Článek
Prvního, byť ještě jen něžného políbení Múzy jsem se dočkal již ve svých šesti letech. Zásluhu na tom tehdy měl můj třídní učitel, pan řídící Jára. Tento starší, velice zkušený pedagog, si dobrovolně vzal na svá bedra nevděčný úkol alespoň částečně zcivilizovat řvoucí sebranku ve své třídě a postupně seznámit budoucí potenciální učitele, právníky, lékaře, vědce a pracovníky dalších profesí s kouzlem poezie. Kromě toho byl přesvědčen, že poezie zkultivuje náš zatím chudý slovník, který se ale naopak bohatě hemžil vulgaritami všeho druhu.
Samozřejmě si uvědomoval, že na nás nemůže hned vyrukovat s Májem od K. H. Máchy. Poezii nám tedy nejdříve začal přibližovat prostřednictvím říkadel a krátkých básniček. Před anonymní poezií dával přednost dílkům známých autorů a tím nás i začal nenásilně seznamovat s osobnostmi české literatury. Postupně na nás naléhal, abychom ve svém volném čase vyhledávali krátké básničky a říkadla včetně případných informací o autorech. Básničky jsme pak ve třídě spolužákům přednesli a o informace jsme se s nimi podělili. Výkon interpretů byl pedagogem i spolužáky ohodnocen a časem se z této činnosti stala všeobecně oblíbená soutěž.
Jedno z prvních dílek, se kterým nás seznámil ještě pan řídící, bylo říkadlo od Františka Hrubína:
Jedna, dvě, Honza jde,
jedna, dvě, tři, pes ho větří,
jedna, dvě, tři, čtyři, kampak si to míří,
jedna, dvě, tři, čtyři, pět, běží k mámě na oběd
Ale právě k tomuto říkadlu a potažmo i k panu Hrubínovi jsem se začal stavět s despektem. Znal jsem totiž lidové rozpočítadlo s podobnou tematikou:
Jedna, dvě, Honza jde,
tři, čtyři, z hospody,
pět, šest, nemá čest,
sedum, vosum, nemá rozum,
devět, deset, jde se věšet,
jedenáct, dvanáct, už tam visí jako paňác
Tato říkánka od neznámého autora mi připadala více akční a s mnohem zajímavějším obsahem. Nebyl jsem si však jistý, zda by se pan řídící úplně vyrovnal s posledními verši a konec konců jsem neznal ani autora.
Do soutěže s tím asi jít nemůžu, ale …
V tu chvíli se ve mně zrodil básník. To, co dokáže nějaký pan Hrubín, to já dokážu taky! Stvořím báseň, bude akční, bude v ní život a pohyb a zároveň si dám pozor, aby byla stravitelná i pro pana řídícího. A autor je jasný, bude to prostě bomba!
Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si původně představoval, musel jsem trochu máknout, ale výsledek byl skvělý. Nakonec posuďte sami:
Podej mi hůl, utek mi vůl.
budu ho honit po travičce svěží,
hele, támhle běží !
V původní verzi bylo posledním slovem básně sloveso leží, ale ve mně se současně s literárním geniem již tehdy probudil i genius matematický a velice rychle jsem si uvědomil, že honit s holí v ruce ležícího vola je v podstatě volovina a volovi jsem promptně přisoudil vhodnější činnost.
Druhý den jsem svou báseň ve třídě přednesl. Využil jsem hrobového ticha, které po mém přednesu nastalo a s vítězným úsměvem jsem se obrátil na zkoprnělého pedagoga. Jestlipak víte, pane řídící, kdo je autorem této básně?
Z jeho užaslého až vyděšeného výrazu jsem pochopil, že je hluboce zasažen faktem, že on, uznávaný a všemi ctěný odborník na český jazyk a literaturu, tentokrát opravdu neví. Nechtěl jsem ho déle trápit, ostatně si to vůbec nezasloužil a hrdě jsem se přiznal: Já, pane řediteli, to je moje báseň!
