Článek
Nebudete mi ani věřit, co všechno se mi nestalo:
Tak si to onehdá, výjimečně tou dobou ještě skoro střízlivý, peláším do naší velkoprodejny potravin pro kus toho žvance, abych před víkendem doplnil svou privátní potravinovou banku. Na starý kolena jsem již skromnej. Bude mi stačit pár škvarkovejch placek, šiška sekaný, flaška dobrýho rumu a pár těch piv v plechu. S touhle zásobou hodlám příjemně strávit víkend před bednou, a to v horizontální poloze a na pohovce. A pokud v bedně budou dávat prvoligový fotbal a Sparta zase jednou zmastí Slavii, tak to nebude mít chybu!
Ve vchodu do prodejny ale hned narazím na překážku! Nejsem sice již žádnej mladej zajíc, blbě chodím, blbě slyším a blbě vidím, ale úplně blbej zase přece jenom snad nejsem! Z prodejny proti mně vychází dědek! Vidím ho sice trochu rozmazaně, ale přesto… Tak odpornej ksicht jsem snad ještě v životě neviděl! Ale hned se krotím! On přece nemůže za to, že vypadá jako Quasimodo, tak jako já zase tak úplně nemám zásluhu na tom, že i ve svém věku ženám ještě stále připomínám neodolatelného Gérarda Philipa. Snažím se proto být maximálně vstřícný. Naznačuji mu, aby vyšel z prodejny, že mu dávám přednost. On ale naznačuje, že dává přednost on mně a abych tedy vešel! A tak si hodnou chvíli opakovaně dáváme přednost jeden druhému, než mi konečně docvakne, že tento „krasavec“ je zároveň také totální kretén! Každé malé dítě přece ví, že v takovém případě, jako je ten náš, je logické, že z ryze praktických důvodů má přednost ten, který uzavřený prostor opouští…
Po tomto poznání je mi ale také již jasné, že jestli nechci před prodejnou strávit čas až do zavíračky jenom tím naším vzájemným šaškováním, tak musím začít nekompromisně jednat.
Odhodlaně tedy vyrážím vpřed! Bohužel, to samé a v tu samou vteřinu napadlo i toho dementa naproti! Náraz, rána, bolest a tma! Probudila mě zřejmě až čichací sůl, kterou mi společně se svými vnadami přidržovala před mým frňákem poněkud obstarožní a trochu již vyžilá zaměstnankyně prodejny. Samozřejmě jsem jí za tuto péči neskonale vděčný a pomalu se mi již také začíná vracet paměť…
S odstupem času již vím, že tu parádní bouli na čele jsem si způsobil sám nárazem do masivního olovnatého skla, které tvoří výplň vchodových dveří prodejny. A ten dementní dědek v tom byl kupodivu zcela nevinně, on totiž vlastně vůbec nebyl, byl to jenom přelud respektive odraz mé maličkosti v těch skleněných dveřích. Tato zjištěná fakta ale značně podryla mé dosud zdravé sebevědomí. Nejvíce mě však zabolelo rozhodnutí šéfa prodejny, že mi žádný rum ani pivo teď neprodá, protože mám momentálně již nakoupeno až až a on si mě nechce vzít na svědomí. Ale samozřejmě, že škvarkové placky jsou mi k dispozici…
Pokud snad máte pochybnosti o věrohodnosti tohoto vyprávění, tak si znovu pozorně přečtěte jeho první větu a zejména to poslední slovo před dvojtečkou!
