Článek
Ještě před několika měsíci jsem se na nákup v naší pražské velkoprodejně potravin upřímně těšil. Ani ne tolik na zakoupený tovar, ale hlavně na jízdu s nákupním košíkem. Jsem již hodně letitý senior, mám dnes již i vdovecký důchod, ale řidičský průkaz, bohužel, stále ještě nevlastním. A protože v důsledku mé nedomyšleně naivní výchovy v dětství, na stará kolena ani nekradu a ani nepodvádím, je moje naděje na jakýkoliv zisk řidičáku, nyní po osmdesátce, již prakticky nulová. Moje nebožka žena byla perfektní řidička z motoristicky gramotné rodiny, a tak jsme za jejího života vlastnili i automobil, což byl tenkrát hrdý a nezbytný symbol příslušníků střední třídy. Já vozidlo zaplatil, má žena jej řídila a mně byla svěřena odpovědná funkce navigátora s tím, že řidičce nebudu kecat do řízení a za jízdy budu raději držet hubu…
To vše vedlo k mé značné frustraci a já začal být nemocný touhou osobně řídit cokoliv, co by mělo alespoň čtyři kola, a vzhledem k okolnostem mi bylo také jasné, že k řízení by nesměl být nezbytně nutný ani řidičský průkaz.
Když mě milovaná choť po těžké nemoci navždy opustila, byl jsem nucen náš dvoustopý klenot pod cenou prodat. Se ztrátou životní družky jsem se sice nikdy zcela nevyrovnal, ale mého čtyřkolového přítele mi do dostatečné míry nahradil čtyřkolový nákupní vozík.
Právě jeho prostřednictvím ukájím tu svou až nezdravou touhu po řízení. Netoužím ale řídit ani vlastní firmu, a dokonce netoužím řídit ani náš stát. Chorobně toužím řídit jenom vozidlo! Ale alespoň dvoustopé!
Ve velkoprodejně, kde pravidelně nakupuji, je hned za vchodem zábranou diskrétně od ostatní nákupní plochy oddělené stanoviště stříbrných kovových nákupních vozíků. Nákupní vozíky jsou tvořeny čtyřkolovým podvozkem, ke kterému je shora pevně připevněn poměrně prostorný nákupní košík. Vše je důmyslně zkonstruováno tak, že pokud dva vozíky stojí bezprostředně za sebou, lze koš druhého vozíku částečně vnořit do volného prostoru za košem prvého vozíku a oba koše, a tedy tím i ty vozíky propojit krátkým řetízkem. Nákupní vozíky tak mohou prostřednictvím svých košíků vytvořit cosi jako frontu. Každý košík má svůj vlastní řetízek, kterým se může spojit s košíkem vozíku za sebou. Když u posledního košíku ve frontě zamáčknete do příslušného otvoru kovovou pětikorunu, spojení posledních dvou košíků řetízkem je přerušeno a vy se dočasně stanete hrdým „majitelem“ posledního košíku, ve kterém ale zůstane uvězněna ta vaše pětikoruna a plní tak dočasně roli rukojmí. Systém uvolnění košíku je tak sofistikovaný, že použití mince jiného rozměru, než je průměr pětikoruny nepřipouští! Při odchodu z prodejny obnovíte spojení vašeho košíku řetízkem s posledním košem ve frontě a je vám vráceno rukojmí, tedy ta pětikoruna a váš vozík se stane novým posledním členem fronty vozíků. Rozhodně nikdy neřešte problém své pětikoruny tím, že se s ní pokusíte vypařit! To byste totiž museli odjet i s tím vozíkem! A ostraha v prodejně, jak jsem ostatně sám kdysi pokusně zjistil, bývá na takové počínání někdy až zbytečně přehnaně alergická!
Již dosti zapomínám, a tak doma na botníku v předsíni hned u vchodových dveří vždy leží list papíru a pětikoruna. Na papír průběžně zapisuji, co je třeba nakoupit při příští návštěvě supermarketu. Pětikoruna slouží v předsíni zatím jen jako těžítko, ale v prodejně se změní v důležitý nástroj. Tím, že vstrčím svůj obolus do příslušného otvoru posledního košíku ve frontě, nastartuji proces ukájení své nezřízené touhy. Samozřejmě té touhy po řízení dvoustopého vozidla! Pro obzvláště natvrdlé, podezřívavé anebo neinformované čtenáře pro jistotu zdůrazňuji, že obolus je peníz a nikoliv penis!
S uvolněným košíkem a zavěšený do jeho madel následně pyšně vjedu do nákupního prostoru prodejny, předvedu několik jízdních kreací a začnu plnit koš vybraným zbožím. Ve finále, po platbě u pokladny a uložení obsahu koše do tašky, osvobodím svou pětikorunu tím, že vozík s košíkem zařadím již výše naznačeným způsobem na konec fronty ostatních nákupních vozíků a posléze hrdě, s nákupem v tašce a s pětikorunou v dlani, opustím místo činu.