V tu chvíli si zřejmě uvědomil, že téměř na sklonku své kariéry se stal svědkem zrodu literární hvězdy, zrodu, ke kterému také částečně přispěl a oči se mu zalily slzami. Obrátil svůj zrak k nebi a sotva slyšitelně zašeptal: Pane Bože, to jsem si snad ani nezasloužil …
Podruhé mě Múza políbila až po třech letech, ale její polibek mi ztracená léta plně vynahradil. Žili jsme tehdy v tak převratné době! Od Vítězného Února nás dělily právě jen ty tři roky, prožívali jsme šťastné dnešky a s důvěrou jsme optimisticky hleděli do ještě šťastnějších zítřků. Společnost byla vedena předvojem dělnické třídy, komunistickou stranou. A tuto společnost, která ještě byla ze značné části zatížena buržoazními předsudky minulosti, bylo třeba převychovat. A zejména škola byla pro tento účel významným nástrojem. Výchova uvědomělé mladé generace byla hlavní prioritou. Páni řídící a páni učitelé se přes noc dobrovolně změnili na soudruhy řídící a soudruhy učitele. Samozřejmě se výrazně modernizovaly učební osnovy. A hlavně jsme měli před sebou zářný vzor - Sovětský svaz! Denně jsme byli seznamováni s ohromujícími pracovními úspěchy sovětských dělníků – Stachanovců, rolníků a pracující inteligence. Naší mládeži byli denně dáváni za vzor sovětští pionýři a komsomolci.
A vzhledem k tomu, že od konce 2.světové války nás dělilo také jen pár let, permanentně jsme ve škole probírali hrdinské činy sovětských vojáků i jejich zahraničních spolubojovníků. Jsem povahou patriot a tak mi nejvíce imponovaly úspěchy československých bojových jednotek pod vedením generála Ludvíka Svobody. Obzvláště jsem byl hrdý na jejich vystoupení v bojích o Dukelský průsmyk.
A právě tehdy jsem si vzpomněl na své veleúspěšné básnické začátky a rozhodl jsem se, že stvořím báseň, která bude ódou na hrdinství československých vojáků v bojích o Duklu. Skálopevně jsem věřil, že naváži na tři roky starý úspěch. Byl jsem již starší, lepší v pravopise a hlavně jsem byl ideově vyspělý.
Ukázalo se ale, že nic není jednoduché. Zrod velkého díla si vyžaduje čas a maximální soustředění. Ale já čas prostě neměl! Kromě školních povinností jsem musel denně kopat s kluky do míče, hrát kuličky, lézt po stromech a provádět desítky dalších užitečných činností. Čas prostě nebyl a soustředění se tudíž nekonalo! Ale zasáhla šťastná náhoda. Ve škole jsem chodil na obědy do školní jídelny. Bylo pár let po válce, potravin mnoho nebylo a tak nám kuchařky občas přilepšovaly obsahem masových konzerv ze zkonfiskovaných válečných zásob wehrmachtu. Většinou bylo vše v pořádku, ale tenkrát to prostě nevyšlo.
Laxírka (rozuměj: s*ačka) postihla i mne a přikovala mě k jedné z početných mís školního hygienického zařízení. A rázem byl čas i na soustředění. Když pominulo to nejhorší, počala fáze celkem příjemného uvolňování. Fyzické uvolňování útrob mělo velice blahodárný vliv i na můj intelekt, který naprosto nečekaně také začal uvolňovat kdesi v mém podvědomí zasunuté myšlenky a automaticky je řadil do následujících úchvatných veršů:
Tichým údolím lesa
vleče se zaprášená četa.
Vyzáblé ruce svírají pušky,
zkřehlé prsty na spoušti kulometu,
ale hranice vlasti, drahá vlast, je tu!
To ticho je však jenom zrádné,
v dálce se ozývají střely pádné.
