyšších pater společnosti. Historie je ale již také postarší tisíciletá dáma a v případě proroctví kněžny Libuše šlápla tak trochu vedle. Takže vzkvétala a slávy si užívala místo Brna nezaslouženě Praha…
Ovšem šlo pouze o nešťastný omyl a historie se evidentně snaží svůj omyl dnes alespoň dodatečně napravit…
Již pár let si objektivní pozorovatel uvědomuje stále rostoucí příliv běženců z jižní Moravy do české metropole Prahy. A nepřetržitě stoupá počet jejich žádostí o trvalý pobyt v tomto hlavním městě Česka. A oni zde nejen pobývají, ale ti otrlejší zde i podnikají…
Já sám jsem si té historické změny poprvé všiml při svých pravidelných procházkách po Karlově mostě. Od doby, kdy naši předkové odtud před skoro čtyřmi sty lety hnali Švédy svinským krokem směrem na sever, se na mostě Seveřané ve větším počtu téměř nevyskytují. Zato jiné cizojazyčné čeládky je na mostě plno. Hotový Babylon! Němčina, angličtina, francouzština, polština, španělština, ba i ruština, vlámština a další… Vesměs jazyky ve kterých bych si nedovedl říci ani o pivo…
Štěstím jsem se až skoro rozplakal, když mi jeden mohutný chlap poklepal na rameno a já slyším hantec: „To je ale pěknej šaškec, co? To už přestává bejt čurina. Valím si to zrovna z hokny a dal bych si škopek! Love dneska mám a tak tě zvu!
Tehdy mě na Karlově mostě od mentálního kolapsu zachránil Brňák. Od té doby je pro mne každý Brňák na Karlově mostě vítán, na rozdíl od Švédů.
Historie napravuje co může. Stále vzrůstající počet Brňáků na Karlově mostě já osobně bezvýhradně vítám, ale trochu s rozpaky přijímám následující fakt: Poměrně značná část Brňáků, a to i akademicky vzdělaných občanů, na Karlův most ostentativně kašle a místo aby zavítala na most, tak se hrne přímo do Strakovy akademie. Pochopitelně rozumím tomu, že univerzitní profesor v letech netouží zrovna po špacíru na mostě, ale děsí mě jeho sprint do Strakovy akademie a následně do poslanecké sněmovny, ve které pan profesor končí neodvolatelně zaklíněný u stolku vyhrazeném předsedovi vlády… Historie se pochopitelně snaží odčinit letité křivdy, to samozřejmě chápu, ale nechtělo by to také trochu sebekritiky a fantazie?
Vzápětí se ale krotím. Jako historik začátečník mám právo a i povinnost se věnovat pouze lokálnímproblémům. A ty budu s nadšením řešit, a ani trochu nepochybuji že i se skvělým výsledkem, při příležitosti Milošových kulatých narozenin spolu s jeho kolegy z Brna a s nemalou podporou přiměřeného množství škopků nefiltrované dvanáctky Bernard v té naší oblíbené žižkovské Zahradní restauraci Lavička!
Již se moc a moc těším…