Jen na okraj a pro pobavení: V mládí mi byla diagnostikována lehká forma OCD (obsedantně kompulzivní poruchy). Následkem této celkem neškodné duševní choroby se často v noci budím a musím jít do předsíně znovu a znovu zkontrolovat, zda je papír zatížený pětikorunou stále ještě na svém místě na botníku. To neodbytné nutkání je nepříjemné, trochu mě to občas i obtěžuje, ale pořádek musí být i kdyby na chleba nebylo, jak říká známé přísloví…
Přes tyto drobné problémy se život starobního důchodce dlouho jevil jako příjemná brnkačka! Bohužel, v poslední době se něco významně pokazilo. Lidská společnost se začala viditelně rozdělovat a lidé si stále více přestávají rozumět. Může za to pandemie Covidu, celosvětové vojenské konflikty, energetická krize, všudypřítomná inflace anebo například u nás i blížící se volby a leckdy nekorektní soutěžení politických stran?
Nechci být paranoidní, ale mám stále více nepříjemný pocit, že velká část následků těch negativních jevů dopadá právě na nás, starší občany. Tedy na lidi, kteří si to svoje již tvrdě odpracovali a abych byl korektní, tak přiznávám, že sem tam někteří i odseděli. Ale taky natvrdo!
Naprosto v klidu mě ale nechávají v mediích všeho typu neustále šířené výzvy k zrušení volebního práva seniorů. Prý aby ti staří a určitě tedy i často v různém stadiu demence, kterým také již navíc o nic nejde, svou neuváženou volbou nezničili budoucnost těm mladým! Na to odpovídám: Klídek! Vy mladí si svou budoucnost určitě spolehlivě zničíte sami! A já vám slibuji, že volit nepůjdu. Hlavně proto, že bych ani nevěděl komu dát svůj hlas. Všichni kandidáti mi totiž připadají úplně stejní. Každý je za osmnáct anebo bez dvou za dvacet! Ale hrabat, to tedy dovedou všichni! Všechna čest!
Mne osobně trápí zcela jiná věc! V „mé“ velkoprodejně potravin se začaly ztrácet nákupní vozíky. Přestože podle zveřejněných analýz většiny medií musím být také již víceméně dementní, velice rychle jsem si uvědomil, že se jedná o cílený útok nového vedení prodejny proti seniorům. Vysoké čtyřkolové vozíky jsou postupně nahrazovány ohavnými černými košíky z umělé hmoty, a to košíky bez podvozku. Abych nebyl nespravedlivý, tak musím připustit, že některé ty košíky mají miniaturní kolečka a madlo s jehož pomocí můžete košík za sebou tahat a nemusíte jej nosit. V dětství jsem za sebou tak tahal kačera. Kačer mě ale těšil, košíky mě naopak docela ser…, pardon, iritují! Problémem pro hodně staré lidi při placení je hlavně to, jak dostat zboží z košíku, který leží na zemi, na poměrně vysoký pult pokladny, protože mnoho z nich plný košík již tak vysoko zvednout nedokáže. Ale zase je tu plno srandy! Pohled na stařenku, která s každým rohlíkem zoufale šplhá vzhůru po pultu pokladny nahoru ke kase, je prostě k popukání! To nemá chybu!
V prostoru, kde dříve byly stříbrné nákupní vozíky, je teď prázdno. Stojí tam jenom fronta dědečků a babiček s pětikorunou v ruce a všichni trpělivě čekají až někdo přijede vrátit nákupní vozík. Jeden z těch stříbrných vozíků, které jsou ještě v prodejně k dispozici. Starouškové čekají ukázněně, nikdo se s nikým nerve, nikdo sprostě nenadává, a dokonce nikdo ani nepředbíhá. Do dnešního světa se ti človíčkové evidentně vůbec nehodí…
I ve svém požehnaném věku bych plný nákupní košík u pokladny asi ještě zvedl, ale hlavně se nemíním vzdát rozkoše z jízdy se stříbrným vozíkem. Dal jsem si práci s tím, že jsem vytipoval dobu, kdy bývá v prodejně málo lidí a vznikne tak šance získat vozík co nejdříve. A povedlo se! Ve frontě na vozíky jsem dlouho nečekal a nyní se, po parádní jízdě prodejnou, již vracím i se zaplaceným nákupem zpět k frontě na vozíky. Kupodivu ve frontě na vozík čeká již jen jedna stařenka. Špatně vidím, z dálky mi připadá hodně vetchá a neškodná. Jak se k ní ale přibližuji, roste mi před očima. A nyní již vnímám, jak na mne upírá žádostivě zrak. Rychle si naštěstí uvědomuji, že až palčivě nemravná žádost v jejích očích nepatří mně, ale mému vozíku. Ta stará dáma zřejmě velice spěchá, drží v ruce kovovou desetikorunu, trvá na okamžitém předání vozíku a nabízí mi tu desetikorunu za vozík s tím, že pětikorunou momentálně nedisponuje, ale že mne je za mou ochotu připravena i přeplatit. Ve mně v tom okamžiku bojuje vrozená chamtivost se silným citovým vztahem k navždy ztrácené pětikoruně, kterou jsem tolikrát v noci na botníku v předsíni s láskou kontroloval. Protože mi ale ta žena velice připomíná mou třídní učitelku, které jsem se kdysi velice bál, zbaběle souhlasím.