U Dukly položilo život mnoho hrdinů za to,
že milovali otčinu.
V mlze hřmí a ztrácí se rychlý stíhaček let,
Dnes, soudruzi, dnes útočíme naposled!
Na stožár vlajka jde, červenomodrobílá,
pro tu se naše jednotka, pro tu se bila!
Když jsem konečně k večeru, již zcela fit, opouštěl svou dočasnou „pracovnu“, byl jsem celkem spokojen. Báseň jsem pojmenoval „Dukelský průsmyk“ a začal jsem přemýšlet o její vhodné prezentaci.
Následující den jsem báseň přednesl ve třídě spolužákům i soudružce učitelce.
Neočekávaně byla básní nadšena hlavně soudružka učitelka. Nejenže mě pochválila, ale přišla i s odvážnou myšlenkou, že bych báseň mohl již pozítří přednést na výroční schůzi školní základní organizace komunistické strany. Tradiční kulturní část programu schůze měla již obsahovat častušky zpívané školním sborem mladých pionýrů a vlastenecká báseň, jejímž autorem je žák školy, by byla nesporně vhodným doplňkem. Mladá, ambiciózní učitelka tak samozřejmě chtěla také nenápadně upozornit i na své pedagogické úspěchy.
Byl jsem šťasten a těšil jsem se, jak se doma svým úspěchem pochlubím. Ale právě vzpomínka na domov mé počáteční nadšení rychle otupila. Uvědomil jsem si, že moje, původem maloburžoazní rodina, není ještě tak vyspělá, aby pochopila velikost okamžiku. Nešlo zde samozřejmě o samotnou báseň a její obsah, tady bylo vše zřejmě v pořádku, ale moji nejbližší asi těžko skousnou fakt, že mám báseň deklamovat na schůzi komunistů. Obzvláště otec, zkostnatělý sociální demokrat, který se ještě stále nedokázal smířit s vedoucí dějinnou úlohou komunistické strany, by dokázal být velice nepříjemný.
Navíc zde byl jen týden starý, nepříjemný incident, který hrozil narušit mé dobré vztahy s rodinou. V rámci pozvolné a nenásilné převýchovy mých rodinných příslušníků, kterou jsem uvědoměle systematicky prováděl, jsem je totiž občas seznamoval s životními příběhy svých velkých vzorů. S těmito poučnými příběhy jsem se pravidelně seznamoval ve školních hodinách občanské nauky.
Tentokrát šlo o hrdinného sovětského pionýra Pavlíka Morozova. Pavlík Morozov, který žil s rodiči na vesnici, upozornil sovětské úřady na svého otce a na další vesničany, že v dobách hladomoru před úřady ukryli značnou část obilí.
Ještě než jsem mohl příběh dokončit, můj otec o mně prohlásil, že jsem „gypsová hlava a mrtvě narozené dítě“, znechuceně si odplivl a opustil místnost.
Tím se velice dotkl mé matky, která mu tuto větu až do jeho smrti pravidelně vyčítala. Můj milovaný dědeček, bývalý český legionář v Rusku, se na mne zadíval se zvláštním zábleskem v očích a mrazivě se mě dotázal, zda také vím, jak pionýr Pavlík skončil. To jsem samozřejmě věděl, jeho vlastní děda mu totiž údajně rozmlátil hlavu topůrkem sekery a udělal tak z něho hrdinu, ale znalosti mého dědečka mě poněkud překvapily. Mělo to být snad varování? V každém případě jsme již o Pavlíkovi nemluvili a já si budu raději dávat pozor.
Začal jsem vážně uvažovat, jak se z celé té šlamastiky vyvléknout. Schůze je pozítří, tak se v nejhorším případě hodím marod. Bylo to pro mne ponižující řešení, ale zatím jsem jiné východisko neviděl. Zachránil mě až spolužák Bóža.
Ten byl známá firma a postrach učitelského sboru. Žil bez matky se svým otcem, pomocným dělníkem poněkud mdlého intelektu. Bóža byl naopak celkem bystrý, inteligenci po svém otci zřejmě naštěstí nezdědil. Zdědil po něm jenom chronický odpor k jakékoliv práci a velice bohatý slovník sprostých slov. Se školou si problémy nedělal, dobře věděl, že jako syn typického představitele vládnoucí dělnické třídy je prakticky nedotknutelný. Se spolužáky vycházel vcelku přátelsky, pouze když někomu něco záviděl, dokázal být i dost protivný.
Dobře jsem si všiml, že když mě soudružka učitelka po přednesu básně před třídou chválila, Bóža z poslední lavice polohlasně závistivě a ironicky pokřikoval:
„Copak náš Tomík, to je velký básník. Ten se vysere a i báseň vám při tom klidně vystřihne! A jakou! Prostě veliký talent, komu čest, tomu čest!“
Soudružka učitelka dělala, že nic neslyší, ale zřejmě si Bóžu později v soukromí proklepla a zašla za mnou: „Tome, je pravda to, co se povídá o okolnostech vzniku té tvé básně?“ Byl jsem vždy veden k pravdomluvnosti a tak jsem bezelstně vše potvrdil a ještě jsem k hutným informacím, které měla již od Bóži, přidal další informace o svých vnitřních pocitech, které jsem měl při zrodu básnického díla. Teď ale dostala strach i soudružka učitelka. Uvědomila si, že bych mohl stejně upřímně odpovídat i při schůzi na případné dotazy z pléna a že mé odpovědi by vzhledem k okolnostem mohly být považovány za provokaci. Za necelou hodinu si mě pozvala do kabinetu a s předstíraným smutkem mi oznámila, že bohužel z časových důvodů nemůže být moje vystoupení do stranické schůze již zařazeno. Ale nemám prý věšet hlavu, báseň určitě ona sama zašle do Pionýrských novin. Ulevilo se mi a tehdy jsem se zapřísahal, že s Múzou již nikdy nechci mít nic společného.
Nakonec jsem však já sám Múzu prosil, aby mě alespoň ještě jednou obdařila svojí milostí. Stalo se to až po letech, když jsem, po absolvování studia na matematicko fyzikální fakultě UK, nastoupil jednoroční vojenskou službu v hodnosti absolventa svobodníka. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem narukoval na Vojenskou školu Jana Žižky v Moravské Třebové. Kromě celkem zanedbatelných vojenských povinností byla mým hlavním úkolem výuka matematiky a fyziky na středoškolské úrovni. Kantorský sbor školy se skládal částečně z důstojníků a částečně z civilistů, kteří zároveň učili na městském gymnáziu. A jazyky, tedy češtinu, slovenštinu a ruštinu, učily tři mladé a hezké civilistky. A já se tehdy šíleně zamiloval do češtinářky Haničky. Hanička byla trochu starší než já a zřejmě i zkušenější, ale to mě právě lákalo. Byla ke mně milá, ale to byla ke všem svým kolegům a já si marně lámal hlavu, jak se k ní více přiblížit. Normálně jsem při konverzaci s děvčaty neměl sebemenší problémy, ale tady zasáhl hluboký cit a já byl vyřízen. Dívce zřejmě neimponovalo ani mé stálé místo v základní sestavě místního volejbalového týmu Slovanu ani moje prioritní pozice v městském šachovém klubu a bohužel i matematiku zřejmě považovala za zbytečnost, která lidem jenom komplikuje život.
Naštěstí jsem si uvědomil, že jsem býval úspěšným básníkem. Ano, teď je správný okamžik jak využít svůj talent. Naleznu konečně cestu k Hančině srdéčku! Na kolenou pokorně poprosím Múzu o odpuštění za dřívější odmítání a s její pomocí vytvořím báseň. Milostnou báseň !