Po dokončení obchodní transakce se stařena na mne přísně zadívá a zavelí: Zapněte si ten kabát, venku je velká zima, mohl byste se nastydnout! Jako bych to nevěděl! Z Marsu jsem do prodejny přece nepřiletěl! Abych zakryl své rozpaky, tak se pokouším o trapný žert:
Paní, vy mi připomínáte jednoho našeho ministra, který nás, seniory, za pandemie Covidu nabádal abychom si před jídlem myli vždycky ruce! Že vtipkuji asi nepostřehla a sežehla mě pronikavým pohledem: Tak toho blba mi vůbec nepřipomínejte! Ten osel uměl vždycky jen žvanit a víc nic! Kretén jeden! A nebyl zdaleka sám! Znechuceně se ušklíbla a hned poté, co tak pregnantně formulovala své volební preference, elegantně odjela s vozíkem do nitra prodejny.
A já se vydal se zapnutým kabátem ven do té zimy a do nejbližší vietnamské prodejny s nadějí, že mi vždy úslužní Asiaté za mou desetikorunu vydají dvě, pro mne tak životně důležité, kovové pětikoruny…
A tehdy jsem se také nezvratně rozhodl, že se i já, jako kdysi náš nezapomenutelný národní hrdina Jan Sladký Kozina, postavím do čela těch utlačovaných. Díky spisovateli Aloisovi Jiráskovi víme, že Jan Sladký Kozina se postavil do čela utlačovaných Chodů proti zlovolnému Lomikarovi a celou záležitost hravě vyřídil do roka a do dne!. I když se pro větší závěrečný efekt musel nechat nejdříve pověsit na šibenici! Já se postavím do čela těch starobních penzistů, kteří jsou již tak staří, že se mohou opřít již jenom o hůl, směšný starobní důchod a nyní samozřejmě i o mne! A postavím se proti zahraničnímu velkokapitálu, který vlastní tu naši velkoprodejnu! Případ mizení nákupních vozíků hodlám vyřešit dříve než do roka a do dne a houpat se na provaze nehodlám, a to ani pro efekt a ani pro srandu králíkům.
V rámci řešení případu mizení vozíků v naší velkoprodejně potravin jsem vymyslel velice rafinovaný postup. Pořídím si větší množství papírových kopií humoresky Spanilé jízdy žižkovského staříka a ty papírové kopie nepozorovaně vmísím mezi propagační materiály naší velkoprodejny potravin. Materiály jsou u vchodu zdarma k dispozici nakupující veřejnosti. Ať se lidé dozvědí jakého bezpráví se majitelé prodejny svou chamtivostí dopouštějí na bezbranných seniorech! A majitelé se třeba konečně chytí za nos a začnou se alespoň v předvánočním čase chovat jako lidé! Pořízení kopií chce trochu času a já se ještě před plánovanou akcí vydávám do prodejny pořídit víkendový nákup. Otevřu vchodové dveře a málem jsem sebou praštil! Přede mnou stojí ve dvou řadách asi čtyřicet nových stříbrných nákupních vozíků! Pojď si nakoupit, volají jejich košíky. Poběž se projet, slyším volat ty stříbrné vozíky. Točí se mi hlava, v dálce jako bych slyšel andělské chorály…
Nechápu! Kouzlo Vánoc?! Vánoční čas, čas zázraků? Zázraky se ještě dějí? Dárek pod stromeček? Ježíšku, panáčku, já tě budu…
Konečně jsem se vzpamatoval. Už jsem úplně při smyslech! Ne a ne. Ježíšku, já tě nic nebudu… Jsem ateista a na Ježíška již dávno nevěřím! Ale tohle všechno přece nemůže být pravda! A najednou jako bych slyšel rolničky a dětský hlásek: Klidně si nevěř! Ale alespoň na Alzhaimera věříš, že ano? A jak se Alzhaimer může projevovat, to víš při své sečtělosti určitě taky! Tak co ty na to?!?
No, já nic! Jen pro uklidnění znepokojeného čtenáře konstatuji, že ty vozíky tam byly i včera, dnes a já pevně doufám, že tam budou i zítra!