Pustil jsem se do díla. Nejdříve jsem, hlavně ovšem pro inspiraci, pečlivě prostudoval díla s milostnou tematikou našich předních poetů. A hned vyvstal nečekaný problém. Mám do své básně zařadit i erotickou pasáž nebo ne?
Erotický úryvek z básně Jiřího Žáčka:
Košilka na tvých ňadrech se napnula tak tence.
Jsem ztracen ve svých snech,
ztracen v tvé podprsence…
mě totiž sice nijak zvlášť neoslnil, ale naopak mě utvrdil v přesvědčení, že něco takového dokážu sesmolit taky.
Ale při studiu básně Fráni Šrámka „Splav“ jsem zažil šok:
… a oblaka jdou,
přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…
Tak to je tedy bomba! Jasné, přímočaré, čtivé a vůbec ne lascivní. Měl jsem nepříjemný pocit, že na tohle zatím nemám. Pár mých pokusů přiblížit se tomuto vzoru skončilo naprostým fiaskem. Čas mě nemilosrdně tlačil a já se tedy rozhodl. Milostná báseň samozřejmě ano, ale bez erotických pasáží. Ňadra, podprsenku a klín zatím odsunu na vhodnější dobu.
Během několika dnů jsem stvořil milostnou báseň, která podle mého mínění snesla i ta nejpřísnější měřítka. Pořídil jsem rukopis básně a báseň jsem se také pečlivě naučil.
Jak ale báseň prezentovat aby Hanka pochopila mé city a abych se nejevil jenom jako trapný chlubílek? Vzpomněl jsem si naštěstí na trik, kterým jsem v 1. třídě obecné školy dostal na kolena i tak zkušeného pedagoga jako byl pan řídící Jára.
Druhý den jsem ve sborovně vzal Haničku stranou a sdělil jí, že jsem objevil zajímavou českou milostnou báseň, ale že neznám jejího autora. Mohla by mi ona, jako odbornice, pomoci odhalit jeho identitu? Pokusím se, řekla, sem s tou básní! Začal jsem tiše, ale procítěně deklamovat. Láska mi dala křídla a vůbec nepochybuji, že můj výkon byl skoro profesionální. Skončil jsem a dychtivě jsem se na Hanu zahleděl. Hanka pokrčila lehce rameny:
„Tu báseň neznám, pokusím se tedy jenom tipovat. Že by Vrchlický? Ale mohl by to být také Sládek, Seifert či Šrámek. Těžko říci.“
V tolik štěstí jsem vůbec nedoufal. Srdce mi prudce bušilo v hrudi a po tvářích se mi rozlila karmínová červeň. Nesměle jsem špitl: „Ta báseň je ode mne. A psal jsem jí pro Tebe!“
Dlouze se na mne zahleděla, hezky se na mne usmála, tak trochu mateřsky a řekla: „Vždyť já vím. To se pozná. Ale chtěla jsem ti udělat radost. Aby bylo mezi námi jasno, mám tady ve městě prima kluka. A o prázdninách se budu vdávat. Ale ta básnička není, na začátečníka, vůbec špatná. Když ji ještě trochu učešeš, určitě na ní sbalíš nějakou milou, prostou a hodnou dívenku.“
Její krutá slova mi ještě doznívala v uších, když jsem zaslechl tichý vzlyk a šustot andělských křídel. To mě, tentokrát navždy, opouštěla zhrzená paní Múza.
Báseň se tentokrát nezachovala. Rukopis básně skončil v takových místech, kde se před lety naopak zrodila slavná óda Dukelský průsmyk. Jelikož byl papír rukopisu poměrně kvalitní a ani ne příliš tvrdý, tak jsem rukopis v neomluvitelném návalu sebelítosti a vzteku pragmaticky využil a tím i hrubě zneuctil ještě předtím, než jsem jej definitivně odevzdal městské kanalizaci…
Já tak definitivně přišel o iluze a svět přišel o talentovaného básníka…
